K devadesátinám Otakara Berounského
Přišel do našeho druhého žižkovského sboru a vlastně za jeho farářem Vladimírem Čapkem nedlouho před druhou válkou, po delším duchovním hledání, jako mladý muž. A uvízl a zůstal. A stal se ve své době téměř charakteristikou našeho sboru a symbolem sborové práce. Zpěvák, houslista, kytarista, neposedný myslitel lačný všeho vzdělávání, laický kazatel a presbyter, vzdor těžkému zrakovému postižení neúnavný čtenář s mimořádným darem jednou přečtené si pamatovat a dávat dál. Byl snad nejvzdělanějším člověkem, kterého kdy náš sbor měl. Kázal, učil, přednášel, diskutoval ... vše s mimořádným taktem a pochopením pro posluchače. S vírou trvale hledající a s přátelstvím otevřeným a shovívavým.
Dvanáctého listopadu se dožívá devadesáti let. Co mu my, staří, jemu ještě staršímu můžeme přát ? Milosrdnost těla a pokoj duše, založený na moudrosti a na naději, vyrůstající z jeho tiché ale zaujaté víry. Amen.
Ilja Herold
(Připojujeme 1.část rozhovoru s br.O.Berounským. Ptala se Eva Turková.)
Oto, jak dlouho bydlíš na Žižkově?
Od narození. Ve stejném bytě, od narození - od 12. listopadu 1916 (…teď mi bude devadesát …)
Takže to jsi se narodil ještě za první světové války.
Ano, ještě za první světové války. Deset dní po mně zemřel František Josef I.
Co dělali Tvoji rodiče?
No, maminka byla doma a táta byl truhlář.
A tatínek měl svoji dílnu, nebo pracoval pro někoho jiného?
Někdy měl svoji dílnu a někdy pro někoho pracoval. A hlavně se soustřeďoval na výrobu rámečků pro malíře.
Jak ses vlastně dostal k víře a sem na Žižkov do sborů Českobratrské církve evangelické?
Já bych řekl prakticky, že ve středoškolské době. Když jsem byl na Obchodní akademii (na Smíchově), tak jsem byl dost politicky radikální.
A co to znamená - politicky radikální?
Doleva. Ale nikdy jsem nebyl nevěřící. Protože dost jsem rád četl romány Jindřicha Šimona Baara, Jan Cimbura a tak dále, ale i jiné - Paní komisarka a Osmačtyřicátníci a tak dále. A pak jsem měl příležitost žít v jedné německé rodině. To už jsem byl na Vysoké škole Obchodní. Byl to zaměstnanec našich drah, nějaký pan Jonáš, s jehož synem jsem hrával na housle.
Takže ty jsi byl takhle hudebně činný.
Katolická, silně katolická rodina to byla a já jsem si zvykl chodit do katolického kostela. Ale pak jsem se seznámil s dvěma osobnostmi. Jednak se zakladatelem a stavitelem Milíčova domu na Žižkově - Přemyslem Pitterem, no a potom prostřednictvím dolejšího sboru, který na mě neudělal žádný dojem, - Lanšťják například - protože to bylo takové "Hej-českobratrství".
Jak mám rozumět tomu výrazu "Hej-českobratrství"?
No my, kteří máme kalich, my jsme praví Čechové…
Ale já jsem tam začal chodit, protože jsem někam chtěl chodit zpívat. A tak jsem chodil zpívat do pěveckého sboru Jeronym, tehdejšího. On už byl založen někdy za Rakouska. A tam mě pozvali, mládež mě tam pozvala, abych vykládal o práci v Milíčově domě. A oni mě pozvali do mládeže. A do mládeže přišel druhý člověk, který na mě udělal veliký dojem a který pro mě byl rozhodující a to byl Vladimír Čapek. Vladimír Čapek, dokud byl jenom vikář, to velmi to uměl s mládeží a tak dále, zkrátka - já chci říct v podstatě tohle: Pro náš duchovní život vždycky má někdo velký význam. Jako pro lidi v Bibli. Ti lidé jsou osloveni nějakým prorokem, nebo nějakým zvěstovatelem a tak i pro mě tedy velkým pokrokem bylo seznámení se s Přemyslem Pitterem. Jeho prostřednictvím jsem se také seznámil s tehdejší spisovatelkou Pavlou Moudrou, která byla taková až příliš idealistická. Ta byla přesvědčena, že všecka náboženství v podstatě jsou k dobrému a že si mají vzájemně pomáhat. A že v programu každého náboženství, ať už je to křesťanství, nebo islám a nebo buddhismus a nebo indická náboženství, vždycky je - být nesen láskou.
A v tom sdružení jsem se seznámil jednak s mnoha mladými lidmi, kteří možná ještě dnes žijí a byl jsem pozván tady do mládeže - teda tehdy do Tomkovy ulice, dnes je to Čajkovského, abych tam přednášel..
A co? O té práci v tom Milíčově domě?
Jednak o té práci v Milíčově domě a potom o Pavle Moudré atd.
A jak ses´ vlastně vůbec dostal do toho Milíčova domu, kdo Tě přivedl tam?
Když jsem začal chodit do katolického kostela, můj kamarád z obecné školy Pepa Krejza říkal: "Já Tě tedy někam zavedu, kde se skutečně zvěstuje evangelium - a to je Milíčův dům." To už jsem byl na Vysoké Obchodní.
Takže toto Tvé hledání - duchovní, začalo někdy po maturitě?
Po maturitě jsem začal hledat. Tehdy to nebylo křesťanství, bylo to trošku křesťanství, trošku buddhismus, trošku …
Protože Čapek to opravdu dovedl s mládeží, já jsem taky s mládeží dost pracoval. Jednak jsem ze začátku učil v nedělní škole. V každém sboru byla mládež, děti. Ty děti byly konfirmovány, po konfirmaci začaly chodit na bohoslužby - u nás to bylo tak. Když přišel Čapek, tak první čtyři řady ve sboru byly obsazeny mládeží. Mládež vždycky dopředu, mládež dopředu.
A děti seděly kde?
Děti nechodily na bohoslužby, ty chodily do nedělní školy, to bylo před bohoslužbami.
No a tak jsem poznal Čapka jako člověka vzdělaného, který dobře znal i katolictví atd., takže jsme o lecčems mohli pohovořit.
Oto, řekl jsi, že jsi začal duchovně hledat po maturitě. Tvoji rodiče nebyli praktikující křesťané?
Nebyli. Po první světové válce vstoupili do Československé církve. No, ale matce se to nelíbilo, a tak začala chodit do (katolického) kostela sv. Prokopa na bohoslužby. No a ten farář tehdy říkal: "No, pokud jde o Vás a Vaše děti, tak pochopitelně mají dveře do církve otevřené, ale pan Berounský si to musí vyřídit osobně." A pan Berounský to nikdy, (tedy můj otec), to nikdy neudělal. Vždycky platil i nějaký salár, nebo něco takového, ona to za něj zaplatila máma atd. No bylo to takové katolictví povrchní, které nešlo nikterak do hloubky. Ale pod vlivem Čapka jsem potom začal objevovat křesťanství.
Maminka začala později také chodit do sboru. Když tatínek umřel i maminka, oba dva byli pohřbeni evangelicky.
A předpokládám, že je pochovával asi ještě bratr farář Čapek.
Ano.
Měl jsi nějaké sourozence?
Já měl bratra, Václava. Ten byl starší než já.
Když dospíval, taky prožíval něco podobného jako Ty, nebo jste byli každý hodně jiný?
Ani ne, vůbec. Nezájem.
Z Tebe se potom stal úředník spořitelny a on ? Dělal něco podobného, nebo spíš šel v tatínkových stopách?
Když Hitler zavřel vysoké školy, hrozilo studentům nebezpečí, že budou všichni posláni do Říše na práci. A tehdejší jediná politická strana Národní souručenství, jediná politická strana, která byla připuštěna za protektorátu, pečovala o to, abychom my někam šli a aby žádný z nás nebyl poslán do Říše na práci. Tím jsem byl přijat do Pražské městské spořitelny. Bratr byl tenkrát u dráhy. A ve spořitelně jsem byl prakticky do penze.
Když jsem k vám přišla poprvé nebo podruhé, hned jsem si všimla zarámovaného věnování v latině. Při jaké příležitosti jsi ho dostal a co znamená?
To mně bylo čtyřicet let a tehdy byl farářem nebo vikářem Potměšil.
A to byl vlastně manžel sestry Mileny Potměšilové. Ale on byl farářem v tom I. žižkovském sboru, v dolním.
Ano. On byl v tom I.žižkovském sboru. Když už Lanšťják šel do penze…
To věnování je latinsky - ty umíš latinsky ?
V první republice se latina učila na gymnáziích opravdu důkladně. Na Obchodní akademii jsme latinu neměli, ale já jsem se ji učil, protože mě zajímala. Jako samouk. Když jsem pak byl s mládeží tady, tak jsem skoro každého učil nějakou cizí řeč. Buď angličtinu, nebo němčinu.
A k tomu tedy ta latina; pak jsi mi taky říkal, že když jsi byl na vysoké škole, tak jsi začal se španělštinou…
Se španělštinou jsem začal, protože jsem franštinu nechtěl dělat, protože bych měl konkurenty v těch lidech, kteří maturovali z francouzštiny. Tak jsem hledal řeč, která je pro všechny počáteční. Protože nebyly učebnice, učili jsme se z německé učebnice španělštiny, já ji dodneška mám. V první republice se předpokládalo, že absolventi Obchodní akademie budou umět německy - tak dalece, že jsme se mohli učit z německých učebnic.
Za první republiky se na gymnáziích kromě latiny učila i řečtina. Učil ses někdy i řečtinu?
To jsem se neučil. To ani ten Potměšil ne.
Takže ses učil němčinu, angličtinu, latinu a španělštinu. A ještě nějakou řeč?
No franštinu. Pořád se učím číst francouzsky.
Takže to je pět řečí, šest s češtinou. To je úžasné. Jako Karel IV., ten taky uměl šest řečí.
No, …
Ty ses zmiňoval, že jsi hrál na housle. A taky máš moc rád hudbu. Hrál jsi ještě na nějaký jiný hudební nástroj?
Na kytaru - a na - říkalo se tomu tamburaši.
Chorvatský nástroj..?.
No, to byla celá řada chorvatských …, celý orchestr. Oni hráli tady v hospodě naproti a můj brácha tam chodil mezi ně a tam se naučil hrát. A já od něho.
Milovníkem hudby jsi asi od mala.
To jsem, to už mám po tátovi.
Takže tatínek měl rád hudbu. Hrál taky na nějaký nástroj?
Ne, ale dovedl zpívat druhý nebo i třetí hlas.
Když ses dostal do kontaktu s dolním sborem, chodil jsi zpívat do Jeronýma ?
Ano.
A jaký jsi zpíval hlas, tenor nebo bas?
No, spíš bas.
A co jste zpívali?
No, ne moc hodnotné věci.
A ve zdejším II. žižkovském sboru (horním) byla Punkva.Taky jsi s ní zpíval?
Punkva - to byl pěvecký sbor, který se sešel, když se mělo něco připravovat. Tak proto tomu říkali Punkva, že to je ponorná řeka.
…protože se také vynoří - k nějaké příležitosti - a pak se zase ponoří.
(pokračování příště)