(Dokončení kázání br.fr.Jaromíra Strádala staršího)
Jinak, to "Paralipomenon" znamená, to asi znáte, že je to něco, co není na jiných místech uvedeno, že to jsou dodatky vlastně , co bylo vynecháno, že ten pisatel, redaktor to do těchhletěch míst to vložil.
A teď ty důsledky z toho. - Naslouchání Hospodinu. Události, které mně asi nejvíce ovlivňovaly nebo oslovovaly z Písma svatého, jsou kolem Josefa. Kolem Josefa, toho jednoho z bratří, synů Jákobových. A co na něm teďka bych chtěl taky vám přiblížit ? On ten člověk byl pověřen Pánem Bohem, aby dával pozor, aby všechno u nich doma se dálo podle Boží vůle. A to bylo také pro něho znamení a nejenom proto, aby hlídal, jestli někdo něco takového nekoná. - Já to tak musím konat ! On věděl. Tatínek ho vystrojil k tomu, znáte to, tou pestrobarevnou suknicí, žejo, aby každý věděl. Takhle se princové označovali, nebo někdo, kdo měl zvláštní poslání. Označovali, aby každý viděl, toto má, tenhleten člověk má zvláštní poslání.
No a pak došlo k tomu, k čemu došlo - to znáte. Dostal se do Egypta. A teď se tam začínají - také v tom Egyptě - projevovat, co to znamená být Bohu blízko a naslouchat mu. Za nějakou chvíli - stal se tam otrokem, to víte, na dvoře Putífarově - a za nějakou chvíli ten Putífar poznal, že ten Josef je zvláštní člověk. Na něho je spolehnutí. Proč ? - No protože srdce měl otevřený pro Pána Boha ! Stále. V cizí zemi - tam si mohl dovolit, co chtěl. Ale on to neudělal, poněvadž to Pán Bůh nechtěl. Ale i když ho potom pověřil ten Putifar vlastně správou celého toho jeho domu. Možná, že se někteří díví, co to je za nápad ? Tady nějakého otroka si koupí na trhu za pár korun a on ho udělá správcem celého dvora faraonova ? To není možný !
No, ale i tam ten zápas, však to znáte, aspoň jednu věc teda povím, která tam krásně je pověděna : Žena Putifarova si zalíbila Josefa . Byl hezký. Tam se o tom píše, že byl sličný muž. A znáte to, jak to s ním tam bylo. A on na to říká: "To já neudělám, to by byl hřích před Hospodinem". Představte si, všechno má ve svých rukou. Putífar je kdesi na cestách a jak to všechno pohotově - a on na to řekne: "To já neudělám, to by byl hřích před Hospodinem !
No a pak jde dál. Dostane se do vězení, tam zase to je zvláštní. I v tom vězení by si řekl, tak mne takhle potrestali, tak tady si to já udělám podle svého. Neudělá podle svého! To je dopad Božího slova na něho a pak když se dostane k faraónovi, to zase znáte, to už jenom krátce povím. No, co se tam všechno s ním stalo… To je Josef ! A to je člověk poslušný Pána Boha !
No a na závěr o tom Josefovi ještě to setkání nakonec s rodinou a s bratřími. A když se bratří dozvěděli, jak to, ..jak, že to je Josef, s kterým oni tam teď jednají. A tak měli strach, že se jim teďka pomstí. Teď on má moc a oni nemají nic. Tenkrát oni měli moc, tak s ním zařídili, jak zařídili : studna, o život mu šlo a teďka to otroctví, no a teď oni mu říkají: Neměl bys snad…- a on se rozplakal a říkal, jak vás to mohlo napadnout ? Přece jsme ve vztahu k Pánu Bohu ! Tak je poobjímá, políbí, přijme je pak, také rodinu další - se tam nastěhují. Senzační.
No ale ještě jednu věc aspoň bych rád připomněl zase z jiného místa. Tak, jak bylo po určité krizi božího lidu, když se měli, - to chrám už teda stál, měli možnost se kde shromažďovat, ale Slovo Boží bylo stranou ! A teď Ezechiáš říká : No tak, králi, měli bychom spravovat teďka ten boží dům, přece ho nenecháme tak, vždyť ho nemáme v pořádku - a oni za chvíli nato přijdou služebníci a řeknou : "Našli jsme svitky." Oni ty svitky Božího Slova byly uložený kdesi ve stěně, aby to zůstalo zachované. A teď oni začnou mu to číst tomu člověku a on říká : No to je to, co potřebujeme. A podle toho začnou zařizovat.
A to je ono ! Člověk zaslechne skutečně Boží slovo a začne se podle toho zařizovat. A nejenom pro sebe, to je vždycky i pro druhé. Ten Josef z toho dejme tomu měl nějaký výsledek, ale to nebylo jen pro něho. To bylo pro jeho bratry, to bylo pro jeho… pro ty Egypťany tam i na tom místě a teďka s tím Ezechiášem to je taky tak. Vždycky to je tak. Však to znáte taky ze života, když máte vedle sebe někoho, kdo teda naslouchá evangeliu a snaží se tomu jaksi vyjít vstříc a nebo se do toho zapojit - jak je krásné s tím člověkem se setkat. To je skutečně štěstí.
No a teď dochází teda k tomu, že mají teda stavět ten chrám a všechno je připraveno. Teď se doví David, jak to s tím je, že Pán Bůh nechce, aby on ho stavěl. Všechno je připraveno, žejo, v plné parádě, v plném bohatství, zajištěno. Ekonomové by dnešní měli radost, co se všechno dá shromáždit, jak jsou obětaví taky lidi…I dokonce, představte si, sám král ze svého dal na postavení chrámu a pak i jiní přišli - ze svého ! O kousek dál je napsáno: Ale co je vlastně "vaše"? Vždyť je to všechno moje. - My to nesete Pánu Bohu, jako oběť nějakou…- kdybyste nechali obětí, pak říká Písmo, kdybyste mě raději poslouchali ! Kdybyste nechali radši obětí, všelijakých, kdybyste mě raději poslouchali.
Nu - možná, že ještě jednu věc o tom slovu a o tom rozbitém chrámu bychom si měli připomenout, abychom si to trochu osvěžili to, co si častokrát ve shromážděních a v nedělních školách jsme si připomínali, žejo a při náboženství - Vrátili se z Babylona. To kniha Nehemiáš o tom právě vypráví. Chrám je rozbit. A víte, co nemůže v chrámu chybět ? Slovo Boží. Tam je napsáno, že si postavili lešeníčko, na to si vlezl ten, kdo měl službu, aby četl a oni naslouchali. Seděli tam po trámech, po kamenech, všelijak rozházených - chrám nebyl, ale Slovo Boží nemohlo chybět. A to je ono !
No a teď teda dochází k tomu, že David nemá stavět chrám, je mu z toho smutno, on také dobře ví proč. To ještě možná taky je potřeba k tomu dodat, takový ten vrchol jeho takové vzpoury byl Davidův, že po těch úspěších si říkal, jako to jiní králové dělali pohanští, tak já spočítám, kolik mám bojovníků a kolik mám lidí. A teď pozve si svého služebníka a říká : Jdi a spočítej ! A ten služebník mu říká, svému královi : Králi, ale to Pán Bůh nechce, to je hanebnost před Hospodinem.- Ale David si prosadí svou. Ten člověk musí počítat. A pak teprve si uvědomí David, co udělal, když lid boží začne nemocnět a nemoci se rozšiřují a on teď v pokoře a v tichosti volá k Pánu Bohu : "Pane Bože, netrestej lid, oni za to nemohou, to je moje chyba. Mě trestej." - To je obdivuhodné pokání Davidovo, víte, jak o srdce čisté prosí - o tom se hovoří zase v jiné souvislosti, kdy teda člověk se dostane do pádu a teď také je naděje smíření, odpuštění, které nám Pán Bůh nabízí.
No a teďka, co dál? My lidé jsme takoví, že se ne tak snadno vzdáme svých plánů. Přece se známe. Něco si připravíme, hlavně, že se nám to líbí. No - třeba se to Pánu Bohu nelíbí, nebo druhým se to nelíbí, ale proč bychom to neprosadili a tak on připravuje dál. A ví, že teda má syna Šalomouna, pokojného, už ne válčícího, tak tedy on bude stavět. Ale teď jak?
A to je to naše čtení teď a to jsou ty verše, které jsem četl ještě potom: "Dejž tobě Hospodin rozumnost a moudrost," - prosí za svého syna, "Dejž tobě Hospodin rozumnost a moudrost" - a dál ještě potom říká : "…abys plnil" (kraličtí napsali, abys "ostříhal") "Zákona Hospodinova , Boha svého. A tehdy se ti šťastně povede."
A já jsem si u toho poznamenal, říkám - když to budu říkat takhle na Žižkově, jako sobě to říkám : Šťastné děti, za které rodiče takto prosí, jako David za Šalomouna. "Dej ti Pán Bůh rozumnost a moudrost, abys dokázal plnit Boží ustanovení. To se ti šťastně povede a nejenom tobě. To je takové kouzlo Božích darů, že to je vždycky pro ostatní. Nemůže být šťastný někdo jenom sám pro sebe. Dojde štěstí tím, že vidí lidi, že si mohou podat ruce, ne zavřené, ale otevřené. Může se obejmout, políbit, říci, tak takhle jsme si…a teď si odpouštíme, začínáme znovu. To je dar, o který teď prosí tady David i pro svého syna, aby takto - no, si počínal a Pán Bůh, aby ho při tom provázel. Šťastné děti, za které takto rodiče dokáží prosit.
A na závěr, co tedy z toho? No a to je docela ten náš text. Že bychom chtěli postavit chrám, kde by Pán Bůh bydlel, to je nesmysl. Ale v tom textu je, jak jsem to říkal před chvilkou, zřetelně, jasně pověděno: No tak "…celým srdcem svým a celou duší svou hledej Hospodina !" Ještě tam je na jiných místech v Písmu dopsáno: "Pokud může nalezen býti." Na toto je potřeba abychom dali pozor. A ještě tam je potom psáno: A počítej s tím, že se Pán Bůh tomu, kdo ho hledá celým srdcem, ukáže. Že mu prostě promluví, že bude jeho nejen Pánem, ale jeho Otcem.
No a teď, když jsme tady, já jsem tady taky před nějakým časem kázal při té instalaci našeho Mirka, Vašeho nynějšího bratra faráře, tak jsem vzpomínal na jednu sestru, - teď jsme byli právě v tom Bruntále, tak znovu jsme na ni vzpomínali, na tu sestru kurátorku, - byla pradlena. Ale nesmírně vzácná žena právě skrze víru a ona když jsme měli biblické hodiny a když se modlívala ve shromáždění, říkala: "Ke Slovu Božímu nic nepřidávejte a nic neubírejte. To je, myslím, slovo, které je potřeba, aby nám co chvíli zaznělo, když právě chceme se dát do toho, abychom byli naslouchající a z nás, - a teď to je ten závěr toho - z nás Pán mocí Ducha svého a dílem Kristovým mohl činit, vytvářet kamení živé. Si to představte, takhle On chce budovat chrám ! My, my a lidé kolem nás mají být kamení živé, z nichž se buduje chrám k oslavě Pána. A dokonce Písmo řekne : Základní kámen té stavby je Kristus a vrcholící kámen té stavby je zase Kristus. Ten vrcholící to drží a na tom základě člověk stojí.
No a tak bychom měli společně směřovat. A nejenom my, druzí lidé také. Hledat Slovo Boží, aby se z nás mohlo stát kamení živé, napojeno na sebe všelijak, jak to stavbaři dokáží, ale v základu Kristus a na vrcholu zase Kristus. Amen.
Prosíme tě Hospodine, dej, aby tvé Slovo stalo se chlebem našeho života. Tak tě prosíme i za lidi kolem nás, blízké i daleké, známé i neznámé . Slovo tvé, Pane, je slovo života. Amen