"Stále se radujte, v modlitbách neustávejte, za všech okolností děkujte, neboť to je vůle Boží v Kristu Ježíši pro vás." (1.Tesalonickým 5:16-18) |
PRAHA listopad 2006 číslo 46 |
ÚVODNÍK
"Kafe není nikdy dost !" - četl jsem nedávno na jednom hrníčku. Velmi povzbudivé heslo. Zaujalo mě jako jedno z těch reklamních hesel, která tak účinně dokáží zanést člověku zprávu tak hluboko, že se mu stále vrací. Je to jenom legrácka. Kéž by však i vám mohla posloužit tak jako mně, když se mi s ní vybavují další a další věci, kterých není nikdy dost. Dosazuji si místo toho kafe další a další skutečnosti. Dobré, příjemné a možná některé, které se mi moc nelíbí, ale které jsou potřebné k životu. Tak dnes chci dosadit: "Chvály a díků není nikdy dost."
A o tom je EUCHARISTIE. První význam tohoto původně řeckého slova je prostě vděčnost, díkůvzdání. Možná i vás překvapí, jak daleko od tohoto původního smyslu se nejednou posunul způsob slavení eucharistie, tedy, jak říkáme, stolu Páně, či sv. Večeře Páně. Když se nám místo radostné hostiny, místo přinášení oběti díků a chvály stala zvláštně strnulou, zasmušile, nepřirozeně důstojnou, posvátnou slavností. A když se velmi obáváme, aby nám nezevšedněla, abychom o tu její zvláštní vážnou atmosféru nepřišli.
Když chceme Pána Boha chválit a jemu děkovat, cosi k tomu říkají Proroci. Když se lidu izraelskému navenek dařilo a bohoslužby pěkně běžely a konaly se s železnou pravidelností, přišli Proroci a začali jim do toho vrtat a zvěstovali nepříjemná slova od Hospodina : "Co mi chodíte dupat má nádvoří, nechte si svoje oběti, já o ně nestojím. Copak není to, co od vás chci…"
(Tak jak to najdete v 1.kapitole proroka Izajáše. )
"Chvály není nikdy dost." - "Tak co zase chceš, povídej. Nech si už ty řeči a vyklop to: Co ode mě chce ?"- I takovouhle reakci už jste možná slyšeli, když jste přišli a chtěli někomu něco pochválit. Tak to totiž mezi námi lidmi chodí a stále více ne v skrytosti, ale nepokrytě. Tenhle problém si však lidstvo s sebou táhne odjakživa. Člověk je velmi krutě zakřiven sám do sebe, stará se hlavně o sebe a učí se využívat všeho, co se mu namane, aby dosáhl svého. Dřív to bylo pokušení a bylo to víc skrytě a slušný člověk se za to styděl. Ještě se vědělo, že když někomu něco chválím, tak proto, že je to vskutku dobré a chci udělat radost tomu druhému. A nemám žádné postranní úmysly a nechci si ho jenom naklonit a nechci si ho získat. Chtít si druhého naklonit tím, že mu něco pochválím, to byla sprostá modloslužba. Takový rozměr už zná i Písmo. Pohané obětovali proto, aby si naklonili bohy a ti aby jim za to nasypali, aby požehnali a aby dali nejlépe to, co si sami (ti obětníci) přejí.
Chvála a vděčnost a radost z darů, které člověk přijímá, je však něco úplně jiného. Tam nejde o to, že chci něco dostat. Tam jde o to, že jsem přijal a jsem tím proměněn, nadšen, rozradostněn. Mám utěšení a teď ho toužím sdělit také tomu dárci a všem lidem kolem. Podívejte se, radujte se se mnou. Znáte to, jak Ježíš říká třeba to podobenství, jak žena vymetla ten ztracený peníz a pozve kamarádky a utratí ty nalezené peníze, ještě víc než našla, protože se chce radovat z toho, že našla to, co se bylo ztratilo. To všechno máme i v eucharistii.
Kořen toho slova řecky původně znamená radost. Také však půvab a příjemnost, či přízeň, laskavost, nebo konkrétně dary milosti. A pak také dík a vděčnost. Když se tedy mluví ve slovesném tvaru o tom, abychom (= příkazem třeba CHAIREITE), tak můžeme říkat "radujte se, děkujte, buďte půvabní, buďte příjemní, buďte laskaví, buďte milostiví". To všechno se tam vejde a to je eucharistie. Aby byl člověk naplněn radostí, vděčností a teď to Pánu Bohu vyznával, vyzpíval, předával, tak jak mu to jenom jde, a aby také s druhými se o to podělil. Protože to je Boží vůle, že cokoliv nám dává, dává toho tolik, abychom měli dost na to podělit se s těmi, kdo potřebují. Vždycky, když na nás přijde úzkost a máme ten pocit, že musíme, s odpuštěním, sežrat všechno a ještě budeme mít málo, nebo že musíme sklidit všechno a ještě je nejisté, jestli nám to vydrží až do jara… Tehdy jsme v pokušení a jsme bídní. Nežijeme z milosti. Ta zkouška od Hospodina byla už dána v Zákoně. Oni když třeba sklízeli pole, bylo Zákonem dáno, aby ho nepožali až do kraje. A aby se nevraceli a nepaběrkovali, protože jsou ti, kteří nemají pole a ti mohou přijít a mají být živi z toho, co tam zůstalo. Aby člověk s požehnáním mohl sklízet úrodu, tak tohle si nemá nechat. Ale my nic nesklízíme, jak to máme dělat ? Možná ten biblický desátek, který se nabízel a který se někdy i krutě vyžadoval, ve svobodě může být právě něco takového. Možná to, když člověk chystá hostinu, chystá narozeniny, chystá vánoce, chystá jakoukoliv radost, vzpomene při tom i na druhé a odsype nebo připraví víc, aby mohl někoho pozvat.
To všechno jsou projevy radosti, řecky charis, která je skryta v tom slově eucharistie. Eucharistie je v pozdější době označení pro přijímání Božích darů, chleba a vína. Pro přijímání Večeře Páně. Ona má být zobrazením toho, jak vypadá celý náš život. Z Boží milosti, v Jeho půvabu, příjemnosti, laskavosti, dostáváme Jeho dary a přijmeme-li je a naplní nás ta milost, kterou ony nesou a zvěstují, pak právě takovým odrazem a odleskem máme být. Tedy ani nepokrytě, ani skrytě chceme děkovat a pochválit. A také - když budeme přijímat chválu, tak se braňme tomu pochybovat, že to myslí upřímně, i kdyby měli druzí nějaké postranní úmysly. Tak můžeme přemoci ty útoky a nátlaky toho zlého, který si nás kroutí podle svého, abychom pak za každým dobrým slovem čuchali zištnost, za každou pochvalou viděli pochlebování, za každou kritikou, viděli nenávist a nelásku.
Přeji Vám všem vskutku radostné dny, plné díků a chval, ale především plné upřímnosti a pravdy. A hlavně Pravdy.
jas
K ZAMYŠLENÍ
Dopouští Bůh zlo?
Tuto otázku položila po tragických událostech 11. září v New Yorku reportérka americké televizní stanice CBS Anne Grahamové, dceři známého evangelisty Billyho Grahama. Ta odpověděla: "Věřím, že Bůh je touto tragédií hluboce zarmoucen, zrovna tak, jako my. Po léta však v naší zemi říkáme Bohu, aby odešel z našich škol, vlády a z našich životů. A protože je gentleman, tiše se stáhl do ústraní. Jak od něho můžeme očekávat, že nám požehná, že nás bude chránit, když chceme, aby nás nechal na pokoji?"
· Je zvláštní, jak je pro nás jednoduché vyhodit Boha na smetiště a pak se divíme, proč svět spěje do záhuby.
· Je zvláštní, že se surovost, vulgárnost a násilí volně šíří všemi médii, ale zprávy o víře, lásce a naději se k nám téměř nedostanou.
· Je zvláštní, že věříme tomu, co říkají noviny, ale zpochybňujeme to, co říká Bible.
· Je zvláštní, že někdo může říct "věřím v Boha" a přitom se k němu dál obrací zády.
· Je zvláštní, jak někdo může chodit v neděli do kostela, ale ve všední den nikdo nepozná, že je křesťan.
· Je zvláštní, že se víc starám, co si o mně myslí lidé, než co si o mně myslí Bůh.
· Je zvláštní, že jsme rychlí někoho soudit, ale sami soudy druhých nepřijímáme.
· Je zvláštní, že každý chce mít zajištěné nebe aniž by musel věřit, přemýšlet nebo dělat cokoliv, co říká Bible.
(Několik myšlenek k zamyšlení: použito z letáku BTM z roku 2006)
vyhledala Marcela. Strádalová
o - o - o - o - o
"Otevřete brány hradeb kamenných, otevřete brány hradeb srdcí svých,
otevřete, aby mohl dál.
Nechte všeho, nechte obav, starostí, připravujte cestu Jeho království,
připravujte cestu, aby vejít mohl králů Král."
(Svítá 239)