close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
....."Shledal jsem, že není nic lepšího, než když se člověk raduje z toho, co koná..." (Kaz 3:22)

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Okuste a uzříte, že Hospodin je dobrý. Blaze muži, který se utíká k němu.

28. března 2007 v 5:12 |  Kázání
K á z á n í :
Poslyšte v tuto chvíli, sestry a bratří, slova Žalmu 34., verše 9.-15.
34:9 Okuste a uzříte, že Hospodin je dobrý. Blaze muži, který se utíká k němu.
10 Žijte v Hospodinově bázni, jeho svatí, vždyť kdo se ho bojí, nemají nedostatek.
11 I lvíčata strádají a hladovějí, ale nic dobrého nechybí těm, kdo se dotazují Hospodina.
12 Pojďte, synové, poslyšte mě, vyučím vás Hospodinově bázni.
13 Jak je tomu s mužem, který si oblíbil život, jenž miluje dny, v nichž by užil dobra?
14 Střeží před zlobou svůj jazyk a své rty před záludnými řečmi.
15 Vyhýbá se zlu a koná dobro, vyhledává pokoj a snaží se o něj.

Chtělo by se mi říci: Co dodat? K tomu, co jsme slyšeli ze Žalmu, a k tomu, co jsme slyšeli z prvého listu Janova. Myslím, že to je dostatečný výklad toho, co nás trošičku nadzvedlo - jak je to s tím, že jsme Kristova vůně. To podstatné odříkal Jan, to praktické přidal žalmista. A navíc to shrnul tím, že je blaze tomu, u koho to tak může fungovat. Blaze je tomu, kdo může věřit. Protože ten ví o Hospodinu, ví o Ježíši Kristu, ví o Bohu, který je svrchovaný a všemohoucí a může se k němu utíkat. Ví kam, ví, kde hledat záchranu, kde hledat pomoc, kde hledat radu. Ví, ke komu přivádět i ty druhé, jejichž bolesti a trápení ho tlačí, tíží. Blaze takovému člověku, který tohle všechno ví.
Jenomže ta vůně nás vede ještě kousek dál. Ono nestačí jenom vědět. Klíčovým slovem, klíčovým jednáním, tím rozhodujícím při všem, co se týká tajemství Kristova je víra. A věřit, jak jsme se učili už kdysi dávno, znamená trojí : Věřit znamená POZNÁVAT - SPOLEHNOUT A VYZNÁVAT. Tahle trojice je tak pevně spojena, že jedno bez druhého nemůže být. Vždycky tomu něco bude chybět a bude to kulhat. Asi tak jako když vezmete stoličku - trojnožku a jednu nohu zkrátíte nebo naopak jednu prodloužíte. A nebo jednu vůbec seberete. Kdybyste chtěli takovou židličkou postavit jenom na jedné noze - třeba na tom poznávání - sami si představíte, jaký to je holý nesmysl v těchto našich podmínkách fyzikálních zákonitostí. Ba, existuje prostor, kde to možné je. Tam, kde neplatí přitažlivost zemská, tam můžete postavit klidně stoličku a nemusí mít žádnou nožičku. I to je jakýsi předobraz a předzvěst toho, jaké jsou různé vztahy a různé zákonitosti mezi životem tady na zemi a mezi životem tam, kdesi, v Božím království. Ten, kdo dostane se do Božího království - tam už ty nožičky nemají takový význam. Ale tady na zemi se bez nich neobejdeme. A ta trojnožka nám také napovídá, že abychom mohli být užiteční se svou vírou, aby ta víra mohla dobře fungovat, musejí ty nožičky být, pokud možno, vyvážené. Znovu je říkám : Poznávat, spoléhat a vyznávat.
Když člověk bude hodně vědět, ale jeho samotného se to nebude dotýkat, nechá si to pro sebe, zavřen ve svém pokojíku bude badat o Bohu - zůstane s tou jednou velkou nohou hodně nakřivo. A na něm se nic neudrží a na takové stoličce všechno se sveze.
Když bude člověk, který bude spoléhat celou svou bytostí na Boha, ale nebude mu stát za to věnovat čas tomu a síly tomu, aby poznával Hospodina, aby četl Písmo, aby rozjímal nad ním dnem i nocí. Opět - jeho víra, byť odvážně spoléhající a byť - můžeme k tomu přidat i neochvějně svědčící a mluvící o Bohu na každém kroku - bude stát velmi nestabilně.
A tak podobně můžeme udělat tu trojnožku i z další strany, když budeme Boha znát, budeme se zabývat jeho slovem a budeme toužit a poznávat jeho vůli a bude se nám to i dařit, budeme spoléhat na jeho zaslíbení a budeme žít z jeho milosti - ale pakliže necháme si to pro sebe, pakliže tím hlavním cílem toho všeho bude, aby mně bylo dobře - pak tam pořád bude chybět ta třetí nožka a stavba takové církve a takového sboru i takové víry jednotlivce se nutně zřítí. Protože to nám Písmo ukazuje, že smyslem, posláním, naplněním existence církve, existence všech jejích sekcí, jednotlivých jednot i společenství, ale v posledu i existence víry při nás jednotlivcích je podmíněna i tím, abychom - nebo zesmysluplněna i tím, abychom vydávali svědectví. Abychom byli solí a světlem tomuto světu. Abychom byli podezřelí tím, že cosi se děje, co není běžné.
Třeba také to, když Nikodém přišel v noci za Kristem v noci a říká mu : "Mistře, víme, že jsi přišel od Boha, protože žádný nemůže dělat takové skutky, jaké ty činíš, pakliže s ním nebude Bůh." - V tomto Kristova církev má jasný vzor a jasný směr. Není tam napsáno, co to je za skutky. Ale je jasné, že ti, kteří se s tím setkají, jsou vedeni k tomu, aby rozpoznali - Ano, tady je při díle Bůh. Ne - ti lidičkové, že jsou šikovní, nadaní, schopní, ochotní, obětaví - to není jejich schopnost a vlastnost - ale tady je při díle Bůh. Stejně tak to má Matouš v tom světle a v té soli : Tak ať svět vidí vaše dobré skutky a chválí a vzdá chválu Bohu, který je v nebesích. A podobný motiv najdeme ještě třeba u Pavla, když píše o tom, jak to má vypadat ve shromáždění a mluví o tom, jak se tam mluví a co dělá, slouží a liturgie, jak se slouží, tak řekne: Když by se stalo, že by všichni mluvili prorocky ("Ó by všichni proroci byli") - to znamená, že by nemluvili to, co jim slina na jazyk přinesla, nýbrž to, co jim svěřil sám Pán. Že by vyřizovali a jeden druhého tím povzbuzovali, že by vyřizovali Boží vůli jeden druhému - pak se určitě stane, že lidé, kteří by přišli zvenku do toho společenství, tak by zůstali stát v úžasu, nebo asi by si sedli možná, že by je to posadilo, to je jedno - ale určitě by z nich vypadlo : Jistě je mezi vámi Bůh. - Jistě je mezi vámi Bůh.!!!!
Být Kristovou vůní - to není naše volba. Jestli chceme, nebo ne. Kristovou vůní se člověk stává, tak jak apoštol vysvětluje, hned tím okamžikem, kdy se přizná k tomu, že také ke Kristu patří, že mu chce patřit. Kdy vyzná svou víru a řekne - Ano, já také patřím Kristu, já chci být jeho. Od té chvíli začíná být Kristovou vůní - anebo také smradem, či zápachem. Asi znáte z vlastní zkušenosti, jak to je s těmi našimi čichovými buňkami - že někdo přijde a řekne: Tady strašně smrdí nafta, tady se nedá být… A druhý - nadšenec - řekne : Už jsem dlouho nebyl v takovém prostředí, kde to bylo pro mě něco úžasného, protože "…tak žádná kytka nevoní, jak pod kapotou sto koní… když výfuk zahučí…" - zpívalo se kdysi v těch motoristických písních, v Auto-moto-revue, nebo kde to bylo, ve znělce. - A vysvětlujte to jeden druhému - co je smrad a co je vůně…
Naštěstí - tady je to definováno : "My jsme Kristova vůně" - A to znamená, že jednak je to vůně, která je pro Krista, která je jemu libá. A hned jsme ve Starém Zákoně, protože tenhle termín - "vůně příjemná" nebo "vůně libá" - je terminus technicus starozákonní pro oběť. Víte, že tam se obětovalo. A obětovalo se tím způsobem, který pro nás by byl naprosto nepřijatelný. Jestli už se vám občas něco připálilo na plotně, tak to znáte dobře. Protože oni tehdy obětovali Bohu - a nejenom tomu Hospodinu, ale i všem bohům ostatním se to dělávalo. Znáte to, že vzali kus nějakého dobytčete třeba nebo kus té úrody - a oni to spálili. Zkuste si někdy spálit něco živočišného na ohni - a zjistíte, že to je pro nás naprosto nesnesitelný puch, zápach. Oni tehdy ale věřili a tak to měli vyzkoušeno, že to je cosi životodárného pro božstvo. Že tohle je libá vůně Bohu. Mě tahle zkušenost přesvědčuje o tom, a vede mě k tomu, jak vnímat také naše svátosti. Že ne vždycky to, co vnímáme svými smysly, je podstatou toho dění. Oni totiž za těmi oběťmi měli velmi dobrou podstatu: Oni to, co jim Pán Bůh stvořil a dal k životu, tak tak, jak On jim vyřídil, že si to přeje - a neřešili, jak to pro ně voní nebo smrdí - tak, jak si Pán Bůh přeje, tak jemu s vděčností odevzdávali část toho. A to obrazně, aby řekli : Všechno, co jsme od tebe přijali, vyznáváme, že je od tebe, a že chceme, aby to bylo požehnané, totiž,aby to posloužilo tak, jak ty si přeješ. A to požehnání můžeš dát jenom ty. A my k tomu můžeme jenom říci to své vyznání. Tak nějak, myslím, podobně že to je s těmi našimi svátostmi.
Kristova vůně znamená také, že je to vůně, která je taková, jako byl Kristus. Že tedy výsledky, dopady, ovoce jsou takové, jaké byly z Krista. Zase bych mohl přirovnávat biologicky, že to, co na nás je cítit, pokud se uměle neparfémujeme, je to, co produkujeme. My nějakým způsobem spalujeme a teď to z nás nějakým způsobem vychází. Vůně může být způsobená jenom tím, co jsme do sebe přijali. Ta přirozená - ne ta umělá. A o tu přirozenou samozřejmě jde.
Naštěstí je to tak, že ta Kristovská vůně, tak jak ji definuje třeba apoštol Pavel, když mluví - teď si použiju přirovnání k tomu trochu - mluví o ovoci svatého Ducha - tak vyjmenuje věci, které jsou, naštěstí, velmi špatně imitovatelné a velmi špatně kamuflovatelné. Jen si to přeříkejme. Děti si na to vytvořily takovou říkačku: "LARA POTR: LADOVĚTI SE" - Kdybyste se ji chtěli naučit, budete znát ovoce Ducha svatého podle nového překladu : "LARA POTR: LADOVĚTI SE" - Jim to připomíná Harryho Pottera, tak si to podle toho pamatují. Lara Potr znamená - Láska, radost, pokoj, trpělivost, laskavost, dobrota, věrnost, tichost a sebeovládání. Ještě jednou je schválně přeříkám - tohleto je něco, co světu bude vonět tak nějak zvláštně. Protože toho normálně člověk přirozeně zpravidla není schopen. A když tak jenom, když se mu dobře daří, ale ne v situacích, které jsou obtížné a těžké. Ještě jednou : Láska, radost, pokoj, trpělivost, laskavost, dobrota, věrnost, tichost a sebeovládání. - Lara Potr: Ladověti se - to vypadá jako nějaké knižní dílo možná, že jo ?
Pojďme teď zpátky k tomu Žalmu : "Okuste a vizte, jak dobrý jest Pán !" Tak to mají kraličtí. A přiznám se, že celé tohle uvažování, které s vámi dnes sdílím, vzniklo z tohoto slova, protože si ho pamatuju jako malý kluk. Tohle se u nás říkávalo pravidelně jako pozvání k vysluhování sv.Večeře Páně. - "Tak již pojďte, neboť připraveno je všechno - Okuste a vizte, jak dobrý jest Pán." - Je to v Agendě, platí to dodneška. - Že jde skutečně o nějaké ochutnávání, to už jsem jako kluk chápal. Ale že bych také u toho něco mohl vidět - to bylo trochu horší.
Ale představte si tu zvědavost - jak to asi zvláštně musí chutnat ten chleba, co se tam podává… V Hronově, kde jsem vyrůstal to ještě bylo kolem stolu, takže to vůbec připomínalo stolování… Jenomže já jsem měl trošku nevýhodu, mně se to tajemství bortilo, tím, že jsem viděl, jak se ten chleba připravuje, občas jsem ho byl taky kupovat. A pak jsem viděl, co se dělá s tím, co zbylo. Byl to normální bochník, normální chleba - a to, co jsem ochutnal z těch zbytků byl docela normální chleba, akorát trošku okoralý. Nic zvláštního na tom nebylo. Tedy - to tajemství musí být někde jinde. Musí být tam někde u toho stolu. Až mnohem později jsem narazil na tajemné slovo "transsubstanciace" a na potíže a trápení, které tohle čarovné proměňování způsobilo po staletí dějin křesťanů.
Pak jsme zažili ještě jednu příhodu: Přijela - už jsme sloužili ve Vrchlabí - přijela na návštěvu naše dobrá přítelkyně z Německa, luteránka. Ráno manželka moje připravovala na Večeři Páně - chystala chleba, krájela ho - a ona se k ní přitočila - "Dobré ráno, to je pěkný den - chystáte slepicím ???" - Po bohoslužbách, zpátky se velmi, velmi omlouvala. A myslím, že jí i ten chleba zachutnal, možná zažila něco z toho tajemství, ač předtím si to nedokázala představit, protože znala jenom speciálně připravované oplatky, tak jak se v luterské tradici vysluhuje.
Ta naše "chlebová tradice" má jednu velikánskou výhodu: Není to normálně nic zvláštního, připomíná to každodenní život, běžnou stravu - a to je velmi dobře. Protože tam všude, zásadně, nejenom výjimečně a svátečně, se nám Kristus dává. Možná bychom v našich krajinách vysluhovat spíše mlékem, nebo jablečným moštem, nebo severovýchodnějí pivem - prostě tím, co je zřejmé, že je každodenní potřeba k životu, ovšem nějak zvláštně proměněná, naplněná životem samotným Pánem Kristem, Spasitelem.
Teď se dostáváme k tomu, co jsme nedávno vykládali, jak člověk hodně či nehodně užívá svátosti. A tam nám vycházelo, že znovu rozhodující je víra. Víra, která rozpoznává přítomnost Kristovu a jeho darování se mně samému. Když se mě dotýká bytostně, že Kristova oběť byla za mne, že jeho rány za mě bolely, že jeho krev za mě tekla, že jeho ponížení, posmívání, jeho utrpení - to jsou moje viny. Já jsem tam měl být. Já jsem tohle měl trpět - a On to vzal na sebe. Tenhle rozměr velmi dobře dávala jako svědectví doba romantická. Žel, že takovým způsobem, který už asi namnoze dnes není sdělný. Ale to osobní zaujetí, to že vnímám a prožívám, zachutnávám nebo ochutnávám, že tedy Kristus za mě trpěl, je tam nesmírně důležité.
To "okuste" skutečně má za sebou slovní základ "ochutnávat". Ono to tam není omylem. Ale my jsme trošku zmateni, protože naše ochutnávání je trochu něco jiného. Naše ochutnávání je, že si představíte bohatý stůl prostřený a tam si jdete a vyzobáváte si, co tak z toho by bylo asi nejlepší a na co byste se mohli soustředit nebo vrhnout. A z tohohle ochutnávání bývá většinou špatně. - Pak známe ochutnávání jako ty profesionály degustátory, kteří mají tak jemný jazýček, že dokáží rozpoznávat kvalitu od podvrhu. To trošku víc se blíží tomu, co je v Písmu. Ale ten rozměr biblický toho "okuste" je - vy potřebujete, abyste mohli rozpoznávat, vidět - potřebujete nejdřív, aby to vámi prošlo. Abyste to přijali, abyste to opravdu snědli, nebo strávili. - Připomínám znovu, jak to měl Ezechiel, když dostal ten těžký úkol, že má jít zvěstovat soud Božímu lidu, tak dostane svitek - a ten mu řekne anděl : Sněz to !! - On se tomu jako brání a když to teda přece jenom poslechne a začne, tak zjistí, jak to je strašně hořký, nepříjemný, nedobrý. Ale když to celé sní, tak teprve mu to zesládne a zjistí, jak to je úžasná věc. Takhle nějak to je tam dáno jako obraz toho, jak je to s Božím jednáním s námi. Jeho slovo, jeho zvěst, nebývá příjemná. Ale teprve když se jí člověk nechá prostoupit, když ji pustí dovnitř, tak teprve může zjistit, jak sladká je jeho milost. Teprve když člověk může pod tíhou Božího slova, Zákona rozpoznávat svůj hřích a své selhání, které je velmi hořké a trpké, smí zakusit, jak sladká je Boží milost. Jinak může chodit kolem toho a může se domnívat, co se to tam zvláštního děje, když sleduje druhého, který třeba zažil pokání a odpuštění. A dokud samotného mne se to nedotkne, tak není možné vidět dál. "Bez vlastní zkušenosti není opravdové přesvědčení" - psali v jednom z komentářů právě nad tímhle veršem z 34.Žalmu.
Zakusit a vidět, že je Bůh přítomen, to předpokládá a přináší moci být vůní Kristovou, která je Kristovou, Kristovskou. Která Kristu nedělá ostudu. A není to tak, že, obrazně řečeno, když někdo přijde do církve, neřekne: "Tady je puch" a nemyslí to tak, že tady je cosi shnilého v království dánském….. - ale řekne - Jistě, tady je přítomen Bůh. Ingredience jsou zřejmé : Lara Potr, Ladověti se.
Žalmista však dává ještě mnohem důležitější krok, kterým chci skončit. Když jsme to četli dál, co pokračuje - už k tomu nebudu víc dodávat - říká : "Žijte v Hospodinově bázni, jeho svatí" - to znamená: Vy, kteří nesete Kristovu vůni, kteří jste Kristovou vůní - žijte v Hospodinově bázni. Tak, jak to Jan řekl: Abyste zachovávali jeho přikázání. + Žalmista dodá: Vyplatí se to! Je to zaručené - protože nic dobrého nechybí těm, kdo se dotazují Hospodina. Líbí se mi, když jsem nad tím přemýšlel, že člověku dojde: To neznamená, že by člověk měl nadbytek, že by se utápěl v zásobách zbytečností. Ale nic dobrého mu nechybí. Všechno, co potřebuje k dobrému životu, má. Ale nic víc - tam nemusí být. A zpravidla není. A druhá věc je, jak se tomu dá rozumět: Ten člověk je v tom smyslu dokonalý - nic dobrého při něm neschází. Ten, který se dotazuje Hospodina.
A jak to je prakticky ? Synové, pojďte, naučím vás to, říká žalmista. A říká jim:
13 Jak je tomu s mužem, který si oblíbil život, jenž miluje dny, v nichž by užil dobra?
14Střeží před zlobou svůj jazyk a své rty před záludnými řečmi.
15 Vyhýbá se zlu a koná dobro, vyhledává pokoj a usiluje se o něj.
Žalm 34. - ten rozjímejme! V následujících dnech, neboť vstupujeme dnes do postního období. O tom víc v Občasníku, který budete dnes také dostávat. Postní období nejenom jako příprava k Velikonocům, ale jako jedinečná doba setkávání se s Pánem, který ze své svrchovanosti dal, aby i mně, aby i nám, mohlo být zřejmé, že Hospodin je dobrý. AMEN.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama