K á z á n í na Skutky 20,17-35
27.2.2000 Beroun
Účel staršovstva, důstojnost jeho služby a zdroj jeho síly
Vstupní slovo:
Milost vám a pokoj od Boha Otce našeho i od Pána našeho Ježíše Krista.
Nejste cizinci a přistěhovalci, máte právo svatých a patříte k Boží rodině. Jste stavbou, jejímž základem jsou apoštolové a proroci a úhelným kamenem sám Kristus Ježíš. V něm je celá stavba pevně spojena a roste v chrám, posvěcený Pánu; v něm jste i vy společně budováni v duchovní příbytek Boží. Amen Efezským 2,19-22
Píseň: 399,1-9
Modlitba: Hospodine, náš Bože a Otče, děkujeme, že jsi povolal svůj lid Izrael, aby byl Tvým královským kněžstvem a pronárodem svatým. Děkujeme, že v Kristu jsi rozšířil toto povolání na lidi ze všech národů, kteří v Něho uvěří. Děkujeme Ti také, že nedopouštíš, aby Tvůj lid byl společností, kde všecko visí jako břemeno na jediném člověku. Děkujeme, že smíme číst o tom, jak jsi dal Mojžíšovi i Pavlovi starší, obdařené Duchem svatým, aby Tvůj lid měl vždy blízko Tvé Slovo. Děkujeme, že i ten nejmenší sboreček ČCE má staršovstvo. Děkujeme, že jsme se zde v Berouně dnes mohli sejít, abychom zvolili své starší. Prosíme, smiluj se nad námi. Ty sám je přijmi do počtu svých svatých služebníků, zmocni je a upevni je, aby skutečně konali Tvé dílo. Nedovol voličům ani voleným, aby službu starších podceňovali a degradovali. Prosíme, buď přítomen svým svatým Duchem a otevři nám uši i srdce pro svá svědectví, abychom poznali, čím je podle Tebe církev, a podle toho poznání se zařídili. Amen
Čtení z Písma sv.: Ex 18,13-14.17b-24
Nu 11,1-2a.10c-12.16-17 (ekumenický překlad)
Píseň: 417
Základ kázání: Skutky 20,17-18a.25-35 (Flek - Hoffman)
Bratři a sestry, milý sbore, četli jsme celkem tři příběhy a ve všech jsme slyšeli o staršovstvu. Nechci ty příběhy dopodrobna vykládat, soustředím se dnes právě na to, co nám říkají o správě Božího lidu a o úkolu starších při ní.
Mojžíš byl zpočátku na všechno sám, každodenně byl od rána do večera obtěžován tisíci prkotinami, a na pořádné věci pak neměl tolik času, kolik by jim měl věnovat. Jitro mu poradil, aby soudcovskou pravomoc delegoval na velitele oddílů. Ale i potom bylo břemeno vůdcovství a prostřednictví příliš těžké, a proto Mojžíš dostal ku pomoci sedmdesát starších, mezi něž Hospodin rozdělil dar Ducha, který předtím daroval samotnému Mojžíšovi. Pak teprve mohla správa lidu uspokojivě fungovat. Je zajímavé, že Mojžíš nedostane presbytery hned, předem, ale až za pochodu, až se přesvědčí o jejich nezbytnosti. Kdyby tomu tak nebylo, bral by je jako zbytečnou komplikaci či jako konkurenty. Ale když sám okusil bezvýchodnost systému jednoho muže, přijal je vděčně, s úctou. A to je jako ušité do našich poměrů. Také většina sborů naší církve nechá s klidem všechno na faráři, a ten se z počátku ani moc nevzpouzí. Výsledkem ovšem je, že ho pohlcuje tisíc neduchovních starostí a nemá čas na lidi, že pořád cosi neodkladného musí a nedostane se k jádru svého poslání. Vymámit potom z faráře např. hodinu hlubokého rozhovoru o osobních problémech, při níž by nepokukoval nervózně po hodinkách, je přetěžké. Staršovstva volíme proto, aby se to nedálo. Aby tu byl tým, který se postará, rozdělí si úkoly a ponese břemeno správy církve společně. V nás je nějak zakořeněné, že v onom dělení má připadnout na staršovstvo starost o pokladnu, o údržbu budov atp., kdežto faráři veškeré úkoly duchovní. V Písmu to ovšem takhle nestojí. Tam sice Boží lid má theology, kteří vyzbrojují ostatní, ale také úkol staršího má svůj duchovní rozměr. Starší mají Ducha Božího, soudí lid, střeží jeho duchovní zdraví, napomínají rušitele řádu, podporují slabé, těší malomyslné. Když je v dnešním staršovstvu účetní, tak si samozřejmě vezme na starost sborové finance. Nedopustí, aby se s nimi darmo trápil nějaký neodborník a ve své bezradnosti spoustu věcí pokazil. Když je ve staršovstvu stavař, ujme se ze stejného důvodu budov, neboť cítí, že on je tím správně vybaveným údem pro tuto službu. Ale proto jeden ani druhý nepřestane být strážcem a pastýřem svého sboru, osobností, která spolu s kazatelem dbá o jeho správnou orientaci a dosvědčuje ostatním Krista. Sbor nemůže říkat: "To je přece jedno, jak duchovně zralý je to člověk, vždyť bude jenom psát čísla do pokladního deníku, vždyť bude jenom opravovat kostel." Každá služba v církvi je bohoslužba a povolání do staršovstva je vždy povolání ke správě Božího lidu, ne jenom ke správě nějakých mrtvých věcí. Musí ji vždy dělat osobnost, která zná dobře Pána církve a miluje Jeho nejmenší bratry a sestry, osobnost, ze které vyzařuje Boží pokoj a jež může být pro druhé příkladem, osobnost, která vzbudí respekt i u nevěřících lidí.
Proto apoštol starším církve na prvním místě radí: Dbejte tedy na sebe nebo v kralickém buďte tedy sebe pilni. Ale co to obnáší, dbát na sebe? Znamená to snad, že si starší církve mají vyčítat všechny problémy ve svém životě a že mohou tento úřad přijmout až tehdy, když nebudou mít v sobě nic nedořešeného, nic nedokonalého? To jistě ne, ani starší nikdy nebudou bezhříšní andělé, vždycky zůstanou jen ospravedlněnými hříšníky, kteří dostávají každého dne novou milost, a proto žijí a obstojí. Nemusí tedy mít mindráky z toho, že ještě nejsou stoprocentní. Mají však žít v opravdovém učednictví. To znamená, že upevňují svůj vztah k Pánu Ježíši, že vlastně žijí ve stálém rozhovoru s Ním, kterýžto rozhovor jim umožňuje duchovně zúročit jak svá vítězství, tak své prohry. To znamená, že chtějí činit, co se líbí Pánu, a proto se ponořují do Písma, aby svého Pána co nejlépe poznali a nemuseli dlouho tápat, když potřebují k něčemu Jeho směrovku. To znamená, že berou vážně svého Pána v tom, že On nemá ve svém těle jediný mrtvý a zbytečný úd. Vědí o obdarováních, která jim Pán svěřil a hledí si jich, umocňují je tím, jak jimi slouží a jak za ně děkují. Když presbyterky a presbyteři mají dbát na sebe, pak proto, že není možné učit druhé, když se člověk sám neučí, není možné vést po cestě, kterou jsme sami nikdy nešli. Když člověk nehoří, jak chce zapalovat druhé? Když neokusil Kristovu moc a věrnost v protivenstvích, jak chce převádět druhé přes rozličné křižovatky života víry? Když neposlouchá Pána, jak chce dávat druhým jeho řád? Když neví, co stojí v Písmu a co je pravé evangelium, jak má poznat, kdy se ve sboru káže a kdy nebezpečně tlachá? Starší však nemají o sebe dbát proto, aby byli ode všech obdivováni, nýbrž proto, aby se Pán oslavil a mnozí byli zachráněni. Křesťan žije pro svého Pána a pro své bližní, a starší zvlášť. A proto všechno, co dělá se sebou, dělá proto, aby byl použitelným nástrojem v ruce svého Pána. Proto apoštol pokračuje a celá jeho rada zní: Dbejte na sebe a na celé stádo, nad nímž vás Duch svatý ustanovil strážci, abyste pásli Boží církev, kterou získal svou vlastní krví. Starším nemůže být nikdo ke sboru lhostejný, protože je Duch svatý ustanovil strážci a pastýři. Slyšeli jste dobře, Duch svatý. Ne parta všelijakých lidí, kteří vás často naštvou a budou vás ubíjet svou nenapravitelností, ale Duch svatý vás uvádí do tohoto úřadu. Není to náš lidský nátlak, kterému jste chtěj nechtěj zase povolili. Je to povolání samotného Pána. Nebudete v tomto úřadě sami, odkázáni na své síly, na svou trpělivost a schopnost se ovládat. Bude to Duch Boží, který z vás stále bude dělat pečlivé, moudré a laskavé strážce a pastýře, bude vám dávat charisma presbyterství i sílu ve dnech, kdy neuvidíte žádnou odezvu. A stále vám také bude připomínat, že sloužíte v Božím převzácném vlastnictví, zaplaceném krví Božího Syna. Tuhle slávu má každý sbor - velký i malý, živý i skomírající. Milé sestry, milý bratře, až vám bude váš úřad připadat hodně nesmyslný, připomeňte si, co řekl apoštol o vašem povolání i o ceně toho, co vám bylo svěřeno. A pokuste se tomu navzdory okolnostem důvěřovat. Mně osobně to vždycky pomůže z nejhoršího, už léta to užívám jako lék na své kazatelské znechucení. Z mého obzoru zmizí úhor, na němž jsou jen samí nespolehlivci, s nimiž mám jenom trápení. Objeví se jiný pohled na totéž společneství a v mém srdci se opět ozve: "Jak bych mohla stíhat lhostejností to, co Pán tak miluje? Jak bych mohla utéci ze služby, k níž mne On stvořil a vyzbrojil? Což On za ni neručí?" Tam, kde nebudete vy vidět sebe jako nuceně naverbované představenstvo spolku, nýbrž jako povolaný sbor služebníků Božích, a kde nebudete vidět druhé jako pochybnou chatrnou sešlost, nýbrž jako vzácný Boží poklad, tam se také vymaníte z beznaděje. Když přitakáme Božímu myšlení, myšlení pokoje, uteče od nás duch zmaru, který nám vše představuje jako ničemné, nesmyslné, bezcenné. A vejdeme do otevřených dveří, které před nás postavil náš Pán a za nimiž nás čekají Jeho úchvatné skutky. Skutky, které asi nikdo nepřijde filmovat do zpráv, ale v nichž se přesto odehrává nové stvoření.
Apoštol dále říká efezskému staršovstvu, že strážné služby starších bude po jeho odchodu třeba. Předpovídá, že sbor bude ohrožen zvenčí i zevnitř. A to nejen kořistnictvím a pronásledováním, ale i kacířstvy a sektářským tříštěním, způsobeným osobními ambicemi silných jedinců - dokonce i ambicemi silných jedinců ze staršovstva! Proto mají bdít a připomínat si, jak je apoštol vedl. Bdít sami nad sebou i nad tím, co se děje ve sboru. A je nutno říci, že církev je ve stejném ohrožení stále, i v Berouně roku 2000. Soustřeďuje se na ni totiž obzvláštní pozornost toho Zlého, protože církev není z tohoto světa. Svět nechce trpět, co není jeho a co ho obviňuje. I tento sbor tedy potřebuje, aby jeho staršovstvo bdělo. Aby dokázalo včas odlišit, co ve sboru je z Ducha Kristova a co není, kdo chce sloužit Pánu a kdo slouží sám sobě. Ale nemá to dělat jako sbor proti všemu nabroušených inkvizitorů, nýbrž pokorně, s vědomím, že také na ně číhá pokušení. A jako efezští při své strážné službě mohli sáhnout po tom, co do nich apoštol po tři roky ukládal svým napomínáním, můžete vy berounští vycházet z toho, co jste slyšeli z kazatelny během celého svého křesťanského života, i z toho, co jste viděli jako příklad následování Krista u svých pastýřů a u svých předchůdců. Toho přece také není málo a jsou v tom vzácné a moudré věci. Jenže apoštol má pro efezské i pro nás ještě něco víc než moudrý příklad následovníků Krista.
A nyní vás svěřuji Bohu a slovu jeho milosti, které má moc vás vybudovat a dát vám dědictví mezi všemi posvěcenými. Faráři přicházejí a odcházejí, ale živý Bůh se svou církví zůstává. Bdí nad ní a dává jí své Evangelium, Slovo, zvěstující Jeho milost, Jeho příklon, Jeho lásku. Když staršovstvo a sbor budou z tohoto slova žít, když se na ně ve všem spolehnou, budou církví vybudovanou, ne zchátralou a skomírající. Život jednotlivců i život celého sboru dostane správné proporce, plnost, radostnost. Kde lidé přijímají s plnou důvěrou zvěst o Boží milosti v Kristu, tam se všecko proměňuje. Tam se ze vzbouřenců proti Bohu stávají Jeho milovníci, tam se ze sobců stávají ti, kdo se umí rozdávat, tam se sudiči a nenávistníci naučí odpouštět a přijímat druhé v lásce, pyšní rozhodčí nad dobrem a zlem se promění v ty, kdo mají pravdu nad sebou a každému ji přejí; tam je strach vystřídán pokojem převyšujícím každé pomyšlení, zoufalství vytrvalostí naděje, katastrofické výhledy dobrou Boží perspektivou, spoutanost mocí zla svobodou Kristových sourozenců. Když dovolíme živému Božímu evangeliu, aby se v nás a mezi námi stalo mocí, tak nejen promění naši přítomnost, ale uchová nás navždy v počtu těch, které si Bůh oddělil pro sebe a jimž připravuje nové nebe a novou zemi. Dovede nás až do chvíle, kdy Bůh bude rozdílet svým dětem podíl na Kristově dědictví. Všechno dobré, po čem ve sboru toužíme, vychází z toho, že bereme Slovo Boží milosti vážně a vydáváme se mu.
Zde by mohl apoštol klidně skončit, ale on neudělá tečku, jen mírnou pomlčku, a považuje za nutné ještě připomenout, jak si počínal v hmotných záležitostech. Nechce ovšem říci: "Podívejte, já jsem lepší a zbožnější než ostatní, protože jsem se nenechal platit." Spíš chce vysvětlit efezským presbyterům, že to nebylo motivováno nedůvěrou ani nedostatkem lásky, nýbrž naopak ohledu-plností. Chce, aby to pochopili jako jeho pokus řídit se slovy Pána Ježíše: Požehnanější je dávat než dostávat. A tuto zásadu odkazuje všem presbyterům do jejich služby. Zdůrazňuje, že ti, kdo jsou v čele, rozhodně nemají být druhým lidem břemenem, ale mají se jim co nejvíce vydávat. K jejich úřadu patří i finanční obětavost, ale též obětavost pracovní a ochota udělat si čas pro věc Páně a pro bolesti slabých ve sboru. Není to však jen spousta vydání navíc. Takové jednání je požehnanější, doslova blahoslavenější, než prosté konzumenství toho, co církev nabízí. Bůh se raduje z těch, kdo jsou schopni se vydávat, gratuluje jim. A tato Boží gratulace je i poznat - ti, kdo slouží, rozdávají se, přinášejí oběti pro druhé, podpírají slabší, ti jsou nakonec mnohem bohatší než ti, kdo to nedělají. Při té službě zase dostávají mnohé duchovní vzácnosti od lidí, jimž slouží. A mají dost i v hmotném smyslu, neboť Bůh je nenechá na holičkách, ale pečuje o ně. Proto není třeba se služby v církvi bát. Není třeba si umínit, že udělám všecko pro to, aby na mne nevyšla. Ona přece není újmou, ale velkým obohacením.
Amen
Píseň: 383 (430; 397)
Přímluvy a Otčenáš
Sborová ohlášení
Poslání: Efezským 4,4-7.11-16 (ekumenický překlad)
Požehnání:
Sám pak náš Pán Ježíš Kristus a Bůh náš Otec, který si nás zamiloval a ze své milosti nám dal věčný život a dobrou naději, nechť povzbudí vaše srdce a dá vám sílu ke každému dobrému činu i slovu. Amen 2. Tesalonickým 2,16-17
Píseň: 384 (489)
Toto budiž kontrolní soubor pro vás presbytery žižkovské. Prosím vás, abyste zde učinili svůj komentář, či alespoň potvrzení toho, že jste to kázání přečetli. Ostatní mohou dle libosti učinit totéž. Děkuji ! jas