close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
....."Shledal jsem, že není nic lepšího, než když se člověk raduje z toho, co koná..." (Kaz 3:22)

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

"Kdo jí a pije nehodně - II. = vánoční" (2.část)

14. prosince 2006 v 9:11 | jas |  Kázání
K á z á n í :
Jako základ pro naše dnešní zvěstování poslyšme slova zapsaná v 11.kapitole prvého listu apoštola Pavla do Korintu, verše 27.-29. :
"Kdo by tedy jedl tento chléb a pil kalich Páně nehodně..…"
Opakování je matka moudrosti, říkají moudří. Možná jste si všimli někteří, že tentýž text jsme četli i minulou neděli. Možná proto, abychom si jej dobře zapamatovali, možná proto, abychom měli víc prostoru a časuse jím zabývat a rozjímat jej, vykládat jej. Možná proto, že je vskutku důležitý.
Rád bych dnes spojil to, co je napsáno u apoštola Pavla v situaci jeho napomínání Korinťanů, že již neslaví Beránkovu večeři tak, jak záhodno, že už jejich slavení není večeří Beránkovou - a vysvětluje jim, proč - rád bych spojil toto jeho napomínání s dvěma dalšími skutečnostmi, událostmi pro nás dnes aktuálními, které se nás dotýkají. Mám za to, že je to slovo zřetelné a průrazné do našich řad.
= Vánoce + bohoslužby + Večeře Páně. Na Boží hod vánoční se nám všechny tyto tři skutečnosti protnou. Budeme slavit Vánoce, přijdeme na bohoslužby a bude vysluhována svatá Večeře Páně. Překvapilo mě, jak velmi mnoho společných jmenovatelů mají ty tři skutečnosti. Jsou to jmenovatele, které jsou úžasné a krásné, jsou to ale také ty, které pojmenovávají smutnou ztrátu bohatství a odhalují prázdné obaly.
Dovolte mi, abych nejprve vstoupil do toho kázání v pár slovech vysvětlení Žalmu 24. který jsme četli. Obsahuje totiž jednu velmi podstatnou myšlenku. Ten Žalm je součástí staré liturgie, pojí se k němu ještě Žalm 15. (dočtěte si doma) a ještě další zhruba dva Žalmy, které patří do téže souvislosti. Předpokládá situaci, kdy lid izraelský konečně znovu přiváží nebo přináší truhlu smlouvy jako znamení Hospodinovy přítomnosti do nově zbudovaného chrámu. A pak si to při těch bohoslužbách pravidelně připomínají. Znamená to tedy, že ten Žalm opěvuje, nebo je k té příležitosti sestaven, sepsán, kdy se znovu ozřejmuje a prožívá Hospodinova přítomnost uprostřed jeho lidu. Zdalipak jsou něco méně Vánoce + bohoslužby či Večeře Páně. To prvé, nejdůležitější při nich při všech je, že se zvýrazňuje, zpřítomňuje, oslavuje, chválí přítomnost Hospodinova uprostřed jeho lidu.
Když si všimnete těch dvou Žalmů 15. a 24. - obojí jsou kamenem úrazu pro lidi, kteří njiž dobře zbudovali své já a v rámci osvícenského individualismu se rádi urazí, když jim někdo začne klást nějaké podmínky, či vyměřuje : Ten smí a ten nesmí…. Jsme velmi citliví na to, aby někdo třídil a poměřoval naši víru, naši čistotu, naši schopnost přistupovat do blízkosti svatosti. Teď jsme u pojmu, který je pro nás klíčový.
Vzpomínáte si možná, že celý ten seriál kázání letošního podzimu začal, když jsme s dětmi narazili na to, že zpíváme, že "Bůh je náš Pán a Král". A že nějak nejsme schopni jim to adekvátně vysvětlit, předložit. Možná ještě slovně, ale určitě ne skutky, svým životem. Být někomu poddán, někomu patřit, mít někoho jako svého pána, být mu vydán na milost a nemilost - to už se vytratilo i z našich nejintimnějších svazků a vztahů. I tam už chceme žít každý sám za sebe. Svrchovaně a svébytně. Možná, že krize manželství, krize rodiny, krize společnosti, tak jak se postupně odhaluje nebo vyplouvá na povrch - má své hluboké kořeny - je pro nás jenom zvýrazněním a zviditelněním toho, že jsme ztratili pojem o tom, co to je SVATOST. Co to je, když říkáme a zpíváme něco o Pánu a Králi.
Když tedy Izraelci vnášejí svou truhlu smlouvy jako viditelné znamení Božích zaslíbení, Jeho přítomnosti, prubují a zkoušejí - a to jsou ta slova, která jsme tam slyšeli - velmi přesně a přísně, kdo si může dovolit dotknout se truhly smlouvy, aby ji pomohl vnést. Kdo si může dovolit volat k Hospodinu, aby On byl uprostřed nás. Aby to nebyla svatokrádež, kterou nikdo nepřežije. "Kdo vystoupí na Hospodinovu horu a kdo stanout smí na jeho svatém místě ? - Ten, kdo má čisté ruce a srdce ryzí. Ten, kdo nezneužije svou duši. Ten, kdo nepřísahá lstivě."
Toto jsou slova určena králi, který předsedá a podobně lid, který je kolem má v 15. Žalmu podobná slova :
"Hospodine, kdo smí pobývat v tvém stanu ? Kdo smí pobývat na tvé svaté hoře ? - Ten, kdo žije bezúhonně, kdo jedná spravedlivě, ten, kdo ze srdce zastává pravdu, nemá pomlouvačný jazyk, druhému nedělá nic zlého, na svého druha nekydá hanu. Pohrdá tím, kdo je hoden zavržení, váží si těch, kdo se bojí Hospodina. Nemění, co odpřísáhl, byť i ke své škodě. Nepůjčuje na lichvářský úrok, nedá se podplatit proti nevinnému. Ten, kdo takto jedná, nikdy se nezhroutí."
Ta zaslíbení těch poměrně přísných regulí mají obrovské zaslíbení. Dojít požehnání od Hospodina, spravedlnosti od Boha, spásy. Dojít pokoje. To je biblickými a zbožnými slovy řečeno to, co z podstaty své duše hledá každý Boží tvor. - Nebo ne ? Nebo už i tohle jsme vypustili a zadusili v sobě a už jsme spokojeni jenom s tím, co se stalo náhradou a náhražkou nejsvětějších a nejdražších Stvořitelových darů ?
Co jsou naše Vánoce ? Co je pro nás Večeře Páně ? A co jsou pro nás bohoslužby ?
Je mnoho různých tradic a zvyků, které se k nim váží a na kterých zpravidla velmi lpíme, protože nám zdomácňují prostředí a atmosféru, protože to je něco, co jsme si nejlépe zapamatovali. Protože to je něco, podle čeho rozlišujeme, jestli jsme byli doma, nebo jsme byli někde jinde. Možná jste také zažili, jak je to jiné, když přijdete do jiného kostela a tam tutéž neděli, tutéž Večeři Páně, téhož Krista oslavují tak nějak jinak, že tomu nerozumíme. Nejenom kvůli jazykové bariéře. Může to být v Čechách a může se tam mluvit česky a přece tomu člověk nějak nebude rozumět. Nebude mu to vlastní. A tak si dáváme záležet na těch vnějších formách. Jenomže, když se do nich nedostane obsah, tak budou prázdné - tu i tam. A nám z toho zůstane zvláštní kocovina. Říkáme si, snažili jsme se, udělali jsme přece všechno tak, jak to má být - a ono nic. Zůstalo to nějaké…nějaké… nebylo to ono. Muzikanti to možná znají. Necvičené ucho slyší zahrát skladbu a když tam nejsou překlepy a nejsou tam zřetelné chyby, vypadky, nezapomene člověk, jak to pokračuje dál, tak řekne - no, dobře to bylo zahráno. A přijdou odborníci a řeknou : Hm, ale nebylo to ono. Nemělo to šťávu, nemělo to ducha, nebyl v tom výraz, bylo to jenom mechanicky, tak jak to zahraje počítač. Přesně. Ale není v tom život. A možná, že když se pak posuzují soutěže, že preferují jiného, který tam zřetelně nadělal chyby, který zřetelně byl občas falešný, ale mělo to COSI, mělo to ducha, mělo to obsah. Ten člověk tím žil, ten člověk vložil do toho kus nového vyjádření. Použil ty zapsané noty k tomu, aby vydal ze sebe to, čím je naplněn. Neumíme to lépe popsat, než něco jako ducha.
A tohle je možná něco, co hledáme a snažíme se vytvořit, když mluvíme o atmosféře, když mluvíme o duchu svátků, Vánoc, bohoslužeb, případně Večeře Páně. To první ale zůstává stále znovu platné : Hospodin sám je hostitelem, on sám je tím, kdo nás zve. Ne nadarmo tomu 24. Žalmu přechází 23. Žalm. Jakpak to tam je ? - On je můj dobrý pastýř, který mne vodí k pastvě a k vodám a on prostírá stůl přede mnou, olejem skrápí mou hlavu. Hospodin sám. On je hostitelem ! Tohle je a musí zůstat podstatou bohoslužeb, Večeře Páně i Vánoc, mají-li mít svůj základ, svou podstatu, svou hloubku. Jinak se nám může dobře stávat, že uděláme krásné oslavy, že uděláme hezky prožité bohoslužby, všechno bude tak, jak má být - a přece to bude prázdné.
Když si prohlédneme ta kritéria pro ty, kteří se mají setkávat se svatostí, tak tam najdeme, že mají být, mají mít srdce ryzí. Srdce ryzí. Jeden příklad k tomu chci povědět za všechny. Podle něj můžete domýšlet další. Je to, jako když se dívka chystá na schůzku. Zdobí se, chce být ve formě, na těle i na duchu, aby byla pěkná, aby byla bystrá, aby - a teď co, aby ? Co je jejím cílem ? Ne nadarmo se zpívá v Písmu o "panně izraelské", která se připravuje na příchod svého krále, příchod svého ženicha, svého pána. Ne nadarmo má církev také tento obraz před sebou, že ona je nevěstou Kristovou. Aby co ? Jaký je cíl všech těch příprav dívky, která se chystá na schůzku ? - Chce omámit vyhlédnutého, aby ho získala a ulovila ? Bude se stavět a tvářit a mluvit jinak, než jaká vlastně je, jen aby se mu zalíbila a on ji oslovil a věnoval se jí ? Totéž může dělat z upřímnosti. Může se snažit být jiná, protože chce jemu se líbit, aby on měl potěšení a měl radost. V tom už je posun. - Jak to dělá církev ? Dotýkáme se tady jemné hranice, která vede mezi bohoslužbou a modloslužbou. Vůbec se musíme nejprve ptát, jestli bohoslužba znamená, že my sloužíme Bohu, nebo On slouží nám. Když tedy řekneme, že to podstatné je, jak už jsem zmínil, že při bohoslužbě, při Večeři Páně, při Vánocích nejprve platí, že Bůh slouží nám, ale pak je tam taky naše část, náš díl, kdy my nějakým způsobem sloužíme Jemu. A tam je právě to kritérium : Když se s ním chceme setkávat, máme mít srdce ryzí. Proč to vlastně děláme ? Sloužíme bohoslužby tak, aby se to Jemu líbilo ? A aby On z toho měl radost ? Anebo proto, aby nám bylo dobře, abychom si to užili, abychom zase načerpali, abychom zase……..
Může být, že ta správná bohoslužba je taková, ze které odcházím zbitý jako pes. Ale bylo to to, co si Hospodin přál a bylo to to nejlepší, co On mohl nachystat. A může být naopak, že když jsme si zachválili a zajuchali a zaděkovali a krásně jsme si poplakali nebo krásně jsme si prostě prožili to shromáždění - máme odplatu svou. Ale s Bohem jsme se nepotkali !! Bylo nám dobře, ale On nebyl uprostřed nás.
A totéž platí o slavení Vánoc. Totéž platí, dotaženo dál, třeba on každém vztahu. "Mít srdce ryzí" váže se velmi blízko k tomu, co Hospodin dává a Ježíš zřetelně, výrazně opakuje, připomíná : "Milovati budeš Hospodina, Boha svého z celého srdce svého, ze vší síly své a ze vší myslí své." - To je láska a to je předpoklad setkání se se svatostí.
A teď konečně již - Když nám někdo začne měřit víru, když dostáváme nějaké podmínky, naježíme se a říkáme : Co si to dovoluje ? Jak jen si to představuje ? On chce někoho omezovat ? Vždyť to snad není jeho kompetence, to je Boží kompetence….. Ale vždyť právě od Boha jsou ta slova a právě On je ústy proroků dává zvěstovat.
Pojďme zkusit jednou uzavřít tuhle kapitolu, kdy vnímáme každé přikázání a každé napomenutí či vymezení negativně, jako něco co nám bere naši svobodu a svrchovanost, na které si tolik zakládáme, zkusme to vzít pozitivně. Jak to pak dopadne ? Pozitivně - to znamená : Člověče, tak jdi si za žádostmi svého srdce, jak to píše Kazatel a dělej všechno po čem toužíš. Ale jen nezapomeň, že s tím vším budeš stát před Božím soudem. A dotaženo, pozitivně viděno prakticky : Když budeš chtít slavit Vánoce, je mnoho rovin toho, jak se to dá dělat. A užívej jich ! Větičku bych řekl : Když se to lidem líbí, tak jim to neberte ! Co je na tom špatného, že se slaví zvyky, že se dělají různé cavyky a cviky ? - Ano, proč ne ? Neberme to. Ale jenom, prosím, pojmenovávejme věci pravým jménem. Abychom nemluvili o tom, že tohle jsou Vánoce. Nebo, že to už je všechno. Ano, také to k tomu patří, může být. Ale Vánoce jsou ještě víc a ještě víc a ještě mnohem víc !!
Možná, že tohle je vina církve, že když se jí stala ta zvláštní kocovina, o které jsem mluvil, že všechno připravila a ono nic, - že na tom zůstala. A příště už z toho vycházela. A tak se postupně snižovala ta hladina. A zkuste dneska mluvit o tom, že Vánoce jsou setkáním s Boží svatostí ? Jedinečný, Všemohoucí Bůh prolomil nebesa a sestoupil v Ježíši Kristu na zem. - Já vím, je to ta církevní latina, ta církevničtina, které nikdo nerozumí. Musíme se pokoušet to nějak tlumočit. Do nové řeči. Ale přiznávám se, že jsem naprosto bezmocný a bezbranný, protože takové kategorie jako je Boží svatost, takové kategorie, jako že je někdo mým Pánem a Králem moderní jazyk prostě nezná.
Až tehdy možná, když si člověk hrábne úplně na dno, když zjistí, že je někde naprosto bezmocný, že už je bez naděje, bez šance, že už ho všichni odepsali - možná tam někde je ještě místečko, kudy se k nám dostává pojetí toho, co je to MILOST nejsvrchovanějšího, spravedlivého, ale přitom milujícího.
Ale co dělat mezitím a předtím ? Slavit svátky, jak umíme a děláme. Připravovat všechno, aby to bylo k dobrému. Ale možná, začít už včas kořenit slavnostní pokrmy modlitbou. Modlitba je to koření, které dává přiblížit se a zakusit, že je to slavnostní jídlo, slavnostní tabule něco víc než jenom přísun kalorií. Modlitba je to, co dává každému setkání hloubku a možnost požehnání. Že to je něco víc než pracovní záležitost, že je to víc, než zištné setkávání se s druhými. (On je na mne hodný - tak určitě ode mne něco bude chtít……) Modlitba je kořením bohoslužeb, svátostí, i svátků.
A přece znovu zůstává : I ta může být modloslužebnou, když se nám to nepatrně posune a zase se dostaneme my sami, naše očekávání, touhy a chtění do centra zájmu. Stanou se cílem. Aby mně bylo dobře, aby to bylo hezké, abych si to dobře užil. Tohle je zvláštní prokletí moderního člověka, to je ten největší balvan na cestě Krále králů, který i letos, i každou neděli i každý den přichází. Jeho zaslíbení platí, On je v něm věrný. Na nás je, abychom udělali všechno, co můžeme, abychom odstranili překážky a balvany z cesty. Když to uděláme, nemáme vyhráno. Tehdy teprve zůstáváme v pokoře, ale ryzí a otevření Boží milosti. - Hospodine, co jsem mohl, to jsem udělal. A teď očekávám, zdali ty ke mně milostivě shlédneš a požehnáš. AMEN.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama