Bohoslužby 12.8.2007 - Mgr. Jaromír Strádal
Čtení: 1.Samuelova 1
Text kázání: Jan 15: 5-11
Jednoznačná vůle našeho Pána je, abychom byli plodní. Abychom přinášeli ovoce. Proto všechno dostáváme. To ovoce pojmenovává tím slovem, které pak dal jako úkol pro církev: "Učedníkujte" je tam doslova na konci Matoušova evangelia, tedy dělejte mi učedníky, získávejte mi učedníky. Tedy, budete-li mými učedníky, to je vaše ovoce. A pak smíme z Písma přidávat další a další náznaky a podoby a směry toho, co je dobrým ovocem Božích dětí, božího lidu, co může církev přinášet plodného a přínosného do tohoto světa. Smysl toho všeho však je, jak Jan naznačuje, nebo Ježíš naznačuje v Janově podání, - "…tím bude oslaven můj Otec". Často se nám stává, že jsme sami sobě tak důležití, že přehlédneme tohle předznamenání. Že hledáme a vytahujeme z Bible návody a možnosti a v upřímnosti se snažíme je naplnit, ale uniká nám, že cílem zůstáváme sami sobě. Naše naplnění a naše radost. Bůh to všechno zaslibuje, ale jako produkt nebo důsledek toho, když my budeme usilovat o to (a bude se to dařit), aby On byl oslaven. A k tomu vede cesta, když se budeme ptát po Jeho vůli, když o ni budeme usilovat a když ji budeme naplňovat. A to nám nejde bez toho, aniž bychom zůstávali v Něm.
Je mnoho různých věr. Je hodně těžké najít tu pravou cestu právě proto, že je tolik nabídek. Můžete si na to dobře povzpomínat v naší zemi teď, když přijdete do obchodů a můžete tam vidět přebytek, přehršel nabídky nad poptávkou. Problémem naší společnosti je, že si musíme a neumíme vybírat z toho množství věcí, že se těžko kupuje jen to, co potřebujeme. Nechci to teď dále rozebírat, myslím si, že to není dobré, ale berme to jako možnost připomínky pro náš život, že takhle nějak jsme na tom i v té situaci duchovní. Je tady něco, co je potřebné, co člověk bytostně potřebuje pro život, hledá to, ale jde na trh současného světa, současných nabídek a vidí, že se jen těžko může zorientovat v tom, co je tam nabízeno. Reklamy - to nefunguje jen v tom materielním světě, ale také v tom duchovním.
Byli jsme minulý týden na evangelizačním kurzu a byl tam hostem bratr Kacmarczyk, který působil několik měsíců v Keni jako misionář, jako pracovník misionářského díla tam. Promítal nám z toho filmy a obrázky a tam jsem si znovu musel uvědomit, jak my žijeme na malé částce světa, která má tyto problémy, že si nemůže vybrat z toho převisu nabídky. Ale převážná většina lidí tohoto světa, s kterými jsme spojeni i svou vírou, stejně jako my se i oni modlí "Otče náš", stejně čtou Bibli jako my. Proto tam ti misionáři pracují, aby překládali Bibli do jejich jazyka, aby tomu lépe rozuměli.
Oni mají opačnou starost. Jim bude stačit cokoliv, co se dá sníst, cokoliv, díky čemu ještě přežijí. A to se týká jídla a vody a to se týká životních možností. A přece tam je dětí, na které tady u nás tak pracně čekáme a které u nás tak pracně, odpusťte mi to ošklivé slovo, tak pracně "vyrábíme". Tehdy, když my si vzpomeneme, tehdy, když nám se zachce, když nám se to hodí a máme podle nás vše připraveno.
"Beze mne nemůžete nic, se mnou můžete všechno" - to je to dráždivé Ježíšovo slovo, které nás ale svou dráždivostí vrací zpátky k tomu, abychom měli v ruce orientaci, abychom nemuseli zabloudit ve všech tržnicích, trávit čas života přehrabováním se v tom, jestli tenhle rohlíček je o 20 haléřů dražší nebo levnější. Jestli vydrží o něco déle nebo méně. Abychom uměli najít to, co je potřebné.
Pojďme už teď k tomu příběhu Channy a Samuele, který budiž pro nás dnes nosný a vracejž nás k několika nosným momentům, které chci připomínat.
Předně takovou maličkost: Všimli jste si, že když Hospodin začíná dělat nové věci, že to bývá vnímáno, jako že ti lidé jsou opilí? Heslo evangelizační pro letošní rok je z Izaiášova proroctví: "Hle činím něco docela nového a už to raší. Nevíte o tom?" - Těžko se na to odpovídá, jestli člověk může dát dobrou naději, jestli může do problémů, starostí, klopýtání, kotrmelců dávat dobrou naději a říkat: "Ale Ježíš je živý a mocný a má i pro nás připraveno … a už i tady začíná, už je tady dobrá naděje, máme se o co opřít, máme se k čemu obrátit." Ta spojitost přes tu opilost je nenápadná, ale potěšilo mě to. Když vznikla první církev a učedníci dostali Ducha Svatého, vyšli ven a začali zvěstovat, začali nést ovoce a lidé kolem říkali : To je divné, je teprve 9 hodin ráno a oni už jsou opilí. A totéž je psáno o té nešťastné matce Channě, která to nemá z radosti, která ale vypadá, jako když je mimo smysly, jako pominutá, protože má těžký žal. Má muže, který ji miluje. Možná to slovo, které tam Elkána říká ženě: "Což ti nejsem drahocennější než deset synů?"- že by to rádi používali současní manželští poradci a psychologové, kteří upozorňují, že je důležité, aby ten vztah manželů a partnerů byl důležitější než vztah s dětmi. Mnohokrát se stalo, že takto se to rozsypalo a vyprodalo, že prostě žena se upne na děti a manžel jde do háje, překáží a je tam navíc. A potom, když děti odejdou z domu, tak najednou zjišťují, že jsou tam ještě dva, ale po těch dlouhých letech už nějak neumí spolu žít, neumí spolu být.
Channa to měla velmi těžké. Když dnes někdo nebude mít děti nebo syna, je to nenaplnění jeho vnitřní touhy. Ale tehdy se jí tam právem ta její sokyně, druhá žena Elkány, mohla posmívat, protože pro ně tehdy skutečně takto natvrdo bylo dáno, že když žena neporodí mužského potomka, dědice, bude svým způsobem méněcenná. Zase, řekneme si, to je dobové pozadí, to už dnes neplatí. Myslím ale, že nám to může dobře mluvit k tomu, abychom rozuměli, co Ježíš po nás chce, když říká: "Já chci, abyste byli plodní, abyste nesli ovoce." A tedy tam, kde to ovoce nebude, byť se vám dobře žilo, byť jste byli šťastní, byť jste byli radostní, byť jste si užívali, tak tam bude jakási méněcennost, nebo právem se budou lidé posmívat. Když to někteří lidé vztahují na církev, - tohle teď neřeknu zajištěně, to dávám k úvaze, - tak říkají, tam, kde církev nepůsobí tak, aby se množily ne řady církve, ale množily řady těch, kteří poznali Krista a kteří mu uvěřili, tak tam je církev neplodná a tam ji hrozí stejný odsudek a stejný osud, jaký měla ta Channa. Tedy když církev jako společenství, které má předznamenání, že je vinným kmenem a ratolestmi naroubovanými na vinný kmen, že tedy žije z Krista, je to Kristova církev, tak prostě musí nést ovoce a není-li tomu tak, nenese-li ovoce, pak je něco špatně. A nemůže ji to nechat v klidu.
Channa nás dráždí dalším způsobem vyjádření, když říká: "Já jsem si vymodlila toho syna." Myslím, že tam bychom potřebovali to trošičku zjemnit, abychom na tom nebyli tak, že propadneme tomu pohanskému vnímání, že zase my jsme ti důležití, že na nás záleží, jak se budeme modlit, jak to budeme dělat, jak intenzivně, kolik nás na to bude a jestli budeme vytrvalí atd.. My potřebujeme znovu připomínat to, co Ježíš řekne u toho vinného kmene. Vy sami nemůžete nic, když já to nebudu chtít, tak vy se můžete rozkrájet, ale nic z toho nebude.
Ale to neznamená, že máme zůstat s rukama v klíně a sedět a čekat. Ten zápas, nejen modlitební, ale i pracovní a jiný, ten je nutný, ale stále s tím předznamenáním, že nezůstanete-li naroubováni na ten kmen, tak to stejně bude k ničemu. Tohle je, myslím, důležité varování z těch dvou oddílů, které můžeme přijmout. Najdete tuhle připomínku ve čtení Na každý den v těchto dnech: "…Pokud zapomeneme, k čemu jsme byli povoláni, pokud se vzdálíme od Boha, pokud přestaneme usilovat o plnění Jeho vůle, pokud přestaneme být milosrdní vůči druhým, jako Bůh projevil své milosrdenství vůči nám, stane se nám to, co kdysi v Izraeli." Proto se jeho příběh připomíná. S velikým bohatstvím, s obrovskými zaslíbeními, dostatečnými na to, aby všechno dobře zvládli, a přece jim to nepomohlo, přece jim to bylo k ničemu. Vypadá to pak, když máme bohatství evangelia a když smíme navazovat na všechny dobré tradice církve, jako bychom lacino přijali, nabyli dědictví a neuměli s ním zacházet.
Trošku nadějnějšího pohledu z těch příběhů. Musím k tomu přidat kousíček dobového pozadí té doby stárnoucího kněze Élího a právě se narodivšího Samuele. Ten příběh dobře znáte, takže jen lehoučce nastíním. Izraelci, kteří se stali lidem Božím, On si je vyvedl z Egypta, tak je přes poušť, přes ty peripetie dovede do zaslíbené země a tam oni začínají žít. A žijí tam zvláštním způsobem, který je neobvyklý v jejich okolí, protože tam jsou jakoby dál. Oni žijí politicky v takovém volném svazu jednotlivých kmenů, dohromady se dají akorát, když jim hrozí nebezpečí. Hospodin vždy probudí někoho z toho kmene nebo ze sousedního, ale který je nadán silou pro to, aby je osvobodil. V té době stárnoucího Élího už ale Izraelci pošilhávají po těch jakoby dokonalejších politických poměrech v jejich okolí a chtějí mít krále. Moc jsem si u toho uvažoval, jak to je s těmi našimi -ismy a různými soustavami politicko-ekonomickými. Jak je vnímáme? A došla mi tam jedna důležitá věc a tu vám z toho chci právě vyzdvihnout:
Hospodin je natolik velkorysý, že On jim vyhoví, On to unese. Znáte to, jak Samuel se potom trápí nad tím, když má ustanovit krále a pláče k Hospodinu, jakože jeho urazili, ale Hospodin mu říká: Ale ty neplač, Samueli, tebe neurazili. Já jsem přece jejich králem a já jsem měl zůstat tím jediným, kdo nad nimi bude. Ale víš co, dopřejme jim to, mít krále. Ale teď je to důležité. Ten král nebude stejný jako ti ostatní, on nebude pro ně bohem, on bude jenom nástrojem Božím. A tohle je role Samuelova, pro kterou on je těmi zvláštními peripetiemi připravován už tím vymodlením, narozením a odevzdáním do chrámu. Když už máte přijmout krále, tak ať je to král Hospodinův. A ten, který ho bude vybírat, bude ten, o kterém je zřetelně zřejmé, že on slyší Hospodina. I když už je tam psáno, že tou dobou už nebylo obvyklé, že Boží slovo a Boží jméno nebylo připomínáno. Přitom chrám fungoval. Synové Élího kradli, jak mohli, z obětí, obětovalo se a užívalo se hodů z obětí fest. … Ale Boží slovo už nebylo slýcháno.
A tehdy Hospodin začne něco nového tímhle zvláštním příběhem Channiným. Její upřímností, opravdovostí, věrností. A dá, pošle svého služebníka, který má to zvláštní jméno Samuel = "Hospodin vyslyšel, Hospodin vyslýchá", nebo opačně "slyší Bůh, slyší Boha". To všechno se do toho jména vejde. Tedy ten nový počátek je, že je tady najednou někdo, kdo v tom všem, v té přepestré nabídce umí rozeznat Boží hlas. A že ten Boží hlas nebývá vždycky příjemný. Že to nebývá to, co se nejvíc nosí. Že to nebývá to, co bychom si normálně vybrali, a nebo zase to nejokázalejší, podle toho, jak kdo na tom ekonomicky je. Tak to je zřejmé. Ale o tohle vposledu Božímu lidu stále jde. Připomenu minulou neděli, kdy jsme z listu Petrova připomínali "Buďte svatí, protože já jsem svatý". Ta svatost znamená zvláštní oddělenost. Abychom byli zřetelně ve vědomí, že jsme od Boha a že jsme tady pro Něj. Že naše jediná šance je, že budeme dělat všechno podle Něj. Ale k tomu potřebujeme takové Samuely, kteří by uměli svým nadáním vybírat v té nabídce a označovat - tohle je ono, tohle vyřizuje Hospodin.
Žijeme o několik tisíc let dále, takže máme těžší kalibr nepřátelských zbraní. Tehdy také byli proroci, lžiproroci, kteří se postavili a řekli Bůh říká tohle a tohle. Dneska ti, kteří nás chtějí od Boha odtáhnout, tak už to nemusí dělat tak provokativně a okatě, ale mají na to své velmi promyšlené cesty a způsoby, které až do poslední křižovatky jakoby šli s námi a tváří se, že jdeme Boží cestou, ale na celé té cestě si nás připravují na tu poslední rozhodující křižovatku a budují nás tak, abychom nikdy nezapomněli, že já jsem ten nejdůležitější, že o mě tady v podstatě jde. Ta dnešní slova nám připomínají : Pozor ! - Kdekoliv, při těch nejbohulibějších akcích, bohoslužebných, milosrdných, diakonských, láskyplných, i v těch vztazích nejužších, když si vás to začne zpracovávat tak, že vy tam jste nejdůležitější a že něco obětovat nebo něco vzdát je špatně, je prohra - tak je to nebezpečné. A už tam je potřeba včas se tomu bránit a vracet se k tomu, co nám říká sám Pán. "Beze mě nemůžete nic."
Jedno srovnání si ještě troufnu připomenout. Tak jako oni tehdy prožívali přerod od toho kmenového zřízení ke království a dostali ho posvěcené a víte, že potom vzpomínají na Davida krále zejména, on je tím proslulý, že ač taky šlápnul vedle, nadělal spoustu zlého, tak přece nejvíce usiloval o to, aby znal Boha, znal Jeho vůli a dělal to podle Něho, tak myslím, srovnatelně můžeme prožívat v těch trápeních současných manželství a rodin posun rozdělení rolí. Jako dřív bylo ustanoveno a dáno, že muž měl válčit a dobývat chleba a žena budovala domov a udržovala krb, tak nám se to dnes velmi posunulo. Změnilo se to emancipací tak, že každý má svobodu určit si svoji roli. Teď si troufnu říct, že i tohle Hospodin unese, ale nesmí se nám stát, že bychom ztratili při té snaze být partnery s rovnými možnostmi, že oba můžou dělat to i ono, nesmíme ztratit ten základ, který tam je a který se odvíjí od Krista. Pokud se nám ztratí schopnost oběti, pokud nosnou touhou bude to, že já se chci prosadit, já chci mít to svoje místo a když to nepůjde, tak já obstojím sám, já ty druhé nepotřebuju, tak to bude špatně. Myslím, že tohle je zápas, který potřebujeme podstupovat, aby v těch našich současných, moderních vztazích znovu mohla zaznívat tato slova a tyhle motivy. Kristus, který přišel před námi a dával model lásky - On přece žil lásku, která se dala, která se obětovala.
Samuel je krásné jméno. Kéž nám zní a připomíná : To je cesta. Ve všech dobách, ve všech režimech, ve všech novotách, ve všech trampotách. Když uslyšíme Boha, pochopíme, že On vyslýchá. A budeme na Něj moci spolehnout a z Jeho moci žít. A takovou On chce mít svou církev. Amen.