Bohoslužby 4.3.2007 - rozloučení s bratrem Otou Berounským - Mgr. Jaromír Strádal
Text: Žalm 91/1-2
"Kdo v úkrytu Nejvyššího bydlí, přečká noc ve stínu Všemohoucího.
Říkám o Hospodinu: mé útočiště, má pevná tvrz je můj Bůh, v nějž doufám." Amen.
"Vy se máte, vy věřící!"
Možná jste to už také někdy slyšeli. Ale dáte mi zapravdu, že není mnoho příležitostí, ve kterých by se lidé bez víry, lidé světa, takhle se závistí obraceli k těm, kterým se jinak posmívají a kterým hážou klacky pod nohy a ponižují je jako přitroublé, nedovzdělané a doplňme si dál všechna možná adjektiva, která jste kdy slyšeli. Ale pak nastane chvíle, kdy i ten nejzavilejší materialista, či poživačník tohoto života klekne na kolena a začne se rozhlížet po tom, odkud by mu přišla pomoc. A tehdy znějí taková slova: "Stejně vám řeknu, pane faráři, vy věřící jste na tom přece jen o něco líp. Protože vy můžete mít naději i tam, kde již pro nás žádná naděje není."
Tohle je zvěst, kterou chceme tuto neděli ozdobit. A posílit se tak a povzbudit a potěšit, abychom tak každou další neděli o to více cenili, protože každý den Páně je vlastně připomínkou a vyznáním tohohle Vzkříšeného, který nás znovu a znovu zve a který nás spojuje svým Duchem nejenom v těch společenstvích, kde se scházíme, kde se dobře známe, ale také navíc se všemi po celém světě. A dokonce navíc spolu se všemi přes všechny věky, kteří kdy zaslechli Jeho pozvání, přijali jej, zatoužili poznávat Jej a vyznali - ano i já chci být pokřtěn, i já chci patřit Ježíši Kristu, neboť jsem poznal, že On je ten nejvyšší a největší Pán. Že On má moc i nad životem i nad smrtí a že On je ten, který přijde, aby soudil živé i mrtvé. A proto pro mne smí být jediným potěšením v životě, že nejsem sám svůj, ale patřím…..a dál už to jistě znáte sami.
Tedy blaze tomu…..Pro vás, kteří tu nebýváte pravidelně - již po několik týdnů probíráme při kázáních takový volný seriál biblických textů, kde najdeme: "Blaze člověku, blažený ten člověk" - a hledáme, co že se to v Písmu píše, komu že je blaze, jaké jsou toho podmínky a jaké překážky.
Dnes tedy můžeme přidávat s tím textem Žalmistovým: Blaze tomu, kdo i v hodině smrti může mít dobrou naději, může věřit, kdo se nemusí bát. Kdo nemusí být ve strachu jako ti, kdo nemají naději. Nemusí se rmoutit jako ti, kteří nemají naději. Neboť víme-li, že Ježíš vstal z mrtvých, pak také víme, že Bůh ty, kdo zemřeli ve víře v Ježíše, přivede spolu s ním k životu. A "toto vám pravím podle slova Páně", píše apoštol Tesalonickým.
Přece zůstává stín pochybnosti, zdali to tak automaticky, logicky platí i při nás. Víme-li, že Ježíš zemřel a vstal z mrtvých, jestlipak také víme, že Bůh ty, kdo zemřeli ve víře, přivede k životu ?
Každá neděle je příležitostí k tomu, abychom ve společenství Božího lidu toto si připomínali. A proto je vzácná a proto je cenná. Blaze tomu, kdo i v hodině smrti má dobrou naději. A blaze tomu, kdo je chráněn Všemohoucím, kdo je v Jeho skrýši, kdo bydlí v úkrytu. A my se musíme ptát: A co je to ta skrýš a co je ten úkryt?
Nemáme tolik času, abychom rozebírali přesné konotace, snad jen to můžeme naznačit, že život těch, kteří slyšeli prvně ta slova Žalmistova, byl naplněn mnohým nebezpečenstvím. Každá cesta, na kterou se vypravovali někam skrz přírodu, skrz tajemné rokle, hlubiny, pouště a jiné přírodní osamocenosti, byla zatížena strachem ze všech možných démonů, oblud a nebezpečí, která oni tehdy spojovali předně ne s lidmi, jako my dnes, ale s nadzemskými silami, či podzemskými, temnými silami. Ten, kdo může být v skrýši Nejvyššího, je ten, kdo i v těchto chvílích smí být chráněn tím, kdo má moc nade všemi těmi potvorami.
Předpokládá to, když přijmeme k tomu ten Žalm 84, že takový člověk si oblíbil Boží blízkost, že ji vyhledává a to předně i tehdy, když mu neteče do bot, když není v úzkých, když není v ohrožení, ale zjistil, že jsou síňce Hospodinovy tím nejvzácnějším a že touží být raději v Jeho blízkosti aspoň chvíli, než být mnoho, mnoho dní od Něj vzdálen.
Tak jak se vyvíjel život, tak se posunovalo i to vyznání, až se v novozákonní podobě dostalo k tomu vyznání, že doufání... Doufání a víra člověka je to místo posvěcené, ve kterém zaslíbil Hospodin být přítomen. Už nemusíme chodit na posvátná místa, nemusíme vyhledávat posvátné tajuplné oběti, ale naopak o to víc jsme zatíženi a pověřeni, aby v našem životě, v životě všedním, bylo znát, že víme o tom, že i naše tělo i náš život jsou chrámem Ducha Svatého, jak vyznává Apoštol. A že ve společenství, kde se dva neb tři sejdou v Jeho jménu, tam je On uprostřed nich. Tohle jsou věci, které připadají lidem ze světa podezřelé a někdy k smíchu, a nebo si říkají, co z toho ti lidé mají, že pořád neděli co neděli šlapou do toho kostela či modlitebny. Kéž bychom uměli být světlem, tak jako nám sám Bůh je světlem. A uměli tím, co děláme, říkáme, vyznáváme přivádět, napomínat, povzbuzovat - včas, ne až v poslední chvíli, ale včas všechny kolem nás, že je dobrá naděje i tam, kde po lidsku již nebývá.
Ve stínu Všemohoucího přečká ten, kdo vyhledává Jeho síně, kdo vyhledává Jeho blízkost.
Ten stín má zvláštní souvislost v krajinách, které jsou mnohem víc obtíženy žárem slunce, než u nás. My vyhlížíme každý paprsek sluníčka, protože pro nás je životadárné. V krajích, kde Ježíš chodil a žil, je to spíš naopak. Tam to slunce je smrtonosné, protože sežehne a spálí. Tam je stín požehnáním. Když si zkusíme trošku zamodelovat jako v deskriptivní geometrii, možná se nám vyjasní pěkný obraz. Když mám jít či přečkávat v životě ve stínu Všemohoucího, znamená to, že On nutně musí být mezi mnou a zdrojem toho žáru, té smrtící energie. Znamená to, že tak jako šel Bůh před svým lidem do Zaslíbené země ve dne i v noci - když bylo světla mnoho, byl jim oblakem a když bylo světla málo, byl jim světlem. Tak jako Kristus zaslíbil a uskutečnil, že jde před námi cestami, výšinami i roklinami našich životů, tak my smíme jít v Jeho stínu. Smíme být Jím samým zaštítěni a chráněni. Ale to platí jen tehdy, když jdeme za Ním. Vypravíme-li se jinam nebo jinými cestami, zůstaneme vystaveni žáru a palčivosti, která zžírá a hubí. - Tedy požehnaný stín.
Přijměme tedy pro dnešek to, co apoštol připomíná, k čemu vybízí: Těmito slovy o naději, která překračuje hranice smrti, máte se navzájem potěšovat, napomínat, povzbuzovat, máte si to navzájem přát a máte si to nenechat jen pro sebe a pro ty své, ale zvěstovat to všem lidem kolem. Už jenom tím, že máme a můžeme přitakat těm, kdo se závistí konstatují - "...vy věřící se stejně ale máte..." Smíme možná dodat - a co ti brání? Co ti brání, aby ses také zajímal, abys také uvěřil, spolehnul, vyznával?
Není, co odkládat, nikdo nevíme dne ani hodiny. A právě, když se zdá, že je vše v pohodě, že máme vše pod kontrolou, přichází jako zloděj v noci ten rozhodující okamžik, který už nelze vrátit. Proto se navzájem povzbuzujme a buďme jeden druhému oporou !
S vděčností za tu možnost, chceme připomenout i závěr toho oddílu z 1. Tesalonickým, kde se připomínají ti, kdo napomínají, učí, vedou. Ty máme uznávat a ty máme milovat, vážit si jich velmi pro jejich dílo.
Jak to můžeme dělat? Mám za to, že nejlépe tak, když se nebudeme stydět, když už není, za co se stydět. Když už někdo přijde a řekne: "stejně vy se máte, vy věřící..."- tak že mu dáme za pravdu a možná se u toho zastydíme, když zjistíme, že i to mé spolehání ... = je skutečně tak pevné, jak si o mně myslí ti druzí?
Pane náš, děkujeme ti za tuto příležitost znovu slavit neděli. Připomínat, vyznávat a povzbuzovat se tím, že ty jsi před námi šel cestou všeho živého a že jsi svým vzkříšením otevřel cestu nového života. Děkujeme, že se smíme v období postu připravovat na největší svátek víry. Na svátek tvé oběti a tvého vzkříšení. Prosíme tě, přijímej nás, když ti chceme odevzdávat sami sebe ve svých vyznáních a prosbách, přijímej nás, když ti chceme předkládat své přímluvy. Prosíme, ty sám naplň svou vůli při nás. Netoužíme po ničem jiném, než abychom směli a uměli vyznávat: Ne naše, ale tvá vůle se staň! A to i v otázkách času, dnů i let našich životů, to i v pochybnostech o našich možnostech a silách. Ty sám, Pane, oslav se i při nás! Amen.