close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
....."Shledal jsem, že není nic lepšího, než když se člověk raduje z toho, co koná..." (Kaz 3:22)

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Občasník č.45 (5.část) Broučci + Možno ?

15. června 2006 v 17:37 | Květa Dušková + Ilja Herold |  Občasník
BROUČCI
(opsáno z 33.vydání Broučků, roku 1933)
Broučci jsou jedna z nejzdařilejších knížek pro děti v celé světové literatuře. První vydání vyšlo roku 1875, ale trvalo téměř 20 let, než došlo širšího povšimnutí a ocenění. Je to umělá pohádka, plná životní moudrosti, milá dětem i dospělým. Je vzorem slohu knížek pro děti a ukazuje, jak lze pěkně mluviti a psáti česky.
V den Karafiátovy smrti napsal jeden z jeho čtenářů:
"Čtenáři Broučků, za zimního šera namočte svá brková pera a napište pietně, čistě, v knížku na posledním listě: Největší z Broučků, syt jsa dní, napsal svou větu poslední. Nepošly oči jeho, aniž síla odešla od něho; pokojně ulehl všecek sváteční, a jak na Božího Broučka sluší, poslušně vypustil duši.
Čtenáři Broučků, každý rok v máji, kdy všechno kvete a cvrčkové hrají, na hrob mu zasaďte z čisté lásky s červeným kraječkem sedmikrásky. Poslušných Broučků nechť roste kruh: Zdař Bůh! Zdař Bůh! Zdař Bůh!"
"Slunko bylo u samého západu a svatojánští broučci vstávali" - jak mě ta slova vždy vrací do dob mého raného dětství. "Broučky" si oblíbily moje děti, vnoučata a náhodou jsem se na ně dívala i se svými pravnoučátky v televizním "Večerníčku". Snad jen modlitbička "Podvečer Tvá čeládka", mě pohladila po srdci, jinak mi to přišlo jako něco docela jiného. Sice půvabného, ale cizího. I když věřící herec Jan Hartl text četl dobře. Nerada bych se někoho dotkla, byla to jistě velká práce a odvaha přiblížit dětem toto báječné dílko a nic nepokazit. A myslím, že dětem se seriál večerníčků ze života Broučků velice líbil. To jen já si snad už trochu z podivínství nechám ty svoje. Ale o tom jsem vlastně vůbec psát nechtěla.
Měla jsem ráda tu kapitolku, kdy: "…vletěli do toho velikého domu oknem, usadili se na rámu a dívali se. Okna byla plná světel, dveře dokořán otevřeny a do těch dveří pořád vcházeli lidé. Staří i mladí, hoši i holky. Dole na zemi bylo plno lavic. Kdo přišel, vkročil do lavice, zůstal chvilku stát, díval se do klobouku a pak si pěkně sedl". Připadalo mi to takové tajemné. A teď jsme u toho. Jako dítěti mně bylo divné to "dívání se do klobouku". Pochopila jsem až později, a i já se celá desetiletí "dívala do klobouku", když jsem přišla do kostela a postávala v lavici. Vzpomněla jsem si na to při televizním vysílání a napadla mě jedna věc. Vždyť my v našem sboru (většinou) už nepostojíme a "nedíváme se do klobouku". Jak je to v jiných sborech, nevím, nechodím tam často, nevšimla jsem si, ale uvědomila jsem si, že mi to ztišení, to přivítání a pozdravení se s Pánem Bohem již delší čas chybí. Už se to málo dodržuje.
Minulou neděli jsem si to opět uvědomila. Na bohoslužby přišel jeden bratr, který často nechodí, zůstal chvíli stát a "jakoby se díval do klobouku". Vždyť my vlastně přijdeme, zdravíme se, bavíme se, smějeme se, ale chybí to pozdravení s Pánem Bohem. Myslím, že to nebyl jen zvyk a bylo to pěkné a důstojné. Kampak se to "dívání do klobouku" podělo? Ztratilo se asi proto, že už se klobouky nenosí. Mezi lidmi se ztratilo i mnoho jiného, dobrého, laskavého, důstojného. Moc věcí už se dnes "nenosí"! Škoda! A víte co, já se v neděli pěkně postavím, ztiším se a přivítám se s Pánem Bohem a budu se při tom "dívat jakoby do klobouku". Já si to pro sebe zase zavedu. Třeba se to ujme. (Ty klobouky už asi ne).
(Jan Karafiát, autor Broučků *4.1.1846 v Jimramově, +31.1.1929Je pochován na Vinohradském hřbitově, oddělení X, číslo hrobu 110.)
Květa Dušková
o - o - o - o - o - o - o

MOŽNO ?
Máme faráře a kurátorku a máme staršovstvo. Starají se o nás a jistě hledají - a o tom nehodlám pochybovat - pro nás, pro sbor, pro děti, pro Žižkov a vůbec to nejlepší. Ale jsem člověk a žiji ve sboru natolik intensivně, že mne napadají myšlenky a semtam i výhrady a pochybnosti,... a semtam možná i rada, která by mohla být dobrá. A totéž se děje i ostatním. A pak si o tom mezi sebou prohodíme nahodile i pár slov. Vždy však trošku s obavou, abychom nekritizovali za rohem a nevyvolávali zlé duchy a vůbec "nekuli pikle". A pak je i to popovídání nakonec k ničemu.
A tak mne napadá (a třeba by právě toto mohla být dobrá rada), zda by se tak jednou za čtvrt roku nemělo po bohoslužbách (zkrácených?) plánovitě uspořádat ve sboru povídání na dohodnutá i nedohodnutá témata. Kde hovořit, hodnotit a navrhovat by bylo rovné a smysluplné. A já bych k tomu hned dnes navrhl témata dvě: jedno o dětských bohoslužbách a jedno o partnerském sboru.
Pak mi chybí možnost pohovořit si ve sboru i o otázkách ne sice přímo teologických a "duchovních", ale s vírou souvisejících: společenských, kulturních, politických, ekonomických, charitativních. A dnes (jenže se to už nestihne), kdy naše církevní tisky intenzivně vstupují do jednosměrných předvolebních agitací, by to bylo třeba i o otázkách partajních. Vychází u nás mnoho výborných článků, prohlášení, výzev a námětů, které beznadějně zapadají. A naproti tomu existují články, promluvy i kázání, které jsou plny nevědění, omylů a věcných chyb. Konkrétně myslím na další malý klubeček, kde by se jednou za měsíc setkalo pár lidí (třeba tak do prstů na jedné ruce), aby si vzájemně pomohli ujasnit pravdy i omyly našeho křesťansky občanského života a světa.
Prosím staršovstvo, aby si tohoto mého příspěvku všimlo a pokusilo se jej oživit.
Ilja Herold
o - o - o - o - o - o - o
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama