close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
....."Shledal jsem, že není nic lepšího, než když se člověk raduje z toho, co koná..." (Kaz 3:22)

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

"Nikdo nemůže položit jiný základ..."

14. prosince 2006 v 19:49 | Prof.ThDr.Petr Pokorný |  Kázání
Bohoslužby 26.11.2006
Sborové dny
Host - ThDr. Petr Pokorný
Nedělní kázání: Čtení: Žalm 103
Text: 1.Korintským 3:11-15
"Nikdo nemůže položit jiný základ než ten, který už je položen. A to je Ježíš Kristus. Zda někdo na tomto základu staví ze zlata, stříbra, drahého kamení, či ze dřeva, trávy nebo slámy, dílo každého vyjde najevo. Ukáže je onen den. Neboť se zjeví v ohni a oheň vyzkouší, jaké je dílo každého člověka. Když jeho dílo vydrží, dostane odměnu. Když mu dílo shoří, utrpí škodu. Sám sice bude zachráněn, ale projde ohněm."
Poslední neděli církevního roku vzpomínáme na zemřelé. Okolní svět dnes nemluví o smrti příliš rád. Neví si s touto skutečností, vlastně s tím jediným, co máme jisté, neví si s tím rady. Asi tak jako v předminulém století se nesmělo příliš mluvit o tom, jak děti přicházejí na svět, jaké je to mezi mužem a ženou, tak toto nastupující století má takový zvláštní strach před smrtí. Neví si s tím rady.
Otevřeme Bibli a tam slyšíme velmi tvrdé slovo. "Oheň vyzkouší, jaké je dílo každého člověka." To není náhodné slovo apoštola Pavla. Slovo o ohni provází celou Bibli. Také celý Nový Zákon. Pán Ježíš říká: "Přišel jsem oheň přivést na svět a jak toužím, aby se už vzňal." To je dost závažné slovo. Nesporně autentické, protože mnozí křesťané si s ním nevěděli rady už v prvních stoletích církve. To znamená, že je to něco, co uchovali jen z úcty k Ježíši. Je uchováno dokonce též v Tomášově evangeliu, na několika místech. "Kdo je mi blízko, je blízko ohni", tam čteme. Takže je to závažné slovo. A oheň podobně jako hněv Boží znamená soud.
A tohle se nám předkládá v textech pro poslední neděli církevního roku, jako naděje. Naděje je to snad v tom smyslu, nebo snad-jistě, ale je to jen jeden rozměr té naděje. To, co nám napadne, je naděje v tom smyslu, že si uvědomíme, že všechna špatnost na světě, která nás někdy velmi rozčiluje, o které se nám zdá, že je tak prosáklá lidskou společností, že musí zvítězit. Že svět brzo zanikne, že se rozpadne. Že tohle není poslední slovo nad dějinami. Poslední slovo nad dějinami bude mít Bůh sám, který všechno zlé odstraní. Takže takové ty pohledy na dějiny, podle kterých po době zlaté přišla doba stříbrná a pak bronzová a hliněná, jsou vlastně nepřesnými, nedobrými odhady. Ta zlatá doba je před námi.
Ježíš káže království Boží. Kdyby všechny ty předpovědi o tom, že svět je už tak zkažený, mladí lidé, že už se ničeho nebojí, lidé už zapomínají chodit do chrámu. To všechno jsou stesky, které máme zapsány už ve velmi starých textech. Nejstarší, takový souvislý text je báseň "O bozích a lidech", ze sedmého století před Kristem. Kdyby to bylo pravda, kdyby skutečně svět byl vydán jenom lidskému hříchu, tak už tady dávno neexistujeme. Na konci to poslední slovo bude mít Bůh sám.
Jak to ale vypadá s námi, konkrétními, jednotlivými lidmi? To pro mě už od mládí bylo jistou záhadou. Zejména, když jsem to měl srovnat s takovým důsledným kalvínským učením o tom, že vlastně podle apoštola Pavla, jsme prý všichni tak hříšní, že skutečně jsme naprosto odkázáni pouze na Boží milost - to je pravdivé slovo apoštola Pavla. Zřejmě to musíme brát velmi vážně, ale pořád jsem tomu nerozuměl, proč, když tedy jsme ospravedlněni jenom Boží milostí, nač je tady Boží soud ? Tedy všichni zasluhují smrt. Zvláštní, že? Takhle jsme byli vyučováni. Člověk má být silný. Být si vědom, že je totálně hříšný, přitom vlastně by se měl totálně napravit, na druhé straně se napravit může jenom z Boží milosti.Tak v čem ta Boží milost spočívá ?
Dlouho jsem si s tím nevěděl rady, až jsem si uvědomil, že Pavel vlastně tady neříká, že všichni lidé by byli špatní, tak, jak, řekli bychom, jsou špatní lidé nějak úchylní, nemravní jakýmsi narušením své psychiky. Jako bychom hledali u každého člověka nějaké špatné myšlenky, něco, čím každý z nás vlastně stojí na straně těch špatných. Takže to až jakoby vlastně bránilo v rozlišení mezi tím, co je dobré, a co je špatné tady na světě. Přitom apoštol Pavel velmi, velmi si byl vědom toho, že lidé dovedou rozlišit, co je dobré a co je špatné. Věděl, že ve světě se projevuje spousta špatných věcí, věděl zároveň, že i pohané dovedou rozlišit, co je dobré a co je špatné, takže radí třeba v Epištole Filipským: "Dělejte to, co má ve světě dobrou pověst."
Tak to neznamená, že lidé mají naprosto zvrácené mravní normy. Lidé vědí, co je dobré, ale prožívají takovou zvláštní nejistotu, zda to dobré zvítězí. Zda to, co pociťují jako správné, skutečně zvítězí. Tehdy jsem si uvědomil, že to, v čem jsme všichni totálně závislí na Boží milosti, je právě tato skutečnost, že Pán Bůh na konci rozsoudí, co je dobré a správné. A náš hřích spočívá v tom, že tomu tak úplně nevěříme.
Ten hřích slušných lidí spočívá v tom, že nevěří, že to, co je slušné, má skutečně budoucnost. Že si říkají: Ještě my slušní si musíme chvíli pomáhat, než to všechno půjde k čertu. A je to zvláštní. Někdy mi to lidé říkají, právě jako faráři, a myslí si, že se mně tím zavděčí, když říkají: " To je pokaženej ten svět a ti tuneláři a ti teroristi vždycky budou mít náskok před těma poctivejma lidma."
Tak pozor! Tito slušní lidi jsou větším nebezpečím pro tento svět, pro církev a pro evangelium, než ti tuneláři a ti teroristi. Ti jsou přece jenom menšinou. Kdežto těm slušnejm každej uvěří. To, že Pán Bůh všechny uzavřel v hříchu, že všem ukázal jejich hříšnost, to nespočívá v tom, že by všichni lidé byli nějak zvráceni, že by byli lakotní a pyšní a prosazovali se jedni před druhými a že by podváděli a byli to násilníci. Ale v tom, že nevěří. Nevěří, že to, čím žijí, to, o čem vědí, že to před Bohem platí, to, co je zhruba vyjádřeno v té druhé části desatera, že to má budoucnost.
V tom, co jsem tedy četl, čteme, že nikdo nemůže položit jiný zákon než ten, který už je položen. A to je Ježíš Kristus. Ježíš Kristus ve svém učení, kázání, ale i ve svém životě. V tom, jak se choval k druhým lidem, s jakými lidmi se stýkal, kterým prokazoval svou lásku - to byli předně chudí, potom nemocní, ženy, děti, vězňové a menšiny, pozor - Samařané. Pětkrát mluví o Samařanech. To je to, co obstojí před Boží tváří. Ježíšův příběh to jasně naznačuje. Vyznáváme, že Ježíš Kristus vstal z mrtvých, pak to není výzva k tomu, abychom věřili nějakému zázraku. Tomu se někdy říká "jediný zázrak, kterému musí věřit i evangelík." Ale znamená to především, že právě tohle, co reprezentoval Ježíš, je tím, co obstojí před Pánem Bohem. To, co má budoucnost v našich lidských životech i dějinách. To je ten základ, který je položen.
Teď se ale ptáme, jak je to možné, že člověk, kterému se nedostává víry, který velmi často propadá téhle malomyslnosti tváří tvář zklamání, na které naráží ve světě nebo které si někdy i vsugeruje, nedovede si přiznat, že vlastně je tady spousta lidí, kteří usilují o něco, kteří touží po něčem dobrém. I v tom dnešním našem národě je jich víc, než si myslíme a my to nedovedeme přiznat, jsme stále jakoby pod tlakem toho zvláštního pesimismu, psychologové tomu říkají Kasandřin komplex. Podle trojské královny, která prorokovala zánik Troje. Ve skutečnosti ho prorokovala proto, protože ji už odstavili, že? A sama si to tak trošku přála. Když to nedovedla ovlivnit, tak si to tak trošku přála. Prorokovala slavnostně konec království.
To je zvláštní. Jak my obstojíme? Teď nám Pavel podává naprosto zvláštní, nečekaný obraz posledního soudu. Pavel na pěti místech mluví o tom, že všichni budeme souzeni podle svých skutků. Tento muž, který zdůrazňuje Boží milost, připomíná, že budeme souzeni podle svých skutků. Všichni musíme stanout před soudnou stolicí - 2.Korintským 5.kapitola třeba. Co to znamená ? Apoštol Pavel tady říká: podívejte se ten soud bude vypadat tak: Pán Bůh bude hodnotit to, co jsme stavěli na základu, který je pevně dán, tím je Ježíš Kristus. Základem je Ježíš Kristus. A soudit se bude podle toho, kdo, co, na tomhle základě staví. Zda ze zlata, stříbra, drahého kamene anebo jen ze dřeva, trávy či slámy. Oheň soudu to vyzkouší.
Když něčí dílo vydrží, dostane odměnu. Když mu dílo shoří, utrpí škodu. Sám bude sice zachráněn, ale projde ohněm.
Tak pozor! Tady se setkáváme s něčím, s čím se z druhé strany setkáváme jakoby u Ježíše samotného. Dílo patří k člověku. Každý člověk o něco usiluje. Chce, aby tady po něm na světě něco slušného zůstalo. Už jenom tím, že, dejme tomu, vyroste sám, živí se poctivě, většina založí rodinu. To, co po něm zůstane, bude posuzováno. Velmi spravedlivě, přesně. Podle spravedlnosti. Tady neexistuje žádná protekce, žádné slitování. Všechno zlé bude odstraněno. Ale je možné, to je Ježíšův vynález, bychom řekli, oddělit zlé dílo od zlého člověka. Ten člověk může být zachráněn a zlé dílo musí být odstraněno. Ten trest spočívá v tom, že člověk si uvědomí, pozná na Božím soudu, co udělal špatně. Dochází tím k ohromné proměně jeho osobnosti. Proto my vyznáváme už teď, že Ježíš vstal z mrtvých, ale my nevíme, jak to bude s námi, co všechno z našeho života shoří. Proto i dobří křesťané pociťují bázeň před Božím soudem. Před touto poslední skutečností, které jdeme vstříc.
Bázeň. To si uvědomíme, kolik věcí je, na kterých si člověk někdy zakládá a možná, že uvidíme, jak to hoří. Máme před sebou jasný model, ten základ, kterému by to dílo mělo odpovídat. Sami jsme zatíženi nedůvěrou, nedověrou, ale přece, přece nás Pán Bůh neopouští. Dává nám tento jasný model a dává nám zaslíbení. To zaslíbení nás motivuje, abychom hledali, co je tím spolehlivým dílem a co ne. Motivuje nás také k tomu, abychom sami na sebe hleděli s odstupem. Jen tak člověk na tom posledním soudu přežije to, že spousta z jeho díla shoří.
Když se někdo naprosto ztotožní s tím, co je špatné, nebo co nemá budoucnost, tak to je skutečný konec. V evangeliu Lukášově máme takový příběh o boháči, kterému se urodila spousta úrody, tak si postavil nové, větší stodoly, aby to tam mohl umístit, a teď si říká: " Má duše, užívej si klidu". V tu noc zemřel. Není potřeba žádných výkladů o tom, že přijde posmrtný trest nebo něco takového. Stačí si jenom uvědomit toho člověka, který si zakládá na tom, co má, on se ztotožnil s tím, co má, filosofové tomu říkají, že se v tom objektivoval, že? A teď si to srovnat s tím, jak ho nesou na hřbitov. To jeho já je naprosto pryč. Křesťan není hned dokonalým člověkem, ale má jednu možnost, jeden náskok před ostatními, že už ví o tom, co je tím základním měřítkem. A že může nabýt jistý odstup sám od sebe. Ztotožnit se s Kristem, dát mu jakoby za pravdu. A tím přežije, zůstane sám sebou, i když vidí, co z jeho života shoří. Je to velmi náročná myšlenka.Ale kupodivu, když si to logicky domyslíme, tak poměrně snadná. Je to to, jako když Pán Ježíš říká hříšníkům: "Jdi a nehřeš více." Tam je jasné, že ten člověk je odpovědný za to, co dělá, že musí se s něčím rozloučit, co dělal dosud, ale přeci není vázán na to svoje dílo. Člověka a jeho dílo lze odlišit. Člověk může začít znovu. Ale to špatné není v žádném případě budoucnost.
A tím jsme u toho úplně posledního. Já jsem tady četl nebo připomněl znovu jedno slovo toho oddílku: "Oheň vyzkouší, jaké je dílo každého člověka." Je to zvláštní, platí to pro všecky lidi. To není nějaká specificky křesťanská zvláštnost. Křesťan má jenom ten náskok, že o tom ví, může se předem podle toho zařídit. Ale stále platí, že to, co odpovídá tomu základu, který je dán, to obstojí. Tak jako v podobenství o posledním soudu: "Cokoli jste učinili jednomu z těchto maličkých, mně jste učinili," říká Ježíš. To je pravidlo pro všechny lidi, podle kterého můžeme měřit svůj vztah k okolnímu světu, k programům ostatních hnutí, dokonce i k ostatním světovým náboženstvím. Tam, kde se setkáváme s tím, co přináší Ježíš Kristus, tam můžeme jít spolu. Náš náskok spočívá v tom, že víme, že to má skutečně budoucnost, že to je ten základ, který položil Pán Bůh sám. Tak se nebojme toho ohně, posledního soudu. Mějme bázeň, ale ne panickou hrůzu. Mějme úctu před Boží spravedlností, ale uvědomme si, že tato spravedlnost směřuje k tomu, aby každý byl zachráněn, i když projde ohněm. Ten oheň má i očisťující charakter. V knize Skutků apoštolských čteme, že při seslání Ducha se objevily ohně nad každým z těch, kdo v tu chvíli Ducha přijal. To je začátek něčeho nového, začátek toho, co si začneme znovu připomínat v době adventní od příští neděle. Amen.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama