FS ČCE Žižkov II - texty, kázání, zprávy na Blog.cz

Čas letí...

8.45 hod. oficiální zahájení turnaje, losování do skupin, organizační záležitosti, poděkování sponzorům…

18.00 hod. (předběžně) slavnostní vyhlášení výsledků, předávání cen, ukončení turnaje.

GPS: 49°42'16.546"N, 17°4'51.766"E¨

Zajímavosti o místě: http://www.litovel.eu/

Žižkov 29.srpna 2010             13.neděle po sv.Trojici   

Píseň :      429     "Ve Tvém jménu, Pane náš, jsme se shromáždili"       

Vstup :      Žalm 63:2-9

Píseň :      65,1-3
"Na Sionu čest se ti vzdává, ó Bože, Pane náš"

Modlitba          

1.Čtení :    Soudců 6:1                                                                                              

Píseň :      554      "Kdo Bohu ve všem oddává se a v něm své skládá doufání"                     

Kázání :    Izajáš 43:4
"Protože jsi v očích mých tak drahý, vzácný, protože jsem si tě zamiloval…"   

2.Čtení :    Izajáš 43:1-15

Píseň :      452       "Za dar Slova, Bože milý, přijmi srdcí našich dík"

Oznámení :                                   (presbyter)

Přímluvná modlitba +
Otče náš, který jsi
v nebesích….                     

Poslání :    Koloským 3:12-14                                    

Požehnání :   1.Tesalonickým 5:23-24+28                                       

Píseň :      486       "Svaté Boží požehnání buď nyní i vždy nad námi"

Modlitba:   Dle EZ 442
"Pane, dnešek je den chvály, dnes Ti chceme děkovat…rádi bychom vyzpívali dík za to, že nás máš rád…"

Dle EZ 257 "Jen s Tebou být, Ježíši drahý, má duše touží den co den…= jak dobré je nám s tebou být

Dle EZ 680 "Nás zavolal jsi, Pane, my proto přišli sem…" - Lid zvláštní, nvyvolený, Páně, (lid Páně - den Páně - svatá doba,Páně den…:-) = Je to naše výsada i povolání, povinnost, kéž by to v Duchu svatém mohla být vždy i radost !! Když vidíme jím proměněni, naplněni očima víry všeechno v novém světle, pak je nám to jasné

x přicházejí zkoušky, překážky, těžkosti, bolesti, pokušení, omámení, pošetilosti, nevěrnosti, pochybnosti, … a pak je najednou všechno jinak…

= O tvého svatého Ducha, o naši schopnost Tebe rozpoznávat, tvou přítomnost zakoušet tě prosíme. O dar víry tě prosíme.

Pak budeme tebe chválit, vyvyšovat, vzývat, Tobě děkovat, znovu se s Tebou setkávat, být nasyceni chlebem Tvého Slova, napojit, občerstvit se živou vodou, která z Tebe vyvěrá, být jí naplnění, aby i z nás mohla dál dál tryskat…

- myslíme na ty, které nám svěřuješ - ty nejbližší, i ty, které potkáváme na ulici = Prosíme za ně. Ty chceš, aby Tě mohli poznat a přijmout. A chceš i nás k tomu použít x překážíme = mrzí nás to, ale neumíme s tím nic udělat, nějak to změnit.

Tobě se proto chceme oddávat, Tobě se dávat k dispozici, abys Ty sám nás očistil, proměnil, připravil pro své dílo.

Vždyť jsme zakusili, poznali a uvěřili, "..jak dobré je nám s Tebou být. Nad Tvůj pokoj nic není. A jedno, v jaké situaci potom jsme, zda zrovna v pohodě, odpočinku, slávě, úspěchu, nebo v bolesti, v tísni - když Ty jsi na blízku, když Tobě můžeme věřit - vidíme všechno v jinému světle. A naopak - běda, když sice vnějšně máme všechno, ideální podmínky, příležitosti, ale Tebe vedle sebe nevnímáme - začneme se bát a trojčit a dělat nesmysly. Nebo naopak, když jsme v ohrožení pokušením - vnímáme-li Tebe, jsme s to jej demaskovat a vzepřít se mu. Ale když zůstaneme sami - naletíme docela spolehlivě a bezhlavě.

Prosíme: Vyslyš naši touhu, abychom znovu mohli zakoušet Tvou blízkost, dotek Tvé moci a lásky. A to nejenom pro naše blaho, potěšení, radost, občerstvení, pomoc, ale víme už, že pak jsme schopni teprve i druhým být pomocí, potěšením, posilou. Proto i pro ně tak toužíme a prosíme. Podle své svaté vůle učiň - nad naše prosby. Navštiv nás a promluv k Nám, dotýkej se našich srdcí, proměňuj naše mysli.   AMEN.

Kázání :    Izajáš 43:4           

"Protože jsi v mých očích tak drahý a vzácný, protože jsem si tě zamiloval"   

1.      Co se tam píše O BOHU?

a)    
  Hospodin miluje a zachraňuje svůj vyvolený lid + přestože ten jej opustil a dělal to, co je zlé v Hospodinových očích

b)     "Pane Bože, proč…?" - ptáváme se, my lidé, často - a to jak
situacích zoufalých, tak těch úžasných. (Ta druhá možnost je vzácnější a také o něco lepší..:-)

c)      Je to úžasné čtení - jako dopis od milého, od někoho, na kom mi záleží. A vidím, že se mi věnuje, dárky, pozornosti, pomoc, podpora, obdiv, důvěra (viz táborová HRA NA ANDĚLY)

d)     Jaké je to pro nás? - To už však patří spíš do druhé kapitoly :

2.      Co se tam píše O NÁS ?

a)       V tom jednom verši to přímo (expresis verbis) napsáno není, ale dost toho najdeme v kontextu, v němž je zasazen.

b)     Avšak ještě k té hře na anděly:
Několik variant jen nastíním, jak to prožíváme. Může jich však být mnohem, mnohem víc, různě nakombinovaných: (Pro nás jsou to obrazy, podobenství naší víry a zkušeností víry v životě.)

i.Naprosté nadšení a nevýslovné štěstí - to když je mi andělem ten/ta můj vyvolený, od něhož cokoliv, jakýkoliv kontakt je mi největší radostí, štěstím, chvěním

ii.      Obrovské ale milé překvapení - mým andělem se ukázal být ten/ta, jehož jsem si vůbec nedovedl představit, chvění, bázeň, stud - jak to mám přijímat?

iii.    Překvapení (nemilé) - ale to ne …L proč právě toho? Vůbec si neumím představit, jak mu mohu být andělem…Co mám dělat?

iv.     Trošičku zklamání ­- raději bych někoho jiného, kdo umí a dává jiné věci. Ale není to zase tak špatné - možná k mému překvapení nakonec lepší, než jsem si myslel…

v.       Zklamání - je to nuda, nějak se to nepovedlo, míjíme se s andělem - to, čím on mě chce prospět, udělat mi radost, já nepotřebuji a radost mi to nedělá - navíc ta zátěž, co mám dělat, abych ho neurazil, když vidím, že se chudák opravdu snaží…

vi.     Velké zklamání, zlost, pocit podvedení - toho/tu, na nějž jsem si myslel, těšil se, bral bych dostal někdo jiný a já mám přitom všem být zase andělem někomu dalšímu? - Totéž totiž platí i "horizontálně" = já mám být andělem někomu, koho jsem si vylosoval. Ty kategorie tam mohou platit vlastně obdobně oběma směry a navíc se navzájem ovlivňují. Zda je to dobře nebo ne - prostě to tak je.

3.      Co se tam píše OD BOHA PRO NÁS ?

a)        Důležitý rozměr života víry:   "Ne vy jste mne vyvolili, ale já jsem vyvolil vás!"

b)     Proč? - I k tomu to patří:
"Protože jsem si vás zamiloval…" Bůh má tu možnost

c)      Je to o lásce : !"Milovati budeš Pána Boha/bližního svého…!"

d)     Manželský slib (VÍRY) : Nikoli "BERU SI TĚ… VYBRAL JSEM SI TĚ" x "PŘIJÍMÁM TĚ JAKO DAR OD BOHA!"

e)     Vyvolená
x v jiném smyslu, než to chápe svět: !!! - Darem!!! Přidělená !!

f)        Co já na to a co s tím udělám?

g)     To podstatné a nosné však nám zůstává:
Boží dopis pro nás - dopis lásky: To všechno je - protože jsem si tě zamiloval !!! NEBOJ SE !!! (Toliko věř… já budu s Tebou!
Máš být mým svědkem !!! = To dává křídla, to dává schopnost milovat, to dává schopnost až i třeba chodit po vodě - jestli doslova nebo obrazně, vyjde nastejno. To podstatné zůstává.)

4.      MODLITBA (po kázání):
Nebeský Otče,
dík za Tvou lásku !!! - Přestože my ji odmítáme, nevidíme, neradujeme se + Díky za ty, skrze něž nás miluješ!! + Odpusť nám to, jak my to kazíme, zůstáváme dlužni + prosíme, pomoz nám milovat

to mě prostě baví...

Vydrželi jsme pročíst spolu celého Izajáše. A teď jsme se pustili - původně jako "vycpávku", než začneme další seriál nad některým z Pavlových listů - do "Ježíšo-logií" = biblických textů, v nichž nám evangelisté předkládají údajně autentické Ježíšovy výroky.

A ukázalo se to jako velmi zajímavé, ba napínavé a přínosné. Zdaleka nečteme jenom v Matoušovi, kde jsme teď na dlouhý čas uvázli v Kázání na hoře, nyní konkrétně v modlitbě Páně. Takové "posvěť se jméno tvé" - když chcete probrat jenom co to obnáší takové jméno v Písmu - přinese mnoho zajímavého čtení, srovnávání, promýšlení.

Možná překvapivě, ale zjišťujeme, že jsme svým současným způsobem myšlení a vnímání hodně, hodně vzdáleni tomu z doby Ježíšovy. Jak se pak poprat s tím, když chceme těmto textům správně rozumět?

Stačí k tomu upřímná modlitba - třeba: "Nám pomoz, Pane milý, tvé Slovo správně znát..." ?

Skupina věrných, pozorných, přemýšlejících, diskutujících účastníků je výborná. Mnohokrát mi však přijde trochu líto, že tyto moc prima věci nemohu sdílet i s ostatními, zejména s těmi mladšími. Kdyby na mně bylo, hned bych to klidně i opakoval i některý večer. I to opakovaně nabízím - není zájem. Mám se s tím snad vnucovat?

Do Many člověk píše nejenom své výklady na zadané biblické texty, nýbrž i něco o sobě. Tady znělo zadání opačně - ať to není moc stručné. Chudák zadavatel snad netušil, co činí... Ne, měl ode mne všechna práva to upravit a ořezat podle potřeby - nevyužil, naopak ještě pár řádek (a hloupých chyb:-( )přidal... Tady je to, co šlo od mne:

Byla to inspirující zkušenost. Výzva - vměstnat se do tak miniaturní stopáže výkladů, aby z nich nezbyla pouze zcela nesrozumitelná sbírka odkazů a symbolů... Jestli se povedlo? - To musíte posoudit Vy a ostatní čtenáři příručky "Mana pro tento den".

Tak schválně ... :-) (své dojmy a kritiku pište, prosím, laskavě na jaromir.stradal@atlas.cz

Děkuji.

Zdař Bůh, milí přátelé.

Děkuji Vám, že jste se rozhodli zapojit do této zpětné vazby pro tvůrce nového pořadu pro děti s biblickou tématikou. Vyplňte, prosím, níže připojenou anketu a případně připojte své komentáře. Můžete tak učinit i za sebe, i za své ratolesti.

Pokoj Vám i lidem kolem Vás díky Vám!

jas

Medvídek Pú pod vlivem ... vztahu

Intro:

Kdysi hrozně dávno jsem se zapojil do diskusní skupiny, ve které se řešila otázka, jestli je nebo není možné přátelství mezi mužem a ženou. V pozadí pochopitelně byla představa takového muže a také ženy, kteří svůj vztah vzhledem k vnějším okolnostem nemohou završit svatbou a společným životem. Tábor říkající ano i tábor říkající ne nakonec k žádné shodě nedošly.
Otázka zní, jestli vliv rozdílnosti pohlaví je tak silný vliv, že nutně převáží nad soudností těch dvou a dříve nebo později jejich vztah přeroste v něco víc než přátelství a ti dva se řítí do průšvihu.
Až o nějakých dvacet let později mi došlo, že odpověď není v kategorii "buď - anebo". Jestliže totiž vztah muže a ženy přeroste v něco víc, než prosté přátelství, nemusí se to nutně řítit do průšvihu. Přesvědčil mne o tom jeden z příběhů Medvídka Pú, který bych Vám teď na dobrou noc rád přečetl.
Podobnost s osobami živými či zemřelými není vůbec náhodná - jde přeci o Medvídka Pú, Klokanici Kryštůfka Robina a další…
*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*

*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*
Možná si uvědomíte příběh ze Stokorcového lesa, který popisuje Králíčkovu snahu vystrnadit Klokanici. Důvod byl jednoduchý, ocituji zde Králíčka: "Tak si tady žijeme, my všichni, a tu najednou jednoho rána se probudíme a co shledáme? Tvora, o kterém jsme dosud nikdy ani neslyšeli…!" Příběh si přečtěte někdy za dlouhých zimních večerů. To, co bych Vám chtěl přečíst já, je příběh, který se odehrál krátce předtím. Medvídek Pú ho nikdy nevyprávěl a i Klokanice si dala velký pozor, aby její setkání s Medvídkem Pú, při kterém Pú recitoval svoji báseň o gramatice a Prasátko skákalo do kapsičky místo Klokánka, tedy aby toto setkání působilo dojmem skutečně ryze náhodným a nikoho nenapadlo, že Ti dva se vlastně znají.
Klokánek byl tehdy ještě příliš malý, než aby vůbec chápal, co se děje a ostatní zvířátka znala jen útržky informací a žádné z nich nemělo šanci poskládat si z těchto zlomků mozaiku celého příběhu dohromady tak, aby jim dával smysl. Proto to byl asi jen Kryštůfek Robin, kdo věděl celou pravdu, protože Kryštůfek Robin ví o všem, co se ve Stokorcovém lese děje. Je to on, kdo stanovil pravidla a řády Stokorcového lesa, je to on, kdo se stará o všechny jeho obyvatele a proto mu nikdy nic neunikne. Pravda - mnohé z toho, co tak dobře chápe, si také nechává pro sebe a tak jsou někdy cesty Kryštůfka Robina poněkud nevyzpytatelné. Je spousta cest a obyvatelé Stokorcového Lesa neví, kam vedou.
Začalo to za jednoho pondělního letního dopoledne. Medvídek Pú se procházel po Stokorcovém lese a v posledku mu nechybělo ke štěstí vůbec nic. Po návštěvě u Králíčka měl v bříšku med a kondenzované mléko (nechtěl vypadat tak chamtivě, tak s chlebem Králíčka neobtěžoval!), v hlavě se mu rodil nápěv na novou písničku a tak není divu, že ho nenapadlo vůbec nic, co by mohl ještě chtít. Jistě, je to Medvěd, který nemá kouska rozumu, ale ani s hodně rozumem by v takovém případě asi nikoho nic dalšího nenapadlo. Měla to být dlouhá písnička a tak Pú pomalým krokem procházel mezi stromy až na druhý konec Stokorcového Lesa.
A pak Medvídek Pú potkal Klokanici…
Byla hnědá a chlupatá jako Pú, ale tím asi veškerá podobnost končila. První dojem, který v Púovi zanechala, nebyl nijak výrazný. Byla to vlastně pouhá zvědavost, co Púa vedlo k tomu, aby Klokanici oslovil. Nikdy se mu nestalo, že by sám od sebe potkal tvora, kterého by neznal!
Do tak vzdálených končin Stokorcového Lesa chodil jen zřídka, ale přeci jen tu čas od času byl. Pravda - pokaždé sám. V těchto končinách potkal vlastně jen jednou Sovu, jinak sem nikdo nechodil. A najednou je tu tento divný tvor, který vypadá trochu jako medvěd, ale mnohem víc vypadá úplně jinak než medvěd. Klokanice s sebou měla ještě Klokánka, ale toho si Medvídek Pú v první chvíli ani nevšiml, protože Klokánek byl v kapse a spal.
Pú nikdy neměl problém bavit se s kýmkoliv. Klokanice byla mnohem ostýchavější, ale po chvíli už Pú věděl, že Klokanice v tomto konci Stokorcového Lesa bydlí jen pár dní. Nikam nechodila, protože se jiným zvířátkům vyhýbala a Sova, která jediná čas od času zalétávala do těchto končin, sem létala jen v noci, kdy už Klokanice spala v hlubokém houští.
Pú na oplátku Klokanici vyprávěl o Stokorcovém Lese, o jeho obyvatelích. Klokanice naslouchala, ale v jednu chvíli s překvapením trhla hlavou - totiž, když Pú začal mluvit o Kryštůfku Robinovi. Pú s překvapením zjistil, že Klokanice Kryštůfka Robina zná, ale pak si uvědomil, že v Lese se neděje nic, o čem by Kryštůfek Robin nevěděl a že to je vlastně normální. Každý by měl znát Kryštůfka Robina!
Snad to byl právě tento společný známý, co byl první výrazný impuls, který Púa a Klokanici sblížil. Nic moc jiného, než fakt, že oba dva znají a mají rádi Kryštůfka Robina, Púa a Klokanici nespojovalo, ale na stranu druhou - právě Kryštůfek Robin bylo jedno z nejpevnějších pout, které obyvatele Stokorcového lesa spojovalo, a tak není divu, že i v tomto případě nemohlo být jiného jména pod nebem, než jméno Kryštůfka Robina, co by mohlo bořit hradby dělící na různo a vést tak rozdílné tvory k přátelskému vztahu.
Z toho prvního setkání si Pú odnesl jen zmatenou směsici dojmů. Na jedné straně poznal, že Klokanice poslouchala, co říkal. S tímhle měl Pú špatnou zkušenost, zvláště když někomu recitoval své básně. Prasátko si velmi často najednou vzpomnělo, že má nějakou důležitou dopolední práci, kterou nelze udělat odpoledne - a odběhlo. Sova ve dne většinou spala a když Pú přišel jen kvůli básni, bývala trochu nerudná. Králíček Púa zastavil hned po pár verších a začal rozebírat problematiku rytmu a gramatického rýmu, asonance a dalších věcí, které se mu na básničce nelíbily. Pú se tak dozvěděl mnoho zajímavých věcí, rozhodně užitečných - ale nebylo to přesně to, o čem by si chtěl povídat. Asi jediný, kdo byl ochoten poslouchat jeho básně pokaždé až do konce, byl Íjáček. Ale z toho, co potom Íjáček Púovi řekl, byl Pú jen málokdy moudrý.
Pravda - Klokanici žádnou básničku Pú zatím neřekl, ale přesto měl pocit, že i v tom případě by Klokanice pozorně poslouchala, co Pú říká. Proto by rád představil Klokanici všem ostatním obyvatelům - ale tušil, že by z toho Klokanice neměla radost. Nemohl se ale zbavit dojmu, že z jeho přítomnosti Klokanice radost měla, protože není dobré být ani Klokanici samotné. Byl z toho docela zmatený a když pak večer seděl u stolu s prázdnou skleničkou od medu, uvědomil si, že ho snědl, aniž by si vůbec uvědomil, že jí - a to je u Púa co říct.
Když se Pú hned druhý den, to bylo úterý, chystal za Klokanicí, sám sobě říkal, že prostě chce jen vyzkoušet, jestli Klokanice bude se stejným zájmem poslouchat i jeho básničky. Někde na pozadí ale bylo skryto, že mu prostě s Klokanicí bylo dobře. Celou cestu do toho zapadlého kouta Lesa ho trápila vlastně jediná myšlenka - totiž, že Klokanice tam z nějakého důvodu nebude. Že odejde tak, jak přišla - bez jakéhokoliv ohlášení, bez varování. Snad i kdyby řekla: "Promiň, Pú, ale teď nemám čas, přijď jindy!", byla by tam Klokanice a bylo by tam to "přijď jindy" a tak by bylo všechno v pořádku. Kdyby tam nebyla, zbylo by po ní jen smutné prázdno… Ale Klokanice tam byla a velmi přátelsky se na Medvídka usmála.
Ten druhý den se Pú poprvé potkal s Klokánkem, ale ten byl v té době skutečně velmi malý. Sama existence malého Klokánka Púa překvapila. Ne proto, že by to bylo dítě. Králíček měl dokonce sedmnáct dětí, takže v tom by problém nebyl. To se jen Púovi mihlo hlavou, že Klokanice bude asi o dost starší než on. Že asi prožila věci, o kterých on nemá valnou představu. Prostý fakt, že je s Klokanicí, ale tohle všechno odvál kamsi do pryč. Byli spolu a bylo jim dobře. Tedy Púovi docela určitě a Klokanici - no té taky.
Klokanice v těch několika okamžicích s Púem prožila něco, co znala z vyprávění, znala to z chytrých knih a znala to i ze svého života. Jen ji ani ve snu nenapadlo, že by se jí to mohlo ještě někdy týkat: že jí bude dobře už v okamžiku, když si uvědomí, že tam někde na druhém konci Stokorcového Lesa je Pú. A že jí bude ještě lépe, až Pú přijde za ní a budou spolu. Že se bude těšit na cokoliv, co uslyší. Možná by to tak Pú nechtěl, ale ona prostě měla ráda zvuk jeho hlasu. Kdyby jí odříkával abecedu nebo malou násobilku, nebyla by šťastná ani o ždibíček méně.
Ani Klokanice nemohla tu první noc z pondělí na úterý pořádně usnout a ráno se její myšlenky vlastně dost podobaly těm Púovým myšlenkám - směsice zmateného nadějného očekávání, jestli se tu Medvídek objeví a obav, že tomu tak nebude. A ještě něco. Něco, co by Medvídka Pú nenapadlo, ale Klokanice skutečně byla starší a prožila věci, o kterých Pú nemá valnou představu - totiž, jestli je to všechno v pořádku. Jestli by se neměla starat o Klokánka, jestli by se neměla tak nějak vytratit z Púova života a jestli by se Pú neměl vytratit z jejího života.
Tehdy jí poprvé a zdaleka ne naposledy vytanula na mysli tvář Kryštůfka Robina. "Co by si o tom asi pomyslel on?" Nebo spíš - "Co si o tom myslí on?", protože Kryštůfek Robin ví o všem, co se jen ve Stokorcovém Lese šustne. Klokanice byla ještě zmatenější. Myslela si, že dobře rozumí tomu, co Kryštůfek Robin považuje za dobré a co za špatné a skutečně jí to po léta vycházelo. Jenže v tuhle chvíli si uvědomovala, že tomu ani zdaleka tak není. Kryštůfek Robin sám dělal všechno proto, aby se všem obyvatelům Stokorcového Lesa žilo dobře a podporoval každého, kdo se o to snažil. Klokanici bylo s Medvídkem Pú moc dobře - a přeci si nebyla jista, jestli je tohle přesně to, co by se líbilo Kryštůfku Robinovi.
Když přišel Pú, tak všechny tyto myšlenky byly rázem pryč. Púovi i Klokanici bylo rázem naprosto a zcela jasné, že je naprosto a zcela v pořádku, že jsou věci tak, jak jsou, totiž že jsou oni dva spolu a mají před sebou spoustu času na to, aby si to užili. Pú zkusmo odříkal Klokanici jednu ze svých básniček. Byla to hodně stará básnička - napadla ho, když jednou takhle slyšel bzučení. Bzučení vždycky něco znamená, protože když slyšíte bzučení, musí někdo bzučet. A pokud Pú věděl, tak bzučí jedině včely. A včely jsou na světe proto, aby dělaly med. A med je na světě proto, aby ho Pú snědl.
To vám přece každý poví,
že med chutná medvědovi.
Včely bzučí: "Bzum, bzum, bzum!"
Chystáme med medvědům.
Ne, že by na celou tu událost měl Pú dobré vzpomínky, ale básničku měl rád, protože byla o medu a o medvědech a takové básničky jsou vždycky dobré. Když ji odříkal, uvědomil si, že ta básnička není o Klokanici a že vlastně vůbec neví, jestli Klokanice má ráda med. S Klokanicemi je to jako s včelami - jeden se v nich nevyzná.
Klokanice seděla opřená o strom a zprvu neodpovídala. Pú se až lekl, že ta básnička asi nebyla úplně ono. Navíc pak Klokanice začala vyprávět o tom, jak jedna její známá sháněla sladový výtažek pro svého malého Klokánka. Pú si řekl, že to tak tedy je, že Klokanice má svoje starosti a on svoje, že on může recitovat básničky a Klokanice bude vyprávět o malých Klokáncích. Protože Klokanice vyposlechla jeho básničku, tak i Pú poslouchal, co Klokanice říká. Nebylo to dlouhé vyprávění. Bylo to o malém Klokánkovi, který miloval sladový výtažek a jeho maminka ho musela před Klokánkem skovávat. Jakmile totiž Klokánek lahvičku se sladovým výtažkem našel, hned ji celou vypil. Kdyby to tak pokračovalo dál, byl by z něj velký tlustý Klokan, který by ani nemohl skákat, jak by byl tlustý. Čas od času ale sladový výtažek potřeboval, aby nebyl zase moc slabý a neduživý. A tak Klokanice vymýšlela stále rafinovanější skrývačky, jenže Klokánek každou velmi brzy objevil. V prádelníku, za knížkami, ba i na záchodě. Ale Klokánek byl vždycky úspěšný. Nenechal se obelstít ani tak rafinovaným úskokem, jako když maminka přelila sladový výtažek do lahve od octa! Nakonec ale maminka vyhrála. Svěřila se svému tatínkovi a ten jí popsal, jak to řešila zase jeho maminka. Dávala sladový výtažek do včelníku. Zavřené lahvičky si včely nevšímaly, ale Klokánka, který se přehraboval v jejich úlu, toho okamžitě štíply. I když velice rychle zjistil, že maminka chodí pro lahvičku do včelníku, musel se tenkrát smířit s tím, že bude dostávat sladový výtažek jen tehdy, když mu ho maminka ze včelníku přinese. Od té doby neměl včely rád a pokaždé, když bzučely, tak i po letech měl na ně zlost. "Když včely bzučí: ,Bzum, bzum, bzum!´" řekla Klokanice, "tak třeba zrovna hlídají sladový výtažek Klokánkům."
Pú byl šťastný jako nikdy. Klokanice nejen, že poslouchala jeho básničku. Ona ji vzala vážně! Ona jí rozuměla! Seděl u Klokanice celé dopoledne a na oplátku si vyprávěli příběhy. Pú je doprovázel básničkami, Klokanice zůstávala tak říkajíc "v próze". Vzpomínali na všechno krásné, co kdy, kdo, s kým prožil. Klokanice všude možně, Pú ve Stokorcovém Lese. Pak už byl čas na něco menšího, tak společně připravovali jídlo pro Klokánka.
Čas letěl jako vítr. Byl čas se rozejít. Klokanice se také musela věnovat Klokánkovi, protože takový malý Klokánek se musí naučit spoustu věcí. Pú zase slíbil Prasátku, že s ním půjde odpoledne hledat fialky na výzdobu Prasátkova domu a že mu s tou výzdobou potom ještě pomůže… Když tak dumali nad tím, co všechno musí udělat, zjistili, že mají šanci potkat se tak jednou za dva tři dni, možná i méně. Zvlášť Pú z toho byl hodně mrzutý, ale Klokanice ho uklidňovala. "Víme o sobě, Medvídku Pú. Jenom vědět, že na tom druhém konci Lesa jsi, mi stačí k tomu, aby mi bylo hezky." Ne, že by to Púa úplně uklidnilo, ale alespoň mu bylo jasné, že Klokanice se netrápí a to bylo v tuto chvíli pro něj moc důležité.
Zvedl se, aby odešel a podal Klokanici tlapku. Tak jako vždycky podával tlapku každému, s kým se loučil. Podíval se jí do očí, protože se vždycky díval do očí tomu, komu podával tlapku. Takhle ho to naučil Kryštůfek Robin a Pú věděl, že to tak tedy je správné. Když ale podal tlapku Klokanici, projelo mu tělem zvláštní zachvění a Klokanici se zahleděl do očí s překvapeným výrazem. V tu chvíli to bylo něco, jako když otevíral skleničku medu. Nebylo to, jako když jí med - byla to ta chvilka těsně předtím, protože ta je ještě krásnější. Když víte, že budete mít med, když se v hlavě proženou všechny vzpomínky, na ten který dobrý med, který jste kde jedli nebo o kterém vám někdo vyprávěl, že on ho jedl - a teď držíte ten svůj med a sundáváte víčko ze skleničky… To byl ten pocit. Pocit, kdy se vám hlavou proženou jako uragán samé krásné myšlenky. Je jich tolik a letí tak zprudka, že zanechají jen zmatek a je to všechno hrozně divoké a přeci to je krásné.
Klokanice dál držela Púovu tlapku a dívala se do očí zase jemu. Pú přitiskl svoji druhou tlapku na tu tlapku, kterou Klokanice držela tu první a cítil, že se Klokanice chvěje. Vzápětí si uvědomil, že se chvěje právě tak i on. Klokanice ho pohladila po hlavě. Byl dobře o hlavu menší, než ona… Přitiskl se k ní a cítil, jak jí buší srdce. Bušilo hrozně rychle - alespoň Medvídkovi to tak připadalo. Ale kdo ví, v Klokanicích se jeden nevyzná, kdo ví, jak rychle buší Klokanicím srdce?! A Pú se teď nevyznal vůbec v ničem. Co v Klokanicích - Pú se nevyznal sám v sobě. Vždyť přeci jen podal Klokanici tlapku, jak ho to učil Kryštůfek Robin, že se na rozloučenou podává tlapka a jen se přitom díval Klokanici do očí, jak ho to Kryštůfek Robin učil, že se má dívat do očí tomu, komu se podává tlapka. O tom, co teď Pú prožíval, Kryštůfek Robin nikdy nemluvil, nebo o tom alespoň Pú od něj nikdy neslyšel. Tehdy i jeho poprvé napadlo to, co Klokanici už dříve - co by si asi o tom Kryštůfek Robin pomyslel? Nevadilo by mu to, že teď Pú poslouchá, jak Klokanici tluče srdce? A nebo ještě hůř - nebyl by z toho Kryštůfek Robin smutný?! Pú měl Kryštůfka Robina rád. Moc rád. Představa, že by Kryštůfka Robina nějak zarmoutil, ho vylekala. Je snad to, co se teď děje, něco, co se nemělo stát?! Ale v tu samou chvíli si uvědomil, že jsou věci, které se stávají a které by se možná neměly stát, ale byly příliš krásné na to, aby jeden litoval toho, že se staly.
Klokanice ještě chvilku hladila Púa po hlavě a Pú se k ní tiskl. Pak Klokanice řekla, že už je opravdu čas se rozejít. Ne, že by neprožívala něco velmi podobného, jako Pú. Ale byla přeci jen starší a tak si rychleji dávala věci do širších souvislostí. Věděla, že Klokánek se každou chvilku probudí a ona se mu bude muset věnovat. Věděla, že na Púa bude čekat Prasátko, protože zdobit dům samotné a samo pro sebe není nic veselého. "Musíme jít, Medvídku Pú!" řekla tiše, "Krásné věci přestávají být krásné, když víme, že ubližují druhým - a Klokánek ani Prasátko si nezaslouží, aby jim někdo ubližoval."
Pú měl pocit, že mluvila tak trochu jako Kryštůfek Robin a tak jen přikývl. Věděl, že Klokanice má pravdu a tak jen ještě vyhrkl: "Ale uvidíme se co nejdříve, viď?!" "Jak jen to brzy bude možné, Medvídku Pú", řekla Klokanice, vzala Púovu hlavu do svých tlapek a zadívala se mu do očí. A Pú s překvapením viděl, že její oči se lesknou o trochu víc, než obvykle.
Když se vracel domů, myslel si, že se bude zlobit na Prasátko, ale nebyl toho schopen. Přes všechnu logiku, která by říkala, že nebýt Prasátkových fialek a domečku, mohl být s Klokanicí, tak se na Prasátko zlobit nedokázal. Naopak! Nadšeně hledal s Prasátkem ty nejkrásnější fialky a Prasátko bylo skoro u vytržení. Prasátko je malé zvířátko a tak nemá moc radostí na světě. Fialky patřily mezi ně a Prasátko se v podvečer s pýchou dívalo na svůj malý byteček, který se podobal jednomu velikému fialovému moři naplněnému fialkami a jejich sladkou vůní, kterou Prasátko tak milovalo. Pú šel domů docela pozdě. Rozhodně příliš pozdě na to, aby ještě zašel za Klokanicí, jak si to myslel, že to určitě udělá, když šel za Prasátkem. Šel spát. Ještě než usnul, honila se mu hlavou slova nové básničky: Hřeje více nežli svíce - Tvoje srdce, Klokanice. Jenže čím víc si ta slova obracel v hlavě, tím víc věděl, jak málo vystihují jeho pocity. A tak se jen podíval na kytičku fialek, které natrhal pro Klokanici a s tímto pohledem skrytým za zavřenými víčky usnul.
Klokanice dlouho usnout nemohla. Klokánek už dávno spal, ale Klokanice seděla opřená o strom a dívala se na hvězdy. Líbilo se jí, jak se skrývají za mraky a zase se objevují. Myslela na Kryštůfka Robina a na řády, které stanovil pro Stokorcový Les. Stejně jako Pú, tak i ona měla Kryštůfka Robina moc ráda a nechtěla ho zarmoutit. Hlavou se jí honily bláznivé myšlenky:
- že by nechala Klokánka u někoho ve Stokorcovém lese a s Púem se odstěhovali na druhý konec světa,
- že by se alespoň Pú přestěhoval k ní na konec lesa,
- nebo že by se ona nastěhovala k Púovi…
Jenže ať si to v hlavě převalovala jakkoliv, pořád jí z toho vycházelo, že takhle to Kryštůfek Robin pro Stokorcový les nechtěl. Možná pro jiný Les ano - ale ona a Medvídek Pú patří do tohoto Stokorcového Lesa. Proto se musí podřídit řádům, které platí v Stokorcovém Lese. Vztahy mezi jednotlivými obyvateli Stokorcového lesa jsou vymezeny řády stanovenými Kryštůfkem Robinem a je jen správné se těmito řády řídit, protože když se bude ve Stokorcovém Lese žít podle těchto řádů, budou všichni žít spokojeně. Když někdo tyto řády poruší, dříve nebo později - ale spíš dřív, než později - to někomu ublíží.
Když se někomu ubližuje, tak chybí láska - a o té Kryštůfek Robin mluvil často. Láska neubližuje. Když někoho milujeme, jde jen o to nezapomenout milovat ostatní, abychom pro lásku k jednomu neubližovali těm druhým. Bolelo to, když si to Klokanice uvědomovala a možná proto nemohla usnout. Cítila k Medvídkovi něco úplně jiného, než k ostatním ve Stokorcovém lese či kdekoliv jinde ve světě, ale zároveň jí bylo jasné, že udělá-li cokoliv, za čím ji povede tento cit, bude balancovat na ostří nože. Nespadnout sem a nespadnout tam … kde lásku vzít a nekrást. Jak poslouchat vlastní srdce a přitom neudělat něco, čím by ublížila - Kryštůfku Robinovi, malému Klokánkovi, Púovi, ostatním obyvatelům Stokorcového Lesa a nakonec asi i sobě. Úterý se už dávnou přehouplo do středy, když Klokanice konečně usínala. Usínala v posledku velmi klidně, protože konečně pochopila, kterou cestou se má dát. Je spousta cest a jeden vždycky neví, kam vedou. Když už to ale jeden ví, kam vedou a ví, že vedou dobrým směrem, je potřeba se po té cestě vydat. Klokanice pochopila, že je potřeba odkrýt karty. Mluvit s Púem, i když to bude bolet. Láska někdy bolí, ale nikdy neubližuje. Láska a ubližování - to jsou dvě různé věci, které spolu prostě nejdou dohromady
Pú se ráno probudil a jeho první pohled padl na fialky na stole. Najednou byl ještě víc rád, že s Prasátkem zdobil jeho dům, protože jinak by ho nejspíš ani nenapadlo nějaké květiny Klokanici natrhat. S kytičkou fialek si to pak rázoval přes Stokorcový Les a cestou si říkal, že když "Jehly, špičky, sochory a kůly / stesal / skoval / zostřil / sebral / kvůli/ vojně s hloupostí a zlobou místo šavel, / Borovský Havel", tak proč by to nemohlo být tak, že "Kytičku fial / trhal / vázal / Medvěd Michal"! Bylo to kratší, než ten Havlíčkův epigram a připadlo mu to stejně hloupé, protože "Michal Medvěd" mu nikdo ve Stokorcovém lese neříkal. Vlastně si to říkal jen, aby mu cesta lépe uběhla. Věděl o sobě, že je Medvěd s malým rozumem, který nestačí na to, aby napsal báseň vyjadřující to, co cítil.
Když přišel ke Klokanici, měla Klokanice zrovna v ruce nějaké Klokánkovy věci, které potřebovala uklidit. Pozdravili se přátelsky, ale Klokanice měla najednou pocit, že chodí okolo horké kaše. Sladké kaše, dobré kaše, ale bojí se do ní zabořit lžíci, protože by si mohli setsakramentsky spálit čumáček. Klokanice trochu zmateně přendávala věci z místa na místo. Najednou si vůbec nebyla jistá tím, co chce udělat. Tedy přesněji - byla si naprosto jistá tím, co chce udělat. Tím, čím si byla nejistá, bylo, co by měla udělat. A už vůbec netušila, co doopravdy v příštích vteřinách udělá.
Její nervozita se přenesla i na Medvídka Pú. Najednou nevěděl, kam s očima. Podíval se rozpačitě na své tlapky a uvědomil si, že má pro Klokanici dárek - kytičku fialek. Usmál se, protože si vzpomněl na Prasátko a na to, jak zdobili domeček a s tímto úsměvem podal fialky Klokanici. Nervozita z Klokanice spadla. Měj upřímně rád a dělej co chceš… Klokanice objala Púa a Pú se šťastně vmáčkl Klokanici mezi tlapky. Neříkali vůbec nic. Prostě si užívali té chvíle, kdy jim bylo dobře. Klokanice si pak dala za každé ucho jednu fialku a Púovi se to k zbláznění líbilo. Sedli si pod strom, drželi se za jednu tlapku a čas od času po sobě pokukovali. Najednou bylo vlastně docela snadné, aby Klokanice řekla, co měla na srdci.
Že se plácá v něčem, čemu moc dobře rozumí, ale vůbec se s tím neumí vypořádat.
Že moc dobře ví, co by měla dělat, ale vůbec se jí to dělat nechce.
Že má k zbláznění ráda Medvídka Pú, ale že se prostě nesmí zbláznit, protože kdyby udělala to, co by tak ráda udělala, tak by nadělala moc velkou paseku ve světě Stokorcového Lesa.
Pú dál držel Klokanici za tlapku a nevěděl, co na to říct. Důvěřoval Klokanici a tak nepochyboval o tom, že má pravdu. Jen nevěděl, co s tím. Nevěděl, co teď a co potom. "Ty můj hloupoučký Medvěde!" říkával v takovýchto chvílích Kryštůfek Robin. Medvídek Pú najednou před sebou viděl tvář Kryštůfka Robina. Tvářil se ale jinak, než když říkal "Ty můj hloupoučký Medvěde!" Nezlobil se. Pú si nepamatoval, že by kdy viděl Kryštůfka Robina, aby se na někoho zlobil. Ale byl takový utrápený - asi, jako když velká voda odřízla Prasátko v jeho domečku a on nevěděl, jak ho zachránit. Tehdy mu pomohl Pú s nápadem plout na Kryštůfkově deštníku. Pú hladil Klokanici tlapku a přemýšlel. Tohle bylo na jeho malou hlavu moc složité. Potřeboval by Sovu nebo Králíčka, protože ti jsou chytří. Jich by se pak zeptal, co se to vlastně děje. Opakoval si, co Klokanice řekla a nebyl z toho moudrý. Nevěděl, čemu Klokanice rozumí nebo nerozumí, nechápal, proč prostě neudělá to, co chce udělat. Slyšel, že ho má ráda, ale že to tak nějak nepatří do Stokorcového Lesa.
"Klokanice", začal Pú váhavě, "já tomu nerozumím. Rozumím tomu, že je mi s Tebou dobře, že Tě mám rád úplně jinak, než mám rád kohokoliv jiného ve Stokorcovém Lese. Možná až na Kryštůfka Robina…" A najednou se Pú zarazil. Najednou ho napadlo, co myslí Klokanice tou pasekou ve světě Stokorcového Lesa a proč má on sám před očima obraz starostlivého Kryštůfka Robina. Tohle bylo něco, co ve Stokorcovém Lese ještě nikdy nebylo a asi nemělo být. Klokanice to věděla a Pú to cítil. Chtěl to tam mít, ale teď už viděl, že by to nebylo správné. Už mu bylo jasné, co by Klokanice chtěla dělat a nemůže a co by měla dělat a nechce. Pořád ještě držel Klokanici za tlapku, podíval se jí do očí a zeptal se jí: "Ale co s tím uděláme?! Můžeme s tím vůbec něco dělat?"
Klokanice se malinkou chvilku dívala Púovi do očí a pak řekla: "Protože jsi řekl, můžeme a ne můžeš, tak s tím určitě něco udělat můžeme. Ani jeden z nás s tím sám nic nenadělá a kdyby nadělal, k dobrému by to nebylo. Ale jsme dva a ve dvou to zvládneme. Co myslíš, Medvídku Pú?" A Medvídek Pú se dál díval Klokanici do očí a věděl, že ať to bude cokoliv, tak s Klokanicí to určitě zvládne. Neřekl nic, jen se usmál a přikývl hlavou. Klokanice přitiskla Medvídka Pú k sobě a Pú opět slyšel, jak Klokanici tluče srdce. Tlouklo mnohem pomaleji, než včera - v Klokanicích se jeden opravdu nevyzná! - ale co, hlavně najednou zase viděl před sebou Kryštůfka Robina. Vůbec nebyl utrápený, naopak se velice spokojeně usmíval.
Klokanice i Pú věděli, že je čeká dlouhá cesta. Že to dá hodně přemýšlení a hodně ostražitosti. A hlavně hodně přemýšlení nad řády, které stanovil pro Stokorcový Les Kryštůfek Robin, protože jsou to dobré řády. Stanovují cesty Stokorcovým Lesem tak, aby člověk sám nezabloudil a aby ani nesvedl k bloudění druhé. Protože je spousta cest a zdaleka ne vždycky jeden ví, kam vedou. Ale cesty, které stanovil Kryštůfek Robin - ať už vedou kamkoliv - nemůžou vést špatně.
Dobrou noc.

(Životopisný nástin)

Jan Blahoslav jest vedle J.A.Komenského největším mužem Jednoty Bratrské a nejvýznačnější osobností českých náboženských a kulturních dějin XVI.století. Je jistě povinností členů Blahoslavova sboru seznámit se s hlavními skutečnostmi života a díla tohoto muže. Tento článek chce být úvodem a povzbuzením ke studiu Blahoslavova zjevu.

I. Mládí a studie

Jan Blahoslav se narodil v Přerově na Moravě dne 20.února 1523. Otce brzy ztratil a proto ho matka Kateřina záhy svěřila péči br.Wolfa, moudrého správce bratrského sboru v Přerově, muže bezúhonného, o němž Blahoslav později zaznamenal, že "nikdy jemu podobného neviděl, aniž ví, že by Jednota kdy jemu podobného měla." Když bylo Blahoslavovi 17 let, poslal ho br.Wolf ke správci prostějovského sboru br.Michalcovi, v jehož "čelednosti" zůstal Blahoslav dalších 7 let (do r.1547). Br. Michalec viděl mimořádné nadání a zbožnost svého svěřence a proto ho poslal - jak to Jednota se svými nadanými synky dělávala - na další studie do ciziny. Blahoslav navštěvoval nejprve jakousi přípravnou akademii v Goldbergu v Německu a odešel odtud po roce na "básnickou" universitu ve Wittenberce, kde poznal osobně reformátora dr.M.Luthera a jeho humanisticky vzdělaného druha Filipa Melanchtona. Wittenberg ovšem nebyl jediným místem, které Blahoslav za svého studia v cizině poznal. Studoval též krátkou dobu v Královci a v Basileji, kde se seznámil s druhým reformátorem Calvinem. Blahoslavovy universitní studie trvaly s přestávkami do r.1550, kdy pro vážné ochuravění se navrátil do vlasti.

II. Prostějov a Mladá Boleslav. Čtyři vídeňské cesty.

Po svém zotavení pomáhal Blahoslav na bratrské škole v Prostějově. Jeho žákem byl m.j. pozdější mecenáš kralické bible Jan Starší ze Žerotína. Zde vznikly také prvé dva spisy Blahoslavovy: "Spis o zraku", kde odpovídá příteli ze studií br.Kocourkovi na otázku, "jak člověk sobě i jiným zrakem škoditi může". Druhé dílo "O původu Jednoty bratrské a řádu v ní", psané částečně z důvodů obranných, okázalo mimořádné dějepisecké nadání autorovo a zřejmě ho předurčilo pro úkol nejprve pomocníka při vedení bratrského archivu a později písaře Jednoty (to byl úřad nejen archiváře a kronikáře, ale také korespondenta a mluvčího Jednoty ve styku s vnějším světem, především s cizinou). Archiv byl toho času umístěn v Mladé Boleslavi, kde jej vedl churavějící již br.Jan Černý. Sem se r.1552 Blahoslav přestěhoval. V únoru 1553 dosáhl Blahoslav jáhenství a ještě téhož roku byl ordinován na kněze.

V této době byly v Čechách poměry pro Jednotu daleko nepříznivější než na Moravě. Po nezdařeném odboji českých stavů v r.1547 (byli tam i mnozí bratrští páni) proti katolickému Ferdinandovi došlo k pronásledování Jednoty. Sbory byly zavírány a bohoslužby přísně zakázány. Nad to vydal císař několik vypovídacích mandátů (1553), které vypudily mnoho Bratří do exilu (nejvíce do Polska). Biskup Jan Augusta s pomocníkem Jakubem Bílkem byli obžalováni z velezrady a po 16 let vězněni v Praze a na Křivoklátě. Jediný sbor, který se v této době udržel, bylo Blahoslavovo působiště, mladoboleslavský sbor zvaný Karmel, dík majiteli města, neohroženému ochránci Jednoty p.Arnoštu z Krajku. Doba přinesla Blahoslavovi ještě jiný důležitý úkol, který konal z pověření Jednoty. Byl své církvi jakýmsi "ministrem zahraničí", který slovem a perem hájil její zájmy doma a především v cizině. Jménem Jednoty vykonal 4 cesty k vídeňskému dvoru k následníku trůnu Maxmiliánovi, o kterém šla pověst, že je příznivcem evangelické věci a že svým vlivem tlumí vliv Jesuitů u císaře. Prostřednictvím Maxmiliánova kazatele, luterského kněze Fausera, usiloval Blahoslav o dosažení svobody pro Jednotu a osvobození Augusty a Bílka. Úsilí - až na sliby - zůstalo bezvýsledné. Zmiňme se také o polemice, kterou měl Blahoslav s lutherským theologem v Magdeburce Flacciem Illyrikem, který Bratry obviňoval z valdenství. Blahoslav musel bránit Jednotu slovem mluveným i psaným nejen před katolíky, ale především před lutherány a stranou kališnickou. Bylo by nespravedlivé podezírat Jednotu z nesnášenlivosti a povýšenosti, jestliže se bránila splynutí s ostatními evangelickými církvemi (ostatně mnohem většími). Jen skutečnost nedostatku kázně a mravní přísnosti lutherských sborů jí zabraňovala, že odmítala spojení. Ve svých četných obranách zdůrazňoval Blahoslav tuto kázeň, vzácný statek Jednoty, stejně jak to později činil Komenský.

Roku 1557 (23.VIII.) byl zvolen Blahoslav biskupem Jednoty (na synodě slezanské) a příštího roku se stěhuje do moravských Evančič jako písař Jednoty zároveň s archivem, který pečlivě vedl.

III. Evančice. Vrchol spisovatelské činnosti Blahoslavovy.

Klidnější Evančice umožnily Blahoslavovi soustřediti se na práci literární, k níž jako písař Jednoty byl především povolán. Zde vznikla jeho hlavní díla, která patří k vrcholným zjevům českého písemnictví. Uvedeme je v chronologickém pořádku :

1558 vyšla v Olomouci jeho "Musika" tj. "knížka zpěvákům náležité zprávy v sobě zavírající". Bylo to první české dílo hudebně theoretické, zpracované arci podle cizích vzorů, ale doplněné zvláště v "Dodatku" a "Zavírce" hojnými praktickými zkušenostmi autorovými. Úkolem spisku bylo:

1. naučit zpěváka správnému přednesu zpěvnímu,

2. poraditi těm, kdož chtějí nábožné písničky skládati. "Musika" byla jakousi theoretickou průpravou k vydání tzv. "Šamotulského kancionálu", jehož redakcí byl Blahoslav pověřen. Tento kancionál vyšel v polských Šamotulech pode jménem "Písně chval božských" r. 1561. Obsahuje 735 písní starších i novějších autorů (Lukáše 117, Augusty 139, Michalce Šturma), které ovšem Blahoslav upravoval po stránce básnické i jazykové. Popudil si tímto upravováním především nedůtklivého Augustu. Svých vlastních písní, ukázek to jedinečného básnického citu a vroucí zbožnosti, připojil Blahoslav 69. V r. 1564 vychází tento kancionál podruhé pode jménem "kancionál Evančický". Po stránce grafické úpravy jsou tyto kancionály díla skutečně umělecká.

V témže roce (1564) vychází vrcholné dílo Blahoslavovo, překlad Nového zákona z řečtiny (na rozdíl od dosavadních překladů z latinské Vulgáty). Je to dílo po všech stránkách dokonalé. Blahoslav je si toho vědom a o své vzorné češtině píše v "Gramatice", že aspoň té češtiny v NZ by neměl žádný dobrý Čech haněti". R.1568 vychází tento NZ podruhé a r. 1593 je připojen téměř beze změn jako poslední díl slavné Šestidílky.

K posledním dílům Blahoslavovým patří "Grammatika česká" a "Vady kazatelův". Obě díla svědčí o Blahoslavově lásce k mateřštině, která mu je mnohem více než nástrojem dorozumívacím. "Gramatika" byla zpracována na základě podobného staršího díla, je zdokonalena a obohacena zkušenostmi z Blahoslavovy překladatelské činnosti.

Nakonec nutno se zmíniti o tzv. "Filipice proti misomusům", tj. nepřátelům vyššího vzdělání v Jednotě" (název není původní, pochází od P.J.Šafaříka). Blahoslav brání v ní Jednotu a sebe proti útokům br.J.Augusty, který neprávem se odvolávaje na br.Lukáše, útočí na humanistické vzdělání v Jednotě, ačkoliv již právě v době Lukášově se ukázalo toto stanovisko jako neudržitelné.

Jmenovanými spisy není vyčerpána činnost Blahoslavova. Literární historikové uvádějí na 60 Blahoslavových spisů. - I v Evančicích vyjednává tento neúnavný dělník na vinice Páně s Přáteli a ještě více s nepřáteli Jednoty, vede archiv, stará se o sbor. Jsa chatrného zdraví umírá na visitační cestě v Moravském Krumlově dne 24.listopadu 1571, nedosáhnuv 49 let. Byl to krátký, ale požehnaný život, z bohatství jeho plodů čerpáme i my, kdykoliv otevřeme svou Bibli, kdykoliv zpíváme jeho písně. Žel, že mnoho, velmi mnoho jsme jeho památce dlužni. Jeho děl takřka neznáme, jeho písně (kromě "Voláme z hlubokosti") téměř nezpíváme.

Nebylo frází, nýbrž stoprocentní skutečností, když br.Vavřinec Orlík napsal o Blahoslavovi do Úmrtní knihy kněží bratrských:

"Umřel otec a vozataj lidu Páně, v Jednotě muž veliký a znamenitý, velice pobožný, pracovitý od mladosti, ke všem velice přívětivý, jehož pověst široce mezi jinými národy roznesena vznikla, veliký a drahý klínot Jednoty."

Otakar Berounský

(Vydal Horní sbor - Blahoslavův - českobratrské církve evangelické v Praze XI.- Žižkově, Tomkova 8)

"Kolik na mě ještě čeká lidí?" - zeptal se generální ředitel Vladimír Pávek podrážděně své sekretářky.

"Kromě ředitele odbytu je tam ještě nějaká paní Mašková - prý soukromá záležitost. Čeká už dvě hodiny..."

"Mašková - neznám."

Vladimír Pávek vstal a otevřel okno. Únava z posledních dnů mu připadala téměř nesnesitelná. Ale koho to zajímá? Vzpomněl si na ranní rozhovor se ženou. Rozhovor plný výčitek, vzájemného nepochopení a zlé vůle. Žena pojede s dětmi na chalupu. On chce mít klid ode všeho a ode všech. Řekli si, že Velikonoce jsou pro ně stejně už jen citový přežitek. Ostatně - nejen Velikonoce.

"Za pět minut mě odvolejte, že mám poradu - víc času pro tu paní nemám!"

-

"Nepoznáváš mě asi, myslela jsem si to..." - Ema Mašková se bez pobízení posadila.

"Podívej, konečně slunce!" - ukázala na otevřené okno, budou hezké Velikonoce.

"Promiňte, na žerty nemám čas."

"Já vím, tenhle mrakodrap a v něm stovky zaměstnanců, všechno je závislé na tvém čase. - Eda Polák by koukal, viď ?"

"Moment," zvolal a v údivu se na ni podíval, "Eda Polák byl můj spolužák a nejlepší kamarád...Co vy s ním?"

"Nic, jen jsem s ním seděla až k maturitě v lavici."

Vladimír Pávek přistoupil blíž a rozesmál se: "Jsem už sklerotik - odpusť!"

V tom okamžiku mu hlavou proběhal obvyklá nepříjemná myšlenka: Co ode mne bude chtít? Co budu muset zařídit nebo odmítnout, že zařídit nemohu?

"Co děláš? Jak se máš?" - Teď to přijde, říkal si...děti dostat na školu, manžel hledá zaměstnání...

"Dobré je to," odvětila.

Podíval se na ni. Usmívala se a dívala se mu přímo do očí. Zrozpačitěl jako kdysi, když stál u tabule a ona mu napovídala.

"Potřebuješ něco?" - zeptal se nejistě.

"Chodí se k tobě jen, když člověk něco potřebuje?"

"Většinou ano."

Sklonila hlavu. "Přišla jsem ti jen popřát hezké Velikonoce."

"Emo, jestli je tohle pravda..." - rozhodil rukama, jako by se dovolával souhlasu své kanceláře - "po dvaceti letech?"

"Proč ne?" zeptala se. "Chtěla jsem přijít už dávno."

Usedl do křesla proti ní a vzal ji za ruku. "Bývaly to veselé Velikonoce tenkrát, viď ?"

"Zpíval jsi v kostele a hrál na housle. Hraješ ještě?"

"Na nic není čas...Ani na Velikonoce ne," řekl trpce.

Na stole zazvonil telefon.

"Ještě nepůjdu - a prosil bych dvakrát kávu."

"Děkuji, že jsi přišla," řekl upřímně, když rozesmátí přestali přivolávat společné vzpomínky. "Opravdu nic nepotřebuješ?"

Ema Mašková zavrtěla hlavou a podala mu několik proutků rozkvetlých kočiček. "Pro štěstí," řekla a rychle se rozloučila.

Zůstal dlouho v zamyšlení sedět. Co se to s ním a jeho ženou, kterou přece miloval, stalo? Ano, šli za kariérou a přestali stačit na svůj život. A najednou mají prázdno v sobě i kolem sebe. Vybavoval si Velikonoce na chalupě, jak dnes už odrostlé děti hledají, co jim zajíček schoval na zahradě. Svátečně prostředný stůl s upečeným sladkým beránkem, barevnými vejci a pokorné a slavnostní prožívání vzkříšení. Chodili tam do malého kostela. - Musí se jim všechno vrátit.

-

"Paní doktorko, máte jít na velkou vizitu," oznámila sestra Anička a zavřela dveře ordinace. Už několik dní je ubrečená, uvědomila si doktorka Irena Pávková. Měla bych se jí zeptat, proč? Ale jsem snad kybernet na chlácholení? Sama bych potřebovala... Mávla rukou.

Když zazvonil telefon, unaveně se ohlásila.

"Rozmyslel jsem si to," zněl v telefonu hlas jejího muže. "Myslím, že bychom měli být na Velikonoce všichni spolu. Moc bych si to přál," dodal tiše.

"Chceš pomlázku, viď?" zasmála se. Také na druhém konci aparátu se ozval uvolněný a hřejivý smích.

"Už jdu, Aničko. - Vlastně jsem se vás chtěla zeptat: Stalo se něco?" - Anička přikývla.

"Čekáte děťátko a váš milý ho nechce? - Promluvím s ním. Kdybyste měla mámu, nedělala bych to. A už nebrečte. Bude to dobrý..."

-

Ema Mašková pomalu procházela ulicemi sídliště. Před domem, ve kterém bydlela, se zadívala do otevřeného okna a lehce se zachvěla. Její muž byl doma. Když otevírala dveře bytu, stál v předsíni a s vyčkávací ironií se na ni díval.

"Tak co, jak jsi pořídila?"

Ema si sundávala plášť a zdlouhavě ho věšela na ramínko.

"Proč nemluvíš?" Zeptal se podrážděně. Řekla jsi mu všechno, co jsem chtěl? Řekla jsi mu, že už nebudu takový trouba, abych někde dřel za pár šupů? Že hledám nové zaměstnání, nejraději u něj? Co mu to udělá, hnout prstem pro manžela své spolužačky?"

Ema téměř neznatelně přikývla.

"Takže se pan generální ozve?" Pokračoval ulehčeně, ale se stejnou ironií.

"Kam jdeš?" zeptala se.

"Musím to jít zapít, to snad uznáš?"

-

Otevřela okno a dívala se, dokud jí nezmizel za nejbližším rohem. Myslela teď na to, kde se u jejího muže vzalo všechno to zlo. Ale nechtěla ho soudit. Tušila, kolik temnoty může být v člověku a jak málo víme, kdy a proč nastala v jeho srdci malost.

"Bože, pomoz mi, abych měla sílu odpouštět!"

(Taťána Lukešová)

O misii a misiologii ekumenicky - jste zváni !!!

http://www.missioncentre.eu/

1. Proti Římu. Synod jednomyslně se usnáší k návrhu komise (ref.kons.Josef Čapek z Třebechovic) na tomto projevu:

Synod českobratrské církve evangelické vidí s hlubokým politováním, jak roste neoprávněná moc Říma v našem státě a národě. Řím svou organisací lidové strany víc a více poutá a omezuje svobodný rozvoj duchovní a kulturní našeho lidu a ohrožuje svobodu svědomí a náboženství. Za takových poměrů nelze doufat ve spravedlivé rozřešení poměru mezi církvemi a státem. Jest nebezpečí, že budou přijaty zákony nespravedlivé a menšiny náboženské tísnící. Toto nebezpečí jest tím větší, že ostatní strany politické nemají žádného jednotného programu náboženského a proto na konec rozhodne strana lidová ve prospěch Říma a k utlačení náboženských menšin v národě Husově a Komenského.

Vidouce toto nebezpečí, žádáme našich stran pokrokových, aby vypracovaly spravedlivý a ke všem církvím rovnoprávný program v otázkách náboženských a církevních, aby stály neochvějně na něm, potírajíce každý neoprávněný vliv Říma, aby nedopustily nové protireformace, jež by ohrozila budoucnost našeho národa, a ujasnily si, že oproti náboženství porušenému lze bojovati se zdarem nejvíce náboženstvím čistším.

Do vlastních pak řad voláme: Nepřátel se nelekejte, na množství nehleďte, majíce víru Boží, jež hory přenáší. Všickni pod prapor Kristův, každý na své místo, každý ku práci opravující sbořeniny a budující silné zdi našeho Siona! Ospalí, probuďte se, liknaví, rozhorlete se, pracující pracujte ještě věrněji, a žádná moc světa nepřemůže Vás. Budoucnost naše nezáleží na jiných, nýbrž především na nás.

2. Přístupy k církvi a odstupy z ní. "Třetí synod", str.47 a násl. Synod k návrhu komise (ref.Stan.Čapek z Prahy) se usnáší jednomyslně takto:

Synod béře s politováním na vědomí, že počet odstupů z naší církve se poněkud zvýšil. Konstatuje, že na těchto odstupech participují nejen přistouplí, nýbrž i rodilí členové církve. Proto vyzývá synod sbory, aby tomuto zjevu věnovaly co největší pozornost a hledaly prostředky k jeho odstranění. Zvláště doporučuje co nejživější způsob práce církevní (v bohoslužbách aj.), intensivní pastoraci, vzorný život i bratrský takt všech funkcionářů církve, přesnou evidenci přistouplých a jich podrobné infromování o úkolech a zodpovědnosti členů.

3. Přijímání nově přistouplých do sborů. Po delší debatě o čekací lhůtě pro členy nově přistupující přijal synod většinou hlasů tento návrh, přednesený jménem komise far.Prudkým z Olomouce:

Synod těší se srdečně z toho, že mnozí nově přistouplí údové přispěli k oživení sborů našich svou opravdovostí mravní, náboženskou horlivostí, nadšením, statečností a ochotnou součinností v práci církevní. Vzhledem pak ke zkušenosti, že mnozí z přistouplých po své přihlášce dále o církev, chrám a náboženský život nedbají, doporučuje synod opatrnost v přijímání přihlášených a zavedení případné čekací lhůty. V této době buďtež náležitě poučováni, k účastenství při službách Božích a zvl. biblických hodin pobádáni a pak teprve v církev přijímáni.

4. Rozšiřování evangelisační a propagační práce. K návrhu komise (ref. far. Prudký) jednomyslně usneseno:

Synod projevuje radost nad tím, že i léta poslední vykazují značný počet přístupů k církvi naší, byť ustalo hromadné přistupování. Třebas sdílí mínění, že nyní nutno nové sbory vybudovávati a nábožensky vychovávati, přece má zato, že církev nesmí v práci evangelisační a propagační složiti ruce v klín, protože nová práce vzbuzuje novou horlivost a nová nadšení.

5. Používání školních místností k účelům evangelisačním (bohslužebným). Po projednání návrhu č.10, ze seniorátu pražského přijato většinou hlasů toto usnesení:

Jelikož rozhodování o používání školních místností je v rukou majitelů školních budov, samosprávných obcí a školních výborů, s nimiž nejlépe je se dohodnouti, přechází synod přes návrh onen k dennímu pořádku. Zároveň však usneseno protokolovati, aby pro případ rozluky církve a státu bylo usilováno o zajištění školních budov k účelům bohoslužebným.

6. Evangelisační a propagační spisy. K návrhu komise po vyslechnutí referátu far. Prudkého, usnesl se synod na tomto (Srov. také návrh č.12 ze seniorátu pražského):

Synod s vděčností vítá vydávání spisů evangelisačních a propagačních, zvláště děkuje Misijní Jednotě za vydání knihy Komenského o papežství, a doporučuje knihy ty sborům k hojnému rozšiřování.

Poznámka: Při tom vyřízen byl návrh seniorátu poličského č.3 a usneseno přejíti přes něj k dennímu pořádku, jelikož podle evangelisačního řádu, jenž synodem byl přijat, jest otázka zřízení fondu a opatření prostředků k vydávání letáků vyřízena.

7. Řád evangelisační. Evangelisační komité synodní. Spolupráce s Jednotou Misijní. Evangelisační činnost Kostnické Jednoty. PO projednání návrhu řádu evangelisačního přijato bylo toto usnesení, přednesené ref. komise far. Prudkým :

Synod u vědomí poklesu náboženského života, vzrůstu lhostejnosti a snížení mravní úrovně v mnohých starých i nových sborech, prohlašuje činnost evangelisační za velepotřebnou. Z té příčiny schvaluje evangelisační řád, otištěný v brožuře "Třetí synod", str. 136-138, a žádá jeho ve skutek uvedení. K tomu cíli zřizuje synod 5členné komité synodní s právem kooptace mimo zástupce syn. výboru. Jelikož i Misijní Jednota má evangelisační odbor, budiž pracováno v dohodě s touto. Vděčně uznává i evangelisační činnost Kostnické Jednoty a žádá ji, aby ve shodě s církví dále v tomto směru pokračovala. Zřízené komité sestává z těchto bratří: far.K.Lanštják ze Žižkova, konsenior St.Čapek z Prahy, far. K.Machotka z Plzně, Jaroslav Jiskra z Prahy a far. O.Opočenský z Ml. Boleslavi.

8. Činnost Kostnické Jednoty. Usneseno k návrhu komise (ref. far. Čech z Písku) toto:

Synod se zájmem sleduje propagační a evangelisační činnost K.Jednoty, jest vděčen za provedení mohutného sjezdu evangelického v r. 1923, za práci reemigrační, pro ruské děti, za navazování styků s evangelíky na Slovensku a v cizině a za hájení protestantismu ve veřejném životě. Práci tuto doporučuje všem evang. čbr.lidu. V zájmu dobré shody a dělby práce v souhlase s intencemi Kostnické Jednoty synod žádá, aby K.J. zvláště pak místní odbory K.J. přenechávaly čistě církevní práci církvi, nezasahujíce do její sborové práce.

9. Evangelisační činnost Misijní Jednoty mezi zahraničními evang. Čechy. Repatriační činnost Kostnické Jednoty. Jménem komise referoval o této věci kons.St.Čapek z Prahy. K jeho návrhu učinil synod toto usnesení:

Synod vděčně uznává krásnou evangelisační činnost Misijní Jednoty mezi zahraničními evangel. Čechy, projevuje spolku vřelý dík za to, že se až dosud tak obětavě vzdor mnohým překážkám této práci věnoval a prosí, aby v ní nadále s láskou pokračoval, poněvadž vidí v těchto zahraničních bratřích větev naší církve a národa, o jejichž duchovní život dlužno pečovat. Synod posílá zahraničním evangelíkům vřelý pozdrav, očekává od nich, že ač odloučeni od nás, zůstanou nadále živými ratolestmi naší církve i národa, a přeje jim, aby vedli dále statečně a trpělivě ten dobrý boj. Českobratrská církev slibuje, že je bude duchovně i hmotně posilovati a zvláště jim umožňovati povolání vlastních pracovníků. Synod vděčně uznává i záslužnou činnost Kostnické Jednoty, která získala tak mnohým vracejícím se exulantům v jejich staré vlasti nová sídla. Synod také doporučuje všem sborům, aby pro pěstování misijního ducha a ku podpoře této práce zakládaly odbory České misijní jednoty.

O vrátivších se exulantech z Polska jednala také komise pro různé věci. K jejímu návrhu (ref. uč. Ondruška) přijato synodem ještě toto usnesení:

Synod prohlašuje, že se těší z návratu českých exulantů z Polska a vítá je mezi námi. Vidí potřebu, aby zvláště v Ústí nebo v Litoměřicích zřízeno bylo farářské (diakonské) místo k jich službě, a žádá, aby sbory nejbližší, zejména Roudnice, případně Mělník, konaly mezi nimi výpomocně pastoraci.

Spolu vyslovuje synod lítost nad tím, že do Polska je cesta našim pracovníkům k tamním bratřím tak znesnadňována a že v Jihoslavii naše sbory zůstávají bez církevních dělníků. Synod si přeje, aby se tomu odpomohlo co nejdříve posláním diakona, a nadje se, že i vláda poskytne subvenci tamnímu pracovníku k vyučování českému jazyku.

Poznámka: Při zasedání synodu ve středu 17.června odpoledne dána byla příležitost br.far. Fr. Prudkému, předsedovi Misijní Jednoty, aby podal zprávu o cestě své do Rumunska a království SHS, a vikáře Fr.Nováka z Hořic do Polska, k českým evangelickým tamním sborům. Synod vyslechl vřelá slova a zajímavé zprávy far. Prudkého s velikým zájmem a s náležitou pozorností. Jménem synodního shromáždění poděkoval potom br.far. Prudkému senior Souček. Podrobnější zpráva o cestě far. Prudkého a vik. Nováka, otištěna bude v časopise "Český Bratr".

10. České sbory v severní Americe. Dr.Losa. Rev.Křenek. K návrhu komise (ref. uč. Ondruška) usnáší se synod takto :

Synod bere se souhlasem na vědomí zprávu synodního výboru o stycích ns církevni národnosti československé a s církevmi naší republiky, jež byly v posledním dvouletí pěstovány. Zvláště se těší ze styků s Jednotou Českomoravských bratří v Americe. Béře s povděkem na vědomí zájem Dra Losy o naše sbory, jakož i že Dr. Žilka při své návštěvě Spojených států navštívil některé tamní české evangelíky. Spolu vyslovuje Synod přání, aby br.farář Josef Křenek opět se vrátil do Čech. Jsme povděčni, že někteří bří. kazatelé z Ameriky konali a konají práci svou mezi námi.

11. Český sbor ve Vídni. Synod přijal tento návrh komise (ref. uč. Ondruška):

Synod pozdravuje vídeňské bratry a těší se z toho, že se počínají organisovati. Vidí nutnost, aby co nejdříve byla vídeňským bratřím poslána vhodná síla, která by je organisovala v jednotný sbor a duchovně obstarávala v mateřském jazyku. Synodní výbor se zmocňuje, aby vhodná síla co nejdříve do Vídně byla vypravena.

12. Misie mezi židy. "Třetí synod", str.51 nahoře. Synod jednomyslně přijímá toto usnešení komise, přednesené konseniorem St.Čapkem z Prahy:

Synod uznává potřebu misie mezi československými Židy a doporučuje, aby v jednání o této věci bylo s příslušným zahraničním komitétem pokračováno.

13. Misie mezi pohany. Zpráva o pohanské misii ("Třetí synod", str.50) a návrh č.1 ze seniorátu podřipského, byly vyřízeny jednomyslným přijetím tohoto usnesení (za komisi referoval far. Fr. Prudký):

Jelikož nemyslitelnou je živá církev bez práce misijní, uznává synod účastnost naší církve na tomto poli za nepostrádatelnou. Nevida však možnosti zatím založiti vlastní misijní společnost, doporučuje znovu přičlenění se k jedné ze stávajících mis. společností. Béře na vědomí kroky, které Misijní Jednota v tomto směru již učinila a žádá ji, aby ve vyjednávání dále pokračovala. Zatím synod vybízí sbory, aby ke vzbuzení misijního zájmu konaly misijní přednášky a slavnosti a potřebné prostředky se sbíraly. Jelikož pak misijní snahy jsou soutředěny v Misijní Jednotě, doporučuje se její činnost sborům našim co nejvřeleji."

4. Evangelizační činost nekoná se všude stejně a není také řádně organisována. Evangelisační odbory mají jen některé senioráty, v některých se potřeba takových odborů vůbec neuznává. Není jasno, jak má býti rozdělena práce mezi evangelisační odbory seniorátní a evangelisační odbor všecírkevní. Pokud nebude jasného programu a dohody o prostředcích i cíli, bude evangelisační naše činnost ochromena. Jeví se naléhavě nutným, aby mezi seniorátními výbory a synodním výborem byla zjednána narmonická spolupráce také na poli evangelisace a náboženské práce vůbec. Doporučuje se proto zavedení pravidelných konferencí konseniorů, resp. zástupců seniorátních výborů se synodním výborem, na nichž by byla sjednána direktiva, jak se má v naší církevní práci postupovati.

Z evangelisačních odborů seniorátních vedou si nejčileji plzeňský a pražský, v jejichž obvodech jest také nejpříznivější půda pro expansi naší církve. Se slibnými výsledky bylo by však možno pracovati i jinde, např. ve východních Čechách. Jest dosti míst, kde bylo nadějné hnutí udušeno jen proto, že nebylo nikoho, kdo by se ujal práce; leckde hnutí inklinující k nám bylo obráceno k církvi československé, která vyvíjí propagační činnost mnohem větší než naše.

Evangelisační činnosti jest však zapotřební také ve sborech starých mezi rozenými českými bratřími, aby se čelilo chladnosti, ano mrtvosti mnohých sborů. V tomto ohledu koná se dosud velmi málo. Vnitromisijní shromáždění, podobná těm, jež zavádí olomoucký sbor pro všecky dni v týdnu, jsou v našich sborech čirou výjimkou.

5. Missie. Je potěšitelným, že zájem o misii v církvi naší vzrůstá. Slovo "misie" už není slovem cizím u nás. Misie má už místo na mnohých kazatelnách našich a v biblických hodinách. Naše mládež (dorost) účinně svůj zájem o misii podporou indických hochů na studiích projevila. Také nedělní besídky dětské mívají misii nejednou svým předmětem. Všechny naše církevní časopisy mívají často články misijní a šíří známost misie. Výhradně věnují se misii "Misijní Rozhledy", jež br.vikář A.Freidinger na Hrubé Lhotě ve spojení s "Hlasy Českobratrskými" vydává. Mnoho se v naší církvi čte a požehnaně působí i list "Radostné Poselství" br. misionáře Chlebouna z Bratrské Jednoty. K probuzení misijního zájmu posloužily i návštěvy některých misionářů. Byl to zvláště br.Fr.Chleboun, misionář Bratrské Jednoty na odp., který již po několik let navštěvuje naše sbory a svými přednáškami a kázáními lásku a známost misie šíří. Mnohé sbory naše navštívil v roce 1925 misionář Basilejské misijní společnosti F. Wunderli z Curychu. Jeho vypravování o misijní práci

v Číně jsou ráda vzpomínána dosud.

Misijní Jednota jednala ve svém odboru pro misii pohanskou často o misii. Jelikož církev naše dosud nemůže míti své vlastní misie, uvažuje o připojení k jiné misijní společnosti, abny ve spojení s ní mohla po případě si vydržovati vlastního misijního dělníka a obdržela vlastní misijní stanici. Byly navázány styky s misiemi presbyterní Skotské a Americké církve. Jednáno bylo i s Holanskou misijní společností. Také jsme ve styku s francouzskou misijní prací. Než zdá se nám, že bude nejlepším, připojiti se k misii buď Bratrské Jednoty Ochranovské, s níž máme stejný původ a jejíž ústředí je nám nejbližší, aneb k misii Basilejské, se kterou naše církev pěstovala ode dávna přátelské styky. Synodu nadejde povinnost otázku tuto rozřešiti.

Ani židovská misie by neměla býti církvi naší lhostejnou. V republice naší žije na 360.000 Židů, pro něž se dosud ničeho nečiní. Dosud byla práce mezi Židy vzdálena jednak tím, že církev naše méně se Židy přicházela do styku, jednak že oni nám byli národnostně i sociálně cizími a nepřístupnými. Nyní, kdy mnoho Židů se hlásí k české národnosti, nadchází nám povinnost býti jim svědky ke Kristu. Při velké konferenci pro práci mezi Židy, jež se konala ve dnech od 7.dubna do 14.dubna t.r. v Budapešti, měla také naše církev svého zástupce ve faráři Prudkém. I tam byla zdůrazněna potřeba této misie, a doufáme, že se také i v této věci něco stane. Skotská presbyterní církev měla v Praze po dvě zimy své zástupce, kteří měli zde shlédnouti pole pro práci mezi Židy. Bylo y potřebným, aby k nám poslala trvalého svého zástupce, jenž by této práce se ve spojení s naší církvi chopil. V Budapešti má židovská misie Skotské presbyterní církve velikou dívčí školu, obecnou, měšťanskou i vyšší, jež je navštěvována z 75% židovskými dívkami. Misie vydržuje zde 4 řádné duchovní a celou řadu pracovníků kromě učitelských sil na škole. V židovské misii má evangelická církve obou vyznání v Budapešti výborné pomocníky. Všestrannou pomocí a podporou takovéto misijní práce získala by nejvíce naše církev. Bylo by potřebí, aby se v té věci vyjádřil i náš synod.

6. Organisací pro práci misijní zvláště zřízenou jest Misijní jednota, která ve spojení s církví působila jako její misijní odbor. Měsíční schůze výboru byly konány v místnostech synodního výboru, jenž při nich byl vždy zastoupen. Jemu také byly předkládány roční zprávy a účty Jednoty.

Práce Misijní jednoty záležela v péči o misijní šklu v evangelisační činnosti v církvi, v duchovní péči o krajany za hranicemi, konečně v účasti na pohanské misii.

Misijní škola byla zřízena v r.1923 k výchově diakonů a misijních pracovníků. Od svého trvání doplnila výchovu 3 bratří, kteří k nám přišli z diakonského kursu pražského a vyslala po tříleté přípravě 6 bratří na vinici Páně (4 v r.1926 a 2 v r.1927). Mimo to posloužila radou a skutkem pěti bratřím, kteří se připravovali k službě diakonské soukromě. Jest nyní v službě církevní 11 bratří, kteří buď ve škole misijní byli vychováni neb vyzkoušeni. Chovancům svým skýtala škola vedle výchovy i byt i stravu většinou zdarma aneb za malý poplatek.

Misijní škola je umístěna v budově vlastní v Olomouci-Lazcích, jež v r.1922 byla za pomoci přátel amerických, zvláště dra V.Losy za 140.000 Kč zakoupena. Tato budova byla r.1924 rozšířena nákladem 140.000 Kč. Na školu tuto od jejího počátku příspíval synodní výbor z prostředků jemu svěřených, a to jak na stavbu, tak i na její vydržování. Aby bylo získáno více místa pro bratry a mohl býti zřízen i malý hospic, nastavuje se letos původní budova o poschodí, což vyžadovati bude nákladu 90.000 Kč. Misijní Jednota je ochotna tuto budovu, representující cenu nejméně 350.000, předati církvi v majetek.

Misijní školu spravuje kuratorium sestávající z 2 členů synodního výboru, z 2 členů Misijní jednoty a 4 členů olomouckého sboru.

Jednotě misijní i celé církvi jest potěšením a nemalým povzbuzením k další práci, že se chovanci školy misijní na svých místech osvědčují a že jim příslušné farní úřady dávají nejlepší vysvědčení.

Misijní jednota převzala činnost bývalé Biblické jednoty. Její úsilí nese se k tomu, aby lid náš vrátil se k Bibli a ji sobě vyvolil za svíci svou. Věříme, že to poslouží k oživení církve i národa, když si Bibli opět zamiluje. Za tím účelem konala se na různých místech evangelisační shromáždění. Po léta koná se v Olomouci před Velikonocemi tak zvaný evangelisační týden. Každého večera toho týdne jsou náboženské přednášky. Témata letošního týdne byla: Kristus a Ty, Kristus a naše mládež, Kristus a naše rodiny, Kristus a naše církev, Kristus a náš národ, Kristus a svět. Svými pracovníky konala Misijní jednota probuzující shromáždění v celé řadě sborů: V Proseči, Třebechovicích, Lounech, Šonově, Uherském Hradišti, Kyjově, Růžďce, Velké Lhotě, Třebíči a okolí.

K duchovnímu probuzení usilovala Misijní jednota pracovati i vydáváním vhodných spisů. Z větších spisů, jež Jednota vydala, sluší jmenovati zvláště "Paměti spisovatele Broučků" a spis Komenského "O papežství". Dále vydala některé menší spisky známého evangelisty Moodyho, jež všecky posloužily mnohým.

Ve věci duchovního povzbuzení a opatření našich brtaří v cizině podnikla Misijní jednota v r.1925 návštěvy k bratřím do Polska a do Jugoslávie a Rumunska. Návštěvu první vykonal br.vikář Novák z Prostějova. Dlouho mu polská vláda odpírala visum pasové. Konečně na zakročení z Varšavy toho dosáhl. Byla to první návštěva po válce v Polsku. Proto byla našimi bratry tak srdečně vítána. Br. Novák věnoval plný měsíc našim krajanům a posloužil jim i naší věci co nejlépe. Na kratičko mohl předseda Jednoty při své návštěvě v Zabkovicích zajeti do Lodže a Zelova a tamní bratry duchovně povzbuditi. Bylo by zapotřebí poslati do Polska na trvalo dělníka, jenž by se opuštěných bratří na Volyni ujal a také mezi přečetnými krajany neevangelíky pracoval. Takový bratr byl už vyhlédnut, ale polská vláda odepřela mu visum pasové. Za to jsou voláni římští kněží na Volyň z Moravy, aby pracovali mezi Čechy pravoslavnými.

Bratry v Jugoslávii a Rumunsku navštívil v květnu 1925 předseda Jednoty, br.far.Prudký, a viděl přesmutný stav našich krajanů bydlících ať v Slavonii, ať v Banátě, ať v Rumunsku. Bylo by potřebí tam alespoň 3 dělníky poslati. Zatím mohl býti na jaře r.1926 vypraven jeden a to br.A.Erlich do Uljaníka ve Slavonii. Týž brzy se do práce vpravil a byv k svému úřadu konseniorem Švandou ordinován, slouží všem rozptýleným bratřím po celé Slavonii k veliké jich radosti. Ordinace tato udělena byla z usnesení synodního výboru toliko pro Jugoslávii a Rumunsko.

V roce 1926 navštívil Jugoslavii br.konsenior G.Švanda jako správce Misijní školy. Mohl povzbuditi br.Erlicha a houfce v Uljaniku, Pleternici, ve Velkém Središti a na Sv.Heleně. Žel, že nemohl se pro povodeň dostati k našim krajanům v Bulharsku, mezi nimiž jako učitel a duchovní správce působí br.učitel Klimečka. Spojení s bratry v Německu bylo udržováno písemně.

Misijní jednota ráda by soustředila také snahy o misii pohanskou a zájem o ni roznítila. Měla svůj odbor pro misii pohanskou. Roční schůze Jednoty rozvinují se jako krásné konference přátel misijních. Měla také za úkol jednati s misijními společnosti stran připojení se našeho k některé z nich. Usnesla se dáti věc rozhodnouti synodu, zda vyvoliti Ochranov či Basilej, také přichází v úvahu misie francouzská.

O Misijní jednotě podává zprávy Věstník Misijní Jednoty, jenž vychází jednou čtvrtletně. V čís.3 jsou obsaženy účty Jednoty i Misijní školy za r.1926, na které si dovolujeme upozorniti.

Nové stanovy Misijní jednoty byly vládou schváleny a del § 4. nových stanov jsou všichni řádní členové synodního výboru členy Jednoty a dle § 11. volí synodní výbor do ředitelství čtyři zástupce.

Církev naše roste jednak přirozenou vnitřní silou, jednak přestupy.

1. Přirozený vzrůst. Ačkoli naše řady v posledních letech rostly více přestupy než přirozeným vzrůstem, chceme i jemu věnovati pozornost, neboť i tu nacházíme některé zjevy velmi charakteristické, které nám o celkovém našem stavu dosti mnoho povídají.

Roku 1926 měli jsme v celé církvi kromě seniorátu plzeňského, z něhož nedošla data, 5684 živě narozených, se seniorátem plzeňským přibližně 6300. Na 1000 příslušníků naší církve připadalo toho roku (stejně jako roku 1925) asi 25 živě narozených, kdežto v celých Čechách jenom 20, na celé Moravě necelých 23. Máme tedy poměrně více narozených nežli jinověrci. Je to pravděpodobně především proto, že děti ze smíšených manželství připadají většinou naší církvi.

Zemřelo roku 1926 v celé církvi kromě seniorátů plzeňského 3103 osob, s plzeňským seniorátem přibližně 3400 osob, to znamená 13,6 osoby na 1000 obyvatel. Celková úmrtnost obnášela téhož roku v Čechách 14,3, na Moravě 14,1 na 1000 obyvatel. Naše úmrtnost je tedy menší než u ostatního obyvatelstva. Tato nižší úmrtnost jest znamením příznivějších poměrů zdravotních, sociálních a hospodářských u našich příslušníků. Českobratrští evangelíci se dožívají průměrem vyššího věku než jinověrci.

Přebytek narozených (po odečtení zemřelých od živě narozených) činí u naší církve v roce 1926 11,3 na 1000 obyvatel, kdežto v celých Čechách pouze 5,8 na celé Moravě 8,6, v celém Slezsku 9,8. Náš přirozený vzrůst je tedy značně větší než u ostatního obyvatelstva. V některých krajích se arci pozoruje, že zejména v kruzích zámožných se ujímá a namnoze již ujal systém dvou dětí nebo i jednoho dítěte, ba i bezdětnosti. Konvent seniorátu královéhradeckého věnoval již i této věci pozornost a podal příslušný návrh na synod. Kdo má na paměti, že úmyslnou neplodností jsou venkovské evangelické sbory na jihu Francie na svém bytí přímo ohroženy, může byti naplněn obavou, aby podobný osud nestihl také některé naše sbory rolnické. Dosud však u nás poměry tak daleho nedospěly.

Sňatků bylo uzavřeno roku 1926 v celé církvi kromě plzeňského seniorátu 2152, s plzeňským seniorátem asi 2350 (bez sňatků, uzavřených před civilními úřady), poměrně o něco málo více než v ostatním obyvatelstvu. Smíšených sňatků bylo (kromě plzeňského seniorátu) 318, což jest procento značně vysoké. Uvážíme-li, že mezi snoubenci jest dosti těch, kdo před sňatkem přestoupili, stane se nám zřejmým, jak silně splýváme s okolím. Vzpomeneme-li na známou teorii Josífkovu, uvědomíme si také nepříznivé důsledky toho.

Vystěhovalců za hranice, kteří se zpravidla ztrácejí, máme poměrně málo, méně než jinověrci. Do zámoří vystěhovali se roku 1926 jen 51 českobratrských evangelíků, do evropských států 138.

Odpor papežské kurie k oslavám Husovým v r. 1925 a odjezd nuncia Marmaggiho 6.července z Prahy zesílil přestupové hnutí, takže toho roku přistoupilo k nám 8055 osob, o 2124 více než roku předcházejícího; z nich přistoupilo 6419 z církve římské, 1193 z bezkonfesí a 443 z jiných církví (většinou z církve československé).

Roku 1926 však přestupové hnutí ochabuje, takže toho roku přistoupilo k nám z římské církve 3973 osob, z bezkonfesí 1012 a z jiných církví 442, úhrnem 5427 osob; jest to nejmenší číslo od převratu.

Odstouplých bylo z naší církve k římské církvi v roce 1925: 574, k bezkonfesí 599 a do jiných církví 154; v roce 1926 k římské církvi 461, z bezkonfesí 733 a k jiným církvím 249. Odstupů tedy přibylo: velikou většinu mezi nimi tvoří ti, kdo se za přestupového hnutí k nám přidali a za zesílení tlaku politického katolicismu vracejí se namnoze zpět.

Celkový počet přistouplých za obě dvě minulá léta činil 13.482 a odstouplých 2.772, takže přibylo po odečtení odstupů za ta léta 10.710 duší. Podle seniorátů jeví se nám přehled přístupů a odstupů takto:

Podrobná data o jednotlivých sborech uvedena jsou pro rok 1925 ve Věstníku synodního výboru 1926 č.1 a pro rok 1926 ve Věstníku 1927 č.1.

Příčiny ochabnutí přestupového hnutí jsou mimo nás i u nás. Politický vliv katolické církve silně vzrostl a byly také posíleny směry v náboženských otázkách liberální, které ke katolicismu chovají se zdánlivě lhostejně, ve skutečnosti však sympaticky. Reakce proti dřívějšímu hnutí "pryč od Říma" se projevuje na Domažlicku, kde nyní jest více odstupů než přístupů a odstupy se dějí k církvi římskokatolické. Pokud pak nás samotných se týče, největší překážkou rozvinutí větší propagace naší církve jest stálý nedostatek duchovních a pracovníků vůbec. Zkušenosti nám ukázaly, že dříve nežli jest možno jíti dálo, jest nutno získanou již půdu řádně zpracovati. Nemá významu budovati nová a nová střediska, když dosavadní nemůžeme řádně obstarati. Nestačí jen nové sbory zakládati, nově získání údové musí dostati také řádného duchovního, nemá-li nastati ochabnutí a zlhostejnělost, která často končí návratem do římské církve. Tak se také skutečně na některých místech děje. Tak např. na Svojanovsku v okrese poličském dřívější slibné hnutí pro přílišnou vzdálenost a nevšímnavost příslušných činitelů se rozpadlo. Neblahé následky dlouholetých vakancí ve starých sborech zejména na Českomoravské vysočině nás poučily, že nesmíme zanedbávati starých sborů, abychom neztráceli na jedné straně, co na jiné získáváme.

3. Pokud se týče zkušeností s novými členy, jsou rozmanité. Záleží především na tom, z jakých pohnutek se přístup k nám dál. Kde rozhodovaly důvody náboženské, tam jsou zkušenosti radostné a noví údové, stanice i sbory předčí namnoze opravdovostí, horlivostí a zájmem o nvěci náboženské dokonce i staré evangelíky rozené, kteří však přistoupili buď jen z důvodů národních nebo strženi časovým proudem aneb před svatbou apod. Církevního života se neúčastní a dávají podnět ke steskům, které ze seniorátů se sbory velkou většinou starými jsou téměř obecné. "S přistouplými jsou povětšině nepříliš radostné zkušenosti, do kostela nechodí a neradi platí." - "Nově přibylí členové ponejvíce nejeví valné účasti na životě duchovním." - "Namnoze máme dojem, že přibylé nepřivedl duchovní zájem v naše řady, že kázání nerozumějí a v sociálním ohledu jsou zklamáni," - takové a podobné stížnosti znějí ze zpráv. Snad tohoto pesimismu v posuzování nových údů jest v některých sborech příliš mnoho. Jsou aspoň také zprávy ze sborů, zejména městských, že přestupy byly získány vzácné síly pro práci sborovou. Vhodně také i o těch přestupech, které se nedály z pohnutek náboženských , poznamenává jeden konsenior: "Ale lze ve většiné případů očekávati, že tyto přestupy nezůstanou formálními; jest dosti důkazů a zkušeností, že následuje opravdové přilnutí k církvi naší, kde důvod přestupu byl podružný.

Téměř všude děje se nyní přísnější výběr nově se hlásících údů a přihlášení se neberou již veskrze za členy, jako se dálo většinou za hnutí přestupového. Z brněnského seniorátu oznamují, že přestouplým všude poslední dobou se ukládá čekací lhůta, a podobně se děje také jinde. I v plzeňském seniorátě, kde přestupové hnutí bylo lidové, bylo usneseno, aby ve všech sborech a stanicích staršovstva i výbory stanic zkoumaly přihlášky a aby každý přistupující slavnostně byl přijat do církve a sboru při veřejném shromáždění. V západním sboru plzeňském se již přihlášky vracejí těm, kdo se k přijetí nedostavili, jestliže byli třikrát pozváni.

XII. SYNOD - listopad 1981 // Tisk č. 13

(Elaboráty PO ve smyslu usnesení 21.synodu č. II/14)

Za posledních 30 let zaznamenala naše církev úbytek přibližně jedné čtvrtiny evidovaných členů. Tento úbytek představuje 60 velkých sborů nebo 2 velké senioráty. Ruku v ruce s touto ztrátou pozorujeme pokles účasti na všech shromážděních a podstatně zvýšený věkový průměr těch, kdo se sborového života účastní.

Úbytek počtu členů byl zprvu prudký, v posledních letech je povlovnější. Ale i tam, kde se zpomalil, odepisujeme každým rokem další členy. Výjimkou (ojedinělou) je několik sborů v místech, kde jsou příznivé podmínky pro získání bytu nebo zaměstnání. Tyto přírůstky jsou ovšem na úkor rodných sborů. Převažují sbory, kde počet členů poklesl o polovinu i více. Několik sborů se změnilo natolik, že zůstaly neobsazeny.

Činitelů, které způsobily tento odliv, je mnoho a většinou působily a působí současně. Vyjmenujme aspoň ty nejzávažnější:

a) V posledních desítkách let se podstatně změnila "nálada" vůči církvi. Zatímco po 1. světové válce byla (zvl. pro nekatolické církve) příznivá, dnes není žádnou ctí patřit k církvi.

b) Tento nevlídný pohled na církev jistě není způsoben jen ateistickou školou a výchovou, i když výchova a sdělovací prostředky působí.

c) Podíl na snížení počtu členů církví má i postupující sekularizace v městech a zvláště na venkově. Proces sekularizace zasáhl i kazatele a jejich rodiny.

d) To vše vede k zvlažení víry v rodinách a ve sborech.

e) Zvýšená migrace odhalila, jak je evangelík vázán na konkrétní a známé společenství a jak slabá bývá vazba na Krista a jeho dílo mezi námi.

f) Církev byla silně spjata s vrstvami nejvíce otřesenými změnami ve společnosti a mezi dělníky prakticky nepronikla vůbec.

g) Za zmínku stojí i snížená populace a touha po vyšší životní úrovni také v našich řadách.

h) Důležitým činitelem je i změněná situace v rodinách, způsobená zaměstnaností žen i zvýšenými pracovními nároky na muže.

i) V přehledných poměrech venkova a malých měst sehrává určitou úlohu i nepřiznaný ostych až strach; ve větších městech je situace lehčí, neboť tam je člověk anonymní, ale také nedůvěřivý a neochotný k závaznějšímu společenství ve sborech typu evangelického.

j) S lítostí si přiznáváme, že naší službě škodí i morální defekty a nedostatečná opravdovost a připravenost našich pracovníků

k) Zdá se však, že nejvážnější příčinou zmenšování naší církve je její nemisijní charakter; po generace jsme zvyklí na přírůstky narozením, výchovou a při funkcích. Přestupové hnutí bylo výjimkou; nebyli jsme na ně připraveni.

Zatímco na přestupové hnutí po 1. světové válce jsme nebyli duchovně a pastoračně připraveni, bibličtější zvěstování a christologické prohlubování víry začalo přinášet ovoce. Ze soustředění na Bibli vyrostla nová generace kazatelů a presbyterů. Vliv J.L.Hromádky církev poněkud osvobodil pro přijetí nové situace po roce 1948 jako Božího soudu i dějinného úkolu v nových podmínkách. Ale víra našich sborů - pomineme-li příklady několika výrazných svědků mezi námi - nebyla dost hluboká a zápalná, aby působila přitažlivě, jak je tomu u církví s "výběrovým" členstvím, jež rostou i v nepříznivých podmínkách.

Existuje však i falešná "přitažlivost", kterou je třeba odmítnout: ta nahrává neochotě moderního člověka žít a myslet náročně a rozhodovat se na vlastní odpovědnost. Církev, která volá k odpovědnému a náročnému životu, může sehrát důležitou úlohu v růstu a zrání osobnosti. Přitom však musí zůstat církví otevřenou i pro chudé na statky tělesné, duchovní a mravní a bránit se intelektuálnímu elitářství.

I když pohled, jež nám otvírá statistika, nás neponechává chladnými, není to hlavní a rozhodující důvod, pro který církev musí uvažovat o "misijním poslání církve" a zařadit toto téma na svůj synod. Nikoli obavy o budoucnost naší církve, ale nové pochopení evangelia jako jediné cesty pro všechny a poslušnost slovu Kristovu uprostřed soudů je legitimním důvodem k misii. Pokud jsou nám lidé a jejich věčný úděl lhostejní, potud je předčasné a marné připomínat nutnost misie. Ale když Kristus v nás probudí novou odpovědnost za poslání, kterým své učedníky pověřil (Mt 28,18nn);
Sk 1,6nn;
aj.), i zármutek nad těmi, kdo zvolili nebezpečnou cestu, a dá nám svou záchrannou moc, pak se církev bez misie neobejde. Bez probuzeného svědomí bude přemýšlení o "nových cestách" a "nových formách práce" jen novou formou organizované nekajícnosti církve, která pozoruje svou neplodnost (nerodí znovuzrozené), ale nechce si přiznat příčinu a chce ujít Božím soudům lacino - bez pokání.

Když v Dillí 1961 došlo k sloučení Světové rady církví s Mezinárodní misijní radou, bylo tím názorně vyjádřeno, že misie je záležitostí celé církve (navíc v ekumenickém rozměru), nikoli zvláštní organizací nebo nadšených jedinců. Toto sjednocení v Dillí se má uskutečnit v církvi i ve sboru, ba i v srdci každého křesťana. Ale než se misie stane věcí celé církve, celého sboru, každého kazatele a presbytera, ba každého jejího člena, bude zatím třeba těch, kdo budou otázky misie víc než jiní promýšlet a praktikovat. To je posláním evangelizačních nebo misijních odborů ve sborech, v seniorátech a v církvi.

Vzkříšený Pán řekl: "Tak jako mne poslal Otec, tak já posílám vás" (Jan 20,21n). Ježíš viděl svůj život i smrt jako Boží poslání ("missio Dei"), jímž ho pověřil nebeský Otec. Nepřišel z vlastní vůle, ale jako vyslanec Boží.

Na počátku své činnosti Ježíš vyjádřil své poslání citátem z proroka Izajáše (Iz 61,1-3 srov. L 4,18n): Přináší chudým radostnou zvěst, vyhlašuje zajatcům propuštění, slepým vrací zrak, zdeptaným přináší svobodu a vyhlašuje léto milosti Hospodinovy. Během svého působení toto poslání uskutečňuje tím, že hledá zahynulé a přináší jim spásu (Lk 9,56;
19,10) a volá hříšné ku pokání (Mt 9,10). Kam přichází, tam přináší zvěst i skutečnost Božího království. Vyvrcholením jeho poslání byla oběť života za hříchy lidí. Bůh se k jeho službě přiznal tím, že ho vzkřísil z mrtvých a posadil po své pravici (Sk 2,24).

Svým posláním Ježíš navázal na činy lásky, které Bůh konal od počátku skrze své posly: Abrahama, v němž byly požehnány všechny národy (Gn 12,3); skrze Josefa, aby zachránil s rodem patriarchů i Egypt (Gn 45,5); skrze Mojžíše, aby vysvobodil Izraele z otroctví (Ex 3); skrze Davida, aby porazil nepřítele nadpřirozené velikosti (1S 17); skrze proroky, aby vyřizovali soud i milost (Iz 6,9;
Jr 1,7nn aj.). Nakonec Bůh poslal svého Syna (Ga 4,4-6).

Své poslání koná Ježíš dosud skrze svou církev. Ta má pokračovat v moci Ducha svatého tím, že přináší Boží svět do světa, v němž žijeme, nejen slovem, ale celým zaměřením života. Tak slouží Božímu království.

Misijní úkol církvi určil její Pán.

a) Má především vydávat svědectví o Ježíši (Sk 1,8). Naše poslání spočívá v tom, abychom beze strachu, statečně i pokorně druhým dosvědčili, že Ježíš odpouští hříchy, proměňuje srdce a dává nový život těm, kdo ho přijmou jako Pána svého života. Církev nesmí ani zamlčet, že Vzkříšený znovu přijde a bude soudit živé i mrtvé. Toto svědectví vydáváme nejen slovem, ale i příkladem života a poslušností Kristu.

b) Má získávat Kristu učedníky. K tomu zaslibuje a dává svého Ducha. Vede je k rozhodnutí pro Krista, ke křtu a seznamuje je se vším, co Kristus přikázal. Těm, kdo zvou na jeho cestu, Kristus slibuje svou přítomnost (Mt 28,18nn).

c) Má přinášet moc Božího království do všech oblastí lidského života (Mk 3,14;
16,15-20). Misie církve se nemůže omezit jen na oblast slova. Ježíš poslal své učedníky také uzdravovat, očišťovat a vymítat ďábelství. Církev se musí ujímat také lidí nemocných, postižených a posedlých démonií pýchy, slávy a moci. Takto chápali misii apoštolé a prvotní církev (Sk 16,16nn.35nn;
1K 12,9n.28).

d) Má dosvědčovat svou víru i ochotu nést pro Krista utrpení. Jsou chvíle, kdy jedině toto svědectví (martyrium = svědectví i utrpení) má opravdu váhu. Trpící Kristus zanechal příklad. Apoštol Pavel chápal své utrpení v souvislosti s utrpením Kristovým (Ko 1,24).

Už sám pojem Ducha svatého v sobě skrývá pohyb. Duch svatý je Bůh v akci (Jan 3,8 a Sk 2,2). "Duch svatý působí misijní a vyznavačský pohyb, vede na pochod, aby Evangelium obsáhlo svět." (P.H.Berkhof). Ježíš, nositel Ducha v plnosti (Jan 3,34), posílá své svědky a slibuje jim Ducha svatého (J 7,38n; L 24,49).

Událost letnic ukazuje na dvojí stránku působení Ducha svatého: Učedníci "naplněni Duchem svatým… s odvahou mluvili slovo Boží" (Sk 4,31). Jejich svědectví současně nalezlo porozumivé naslouchání, jež vedlo k rozhodnutí víry (Sk 2,8.37;
Sk 4,4). "Přítomnost Ducha se stává duchapřítomností mluvčího i slyšícího… Radost prolomí mlčení a kázání se stane zázrakem pro kazatele i posluchače." (R.Bohren). Přitom Duch svatý jedná při posluchačích Božího slova svobodně a doprovází kázání Slova mocnými činy (Sk 4,33).

Učedníci jsou Duchem svatým vedeni do modlitebního a svátostného společenství "po domích", odkud vycházejí a svými chvalami a vyznáním získávají lid ke spáse (Sk 2,41-47). Tentýž Duch, který vede učedníky k soustředění, posílá je jak k pozvaným, tak i "na náměstí a do ulic města, na cesty a k ohradám, aby zvali na velikou večeři" (L 14,15-24). Petra posílá k setníku Korneliovi (Sk 11,12), Pavla s Barnabášem na první misijní cestu (Sk 13,2nn), atd. I na cestách Duch svatý misionáře usměrňuje a vede (Sk 16,6n).

Dílo misie a evangelizace předpokládá, že sbor a církev je tělem Kristovým (Ef 4,11). Toto tělo Kristovo pracuje různými údy, rozličným obdarováním, charismaty. Jmenujme zde zejména dar prorockého slova a dar evangelizační (1K 14,1nn.24nn; Ef 4,11nn aj.). Misie může dnes vyrůst jen z touhy po Duchu svatém a jeho darech. Pouze Duchem probuzený a jeho dary obdarovaný sbor bude konat misii. "Čeho se pak naší církvi nedostává na prvním místě, není svoboda, ale probuzení z Ducha svatého." (J.Karafiát, Reformované listy 1901)

Ježíš Kristus jako Pán církve svým učedníkům nejen dal úkol být jeho svědky ve světě, ale zároveň též stanovil metodický postup a strategický plán pro plnění tohoto úkolu: Budete mi svědkové (1) v Jeruzalémě, (2) ve všem Judstvu, (3) Samaří a (4) až do posledních končin země (Sk 1,8). Učedníci mají začít tam, kde právě stojí, a pak v soustředných kruzích naplnit svět Evangeliem. Kniha Skutků apoštolských sleduje postupné uskutečňování tohoto plánu etapu za etapou. První učedníci nejprve "naplnili Jeruzalém svým učením" (Sk 5,28). Pak byli křesťané vypuzeni "po Judsku a Samařsku" a "kázali evangelium všude, kam přišli" (Sk 8,1.4). Když pak i "v Samařsku přijali Boží slovo" (Sk 8,14), vzbudil si Pán Saula, aby se svými pomocníky nesl Evangelium pohanským národům a zanesl je až do římské metropole (Sk 17,6;
Sk 23,11).

Jako Pán Ježíš šel nejprve k zahynulým ovcím Izraele, tak k nim posílal i apoštoly (Mt 10,5n; 15,21nn). Také Pavel se důsledně přidržoval tohoto postupu a nejprve kázal Evangelium vždy v synagogách (Sk 9,20; 13,5; 14,1; 18,4; 19,8). I pro nás zřejmě platí příkaz: "Jdi domů ke své rodině a pověz jim, jak veliké věci ti učinil Pán, když se nad tebou smiloval" (Mt 5,19). Těkat svým zájmem po končinách země je bláhové (Př 17,24), nechopíme-li se díla, jež leží před rukama (Kaz 9,10).

Postup Jeruzalém - Judsko - Samaří - konec země není ovšem jen zeměpisný, nýbrž i eklesiologický. Nemáme pominout instituční církev, i kdyby se jevila povrchní a zkostnatělou. Její členové jsou pokřtěni a církev za ně proto nese zvláštní odpovědnost. Zatímco evangelizační úsilí je zaměřeno na členy vlastní církve, naše misijní odpovědnost se týká lidí i za hranicemi sboru a církve. Zkušenost nám nejednou připomene slova Ježíšova, že "první budou poslední a poslední první" (Mt 9,30); přitom platí, že Evangelium je jak pro "církevní" Židy tak pro "necírkevní" Řeky (Ř 1,16n).

Soudobá misiologie (R.Winter) rozlišuje tři druhy misie:

a) mezi lidmi téhož jazyka a kultury;

b) mezi lidmi podobného jazyka a kultury;

c) mezi lidmi radikálně odlišných jazyků a kultur (srov. Židy, Samaritány, Lykaonitské Sk 14,11).

Naléhavě je potřebí svědků všech tří typů. Naše odpovědnost se podobně týká našich spoluobčanů, cikánů v našem okolí i národů na jiných kontinentech. Misie by však měla začít od vlastního domova a města.

Misijní zkušenosti prvotní církve a dějiny misie vůbec nás učí, že každé dílo evangelizace a misie bylo připraveno a neseno modlitbami.

Modlitba jako očekávání na Ducha svatého je základem veškeré misijní služby (Sk 1,4; L 24,49). Misijní aktivitě musí předcházet modlitební očekávání. Učedníci před letnicemi čekali "svorně a vytrvale" na modlitbách (Sk 1,14). Jednomyslnost a vytrvalost je podmínkou i ovocem modliteb (srov. Sk 12,5;
Ko 4,12 aj.). Z různých výrazů pro modlitbu (např. v 1Tim 2,1; Ef 6,18) lze soudit, že toto očekávání na Ducha mělo formu proseb i vzývání, chválení i díků za veliké činy Boží. Ve sboru by měl být aspoň malý modlitební kruh z těch, kdo takto očekávají.

Žádný sbor se nemůže obejít bez přímluv za služebníky slova. I tady je nám prvotní církev příkladem (Sk 4,24-31). Církev se modlila za své služebníky, když jim hrozilo nebezpečí (Sk 12,5). Ale i apoštolové považovali modlitby za prvořadé poslání vedle služby Slova (Sk 6,4). To mělo nesporně misijní dosah: "Slovo Boží se šířilo a počet učedníků v Jeruzalémě velmi rostl" (Sk 6,7). Také starší ve sborech, odpovědni pokračování služby, byli neseni modlitbami (srov. Sk 14,21nn; 1Te 5,12n). - Ani kazatel v dnešním sboru se neobejde bez přímluvných modliteb.

Odpovědí na modlitby za misijní službu církve bude i misijní obdarování, které se objeví někdy docela nečekaně při kazateli nebo jiném pracovníkovi. Takto zaměřené modlitby byly vyslyšeny ve sboru v Syrské Antiochii, odkud byli vysláni první misionáři (Sk 13,1nn). Také později bylo jeho misijní dílo připravováno a neseno přímluvnými modlitbami, bez nichž by se mu neotevřely žádné dveře a nebylo by mu dáno pravé slovo (Ef 6,18n; 2Te 3,1; Ko 4,3.14 aj.)

Misijní aktivita prvotní církve se napájela očekáváním brzkého příchodu Kristova ve slávě. Ukrácený čas činil ještě naléhavějším Kristův rozkaz jít po celém světě a nést Evangelium. Na splnění tohoto rozkazu jakoby téměř závisel příchod Božího království (Mt 24,14). Tak je možno rozumět i Kristově odpovědi na otázku učedníků před nanebevstoupením (Sk 1,5nn), kdy přijde království Boží: starostí učedníků má být misie, nikoli vypočítávání data Kristova příchodu. Apoštolská církev chápala odklad jeho příchodu (parúsie) jako projev Boží milosti, který chce všechny přivést ke spáse a poznání pravdy (2Pt 3,9). Misie a parúsie tedy spolu úzce souvisejí; církev nemá svou misijní vlažností a lenivostí Kristův příchod oddalovat.

Zeslábnutím očekávání Kristova příchodu se z církve ztrácela i misijní horlivost. Naopak jeho probuzené očekávání probouzelo v církvi i misijní odpovědnost a činnost. I dnes je možno říci, že misijně horlivé jsou ty církve či skupiny v církvi, které s Kristovým příchodem počítají, zatímco misijně sterilní jsou ti, kdo příchod Kristův a jeho království přestali vyhlížet a zabydleli se v tomto světě. Cesta k misijní horlivosti vede mimo jiné horlivým zvěstováním Kristova příchodu, připomínáním ukrácenosti času a úkolu, který z toho vyrůstá pro Kristovu církev.

Misijní poslání je svěřeno všem Kristovým učedníkům bez rozdílu. Pro všechny platí slovo: "Jako mne poslal Otec, tak já posílám vás." (Jan 20,21). Toto slovo nebylo řečeno jen dvanácti, nýbrž učedníkům, takže misijní úkol byl svěřen všem, kdo Krista přijali. Kristus po tomto rozkazu dal svého Ducha těm, které poslal. Misie není vyhražena zvláštnímu stavu (např. kazatelům, misionářům, presbyterům), nýbrž je úkolem a pověřením každého učedníka Kristova. Nový zákon v tomto ohledu nezná rozdílu mezi věřícími.

Rozdíl nastává ovšem tam, kde se jedná o způsob poslání. Ne každý může dělat vše, co s posláním souvisí. Každému je určena jiná část poslání Kristova. To souvisí v dary Ducha svatého (charismaty), jež jsou dávány věřícím (viz Ž 12; 1K 12; Ef 4). Někteří naplňují "missio Dei" (poslání Boží) slovem, jiní službou potřebným, jiní činěním divů, jiní opět utrpením pro Krista. Každé poslání má svou část a důstojnost a slouží tělu Kristovu. Co má kdo dělat, o tom rozhoduje Duch svatý, který dary rozděluje.

Žádný věřící křesťan se nemůže vymlouvat, že by jemu nebyl misijní úkol svěřen (1Pt 3,15). Každý má být "připraven dát odpověď" na otázku, co je naší nadějí, každý má získávat druhé pro Krista, každý má o něm vydávat svědectví.

Naše církev si příliš zvykla na to, že je tu skupina lidí, kteří mají svědectví za svůj úkol a povinnost. Členové církve jsou málo voláni k tomu, aby svůj život pochopili jako poslání, které jim při rozhodnutí pro Krista bylo svěřeno i se slibem Ducha svatého. Cestu k nápravě vidíme v jasném a zřetelném návratu ke svědectví Nového zákona, kde každý křesťan byl také misionářem.

Misijní poslání může konat jen církev Duchem svatým probuzená a obnovená. Bez duchovního probuzení je i dobře míněná práce marným úsilím. I když se v církvi potřeba duchovní obnovy začíná pociťovat, zdá se, že se podstata této obnovy vcelku málo chápe. Zůstává vážnou otázkou, do jaké míry se v naší církvi rozumí otázce znovuzrození z Ducha svatého a zda k divu nového rodu také prakticky dochází. Že se o znovuzrození v církvi málo káže, bylo již před časem konstatováno. S tím souvisí znepokojující otázka, zda naši členové ve svém celku vůbec prožívají skutečnost víry v Ježíše Krista jako osobní záchranu, nebo ji přijímají pouze jako učení, jež jim zůstává vnitřně cizí, a zda pokání není chápáno spíše v rovině myšlenkové, bez vnitřní proměny srdce a života. V praxi "táhne nás to více k důsledkům a aplikacím, než k opakování základu" (M.Hájek, KR XXII.1).

Tato vyznavačská prázdnota je také příčinou malého pochopení pro evangelizaci a misii. To vyrůstá mimo jiné z nechuti přijmout pozitivní důrazy pietismu a probuzeneckého hnutí. Reformace, na niž naše církev ovšem věroučně navazuje, si otázku misie nekladla vůbec (J.Smolík). Pociťujeme povážlivý nedostatek misijního zaměření sborové práce. Často se za evangelizaci vydává to, co jí ve skutečnosti není. To, co bylo už v ekumeně rozpoznáno jako vlastní poslání církve a co je nejvlastnějším příkazem Kristovým, co je také teoreticky propracováno a prakticky s neobyčejnou aktivitou prováděno, v tom máme v naší církvi za sebou teprve první nesmělé krůčky. Sbory či skupinky, které se o něco v tomto smyslu pokoušejí, zůstávají zatím v misii a evangelizaci osamoceny.

V našich podmínkách je nezbytné a možné, aby sbory objevily odpovědnost za misijní poslání církve a promýšlely své misijní možnosti a úkoly. Misijní práce má dvě důležité složky:

a) Evangeliem oslovit člověka, žijícího vedle nás.

b) Pastýřsky dál vést ty, kdo byli takto osloveni.

Prvořadou možností, jak oslovit člověka, zůstávají všechny možnosti zvěstování v našich sborech, především při službách Božích, ale i ve všech složkách sborové práce. Už v přípravě je nutno pamatovat, že může být přítomen někdo, kdo přichází do sboru poprvé. Zvěstování má zaujmout a ukázat novou, jedinečnou možnost života v Kristu. Nepodceňujme ani to, co by učinilo bohoslužby přitažlivými a všechnu práci ve sboru zajímavou (písně, audiovizuální formy, ankety apod.).

Takové živé oslovení často umožní týmová příprava, která kazateli pomůže konfrontovat Boží slovo se situací dnešního člověka. Někde se osvědčuje i týmové provedení: modlitba, čtení Písma, rozhovor, píseň, recitace, příklady a zkušenosti, technická příprava apod. Je to časově náročné, ale účinek bývá hlubší a spolupracovníci při tom rostou.

Kromě pravidelné sborové práce pořádají sbory sborové dny. Ty je možno využít misijně volbou témat a osobním pozváním. Témata je třeba formulovat aktuálně a poutavě a při jejich výkladu vést k jádru Evangelia, jímž je Ježíš Kristus a život s ním.

Někde se osvědčují evangelizační shromáždění, např. večery (i několik za sebou). Zvláště zde je důležitý výběr témat a jejich přitažlivá formulace (Štěstí lze najít; Je možno začít znovu; Umění žít s lidmi apod.). Výklady by měly být krátké, doplněné příklady a svědectvím, písněmi atd. Zde opět je nezbytná týmová příprava, která umožní hledat problémy dnešních lidí. Při zvaní se někdy podaří zaujmout i celou skupinu, kterou zaměstnává určitá otázka.

Novou příležitostí k misijnímu oslovení se mohou stát církevní svátky. O Vánocích a Velikonocích se často dají pozvat i lidi, u nichž zůstalo jen malé povědomí toho, co vlastně znamenají. (Někdy je vhodnou příležitostí i shromáždění na závěr roku.) To, co bývalo dříve pro kazatele břemenem, může být dnes vítanou příležitostí připomenout křesťanskou náplň těchto dnů. Někde se osvědčují slavnosti (vánoční na Štěpána a velikonoční v Pondělí velikonoční) s programem dětí a mládeže. Zde je vhodné využít křesťanské umění (hudbu, píseň, výtvarné umění apod.).

Vzácnou misijní příležitostí se stalo nové vydání Bible v novém překladu. Bible se tím pro mnohé stala přístupnější. Ale otevřít ji pomůže osobní uvedení do četby. Její prodej ve sborech by měl být vždy spojen s návodem, co v Písmu hledat, kde začít, jak číst apod.

Pro misijní práci bude nutno vychovávat sbory, a to dvojím způsobem. Aby byly otevřené pro lidi s jejich otázkami a problémy. A aby každý člen sboru chápal misijní odpovědnost jako osobní úkol každého křesťana. Při zvěstování i pastoraci je třeba probouzet vědomí, že ke křesťanskému životu patří vedle modlitby, čtení Písma, účasti na sborovém životě, podpory jeho díla a odpovědného života také rozhovory a víře s lidmi hledajícími.

To všechno může být připraveno a neseno jen modlitbami sboru, jednotlivců i skupin, nemá-li to vše zůstat jen lidským úsilím, ale stát se dílem Ducha svatého. Ten si užívá lidských nástrojů. O dary Ducha svatého - a ovšem o jeho ovoce mezi námi - bychom se měli začít soustředěně modlit. Bez horlivých proseb za Ducha svatého by byla misijní činnost a horlivost předčasná a marná.

Ti, kdo byli Evangeliem osloveni, vyžadují individuelní péči. Jejím cílem je pomoci k učednictví, k osobnímu vztahu víry ke Kristu, k osobním modlitbám i k vedení druhých na cestě víry. Tato péče by měla být zaměřena ke křtu (u dosud nepokřtěných) a k večeři Páně.

Důležitou součástí tohoto vedení je osobní úvod do čtení Písma svatého. Takto uvedený by měl pomáhat i dalším.

Ve sboru by se měly najít rodiny, které by se otevřely pro lidi hledající, aby oni přes ně našli ve sboru skutečný duchovní domov.

Ti, kdo byli Božím slovem osloveni, měli by ve sboru dostat příležitost k vyznání a k svědectví o své cestě víry. Jim by to pomohlo k ujasnění i utvrzení na cestě, sboru k radosti a povzbuzení, že si Ježíš Kristus i dnes povolává nové učedníky. Sbor při nich najde nepochybně i některé duchovní dary, potřebné pro budování sboru jako společenství těla Kristova. Tyto dary namnoze zůstávaly dosud neobjeveny a nevyužity.

Pro tuto práci budeme ve sboru potřebovat vhodnou pomůcku, která by sloužila při osobním uvádění do základů víry a zbožnosti, do Písma a do života s Kristem. Takovou pomůcku bychom potřebovali dát lidem do ruky.

A opět - bez přímluvných proseb za každého hledajícího by to bylo jen lidské dílo a nikoli dílo Ducha svatého při lidech.