
Čtení: Žalm 106
Text: Koloským 3:15b
"A buďte vděčni !"
A je po prázdninách. Školáci to velmi prožívají a my ostatní, můžeme jim to závidět? No, možná se k nim pojďme raději přidat a zkusme využít jejich přelomu k tomu, abychom zavzpomínali a přijali ty svoje přelomy. To, co jsme my končili s lítostí, s ohlížením se zpět a s vyhlížením nejisté budoucnosti, neboť každý konec znamená vždycky nový počátek.
Ale přiznejme, že ne vždycky to tak vnímáme a ne vždycky s radostí se otevíráme novým věcem, zejména tehdy, když ty, které jsou za námi, byly dobré, pěkné, radostné, příjemné. Opačně to mají ti, kteří mají za sebou těžkou noc a dny plné bolesti, trápení a nejistoty. Ti se možná radostněji a otevřeněji obracejí k tomu, co je před nimi, protože tam mají naději, že se to těžké změní. Zkusme tedy ohlížet se dnes zpět za těmi věcmi, za těmi událostmi, za těmi setkáními, které jsme prožili. Ať už v těch minulých dvou měsících anebo v letech tak, jak se nám budou vybavovat.
Vyznáváme Boha Stvořitele. Stvořil také mne. Z Jeho ruky jsem dostal, čím mohu vládnout a čeho smím užívat. Proč vlastně? Proč vlastně stvořil Pán Bůh tohle všechno kolem, proč vlastně stvořil mě? Proč vlastně, když jsme slyšeli ten příběh izraelský ze 106. Žalmu, tolikrát znovu, znovu a znovu, když už to bylo jasné a desetkrát potvrzené a podtrženo a sečteno, že už s tím svým lidem skončím, protože je prostě nemožný, protože chviličku se nadchne a žije dobře, ale vzápětí se nadechne a čuchne k něčemu novému a to mu zavoní a je po něm zase veta, protože se obrací jinam, nebo zapomene na to, jak jej Pán Bůh vedl. A tak se začne třást a bát a začne šílet a trojčit… Proč vlastně?
To dnešní apoštolovo slovo -"Buďte vděčni"- je zařazeno do celku, který překladatelé nazvali pracovně "Ráz nového života v Kristu". A je tam vyjmenována řada nových věcí, kterých se člověk vystříhá, kterým se vyhýbá a kterým je schopen odolat, jestliže nastoupil život víry, jestliže se rozhodl, vyznal, jestliže byl přijat Kristem a ten mu dává svého Ducha. A je tam potom řada dalších věcí, kterými se nyní nově projevuje. Bývá to vždycky napínavý rozhovor mezi teology, vykladači a překladateli, neboť je to zpravidla všechno přeloženo imperativy = rozkazovacím způsobem. "Dělejte, nebuďte, buďte," atd. Ale ty tvary tam nejsou vždycky úplně přesvědčivě. Je také myslitelné, že to jsou výrazné, zdůrazněné sice, ale indikativy. Tedy "jste" nebo "nejste" nebo "budete" nebo "nebudete" bychom to přeložili. Ono je trošičku trápení s těmi biblickými jazyky, protože mají (řečtina trošičku, ale hebrejština víc) jiný rozměr času a vnímání než my. Tedy, když bychom to naše dnešní "A buďte vděčni" chtěli tímto směrem rozšířit, říkejme "A budete vděčni". Nebo prostě "jste vděčni". Jste-li v Kristu, jste-li nové stvoření, žijete-li z Jeho milosti, pak jedním znakem vašeho života je nápadná vděčnost.
Možná vám to přijde banální. My to přece známe, už od malička nás učí - když něco dostaneš, koukej za to pěkně poděkovat. Problém dětí někdy bývá, že buďto si neuvědomí, že by něco právě teď dostaly, prostě to přijaly jako samozřejmost, a nebo jsou tolik zaujaty tím, co právě dostaly, že jim unikne ta souvislost - mlha přede mnou, mlha za mnou - teď už mám to vysněné autíčko, které jsem chtěl, a tak se teď na něj musím soustředit a s ním si teď musím hrát. A že je někdo kolem a že někdo možná čeká na to, abych já jemu také udělal radost, to už nevnímám. A nebo je ještě třetí možnost, smutnější, že už prostě ten rachot života je tak silný, že už jsme si navykli nezatěžovat se tím a nezdržovat se tím, abychom jeden druhému vyjadřovali vděčnost, nebo abychom ztráceli čas tím, že tedy ještě poděkuju a ještě se rozloučím.
Tohle všechno nejsou jen obrazy o dětech, ale je to obraz našeho života, nás dospělých a našich společností a společenstev.
Znovu tedy připomínám to dnešní nejvýraznější: Na konci prázdnin, když se ohlížíme za tím, co jsme prožili - "A buďte vděční" a nebo "budete vděční". Jste-li v Kristu, budete vděčni. Nedá vám to. Možná počkají věci, které se zdají být teď právě neodkladné a nutné, protože zjistíte, že ještě nejdřív je potřeba, abych poděkoval.
Apoštol Pavel ještě výrazněji na jiných místech, než v této kapitole Koloským, napíše "vždycky a za všech okolností, za všecko děkujte". A to už je vůbec těžká věc. Když je něco, co mě potěšilo, co jsem zažil pěkného, to je prima, to ještě jde a tam se možná zastydím, když mně to uteče, když se zapomenu. Ale když to jsou věci, které pro mě byly těžké, které spíš zarmoutily, které pro mě znamenaly zápas - i za ně děkovat?
Asi také znáte od psychologů a "inženýrů komunikace", tak bych nazval velmi moderní obor, který se rozšiřuje ve vědách duševních i duchovních. Sledujíce to, že naše životy a naše vztahy jsou tolik pobourané tím, že jsme zanedbali a zapomněli ty nejzákladnější a nejzásadnější zásady naší mezilidské komunikace, že neumíme spolu jednat, že neumíme spolu mluvit a to docela přímo úměrně tomu, jak máme jiné možnosti a jiné nutnosti, čím trávit svůj čas. Když to řeknu obrazem - už nejsme malí a když sedíme kolem stolu, tak už na všechno dosáhnem. Už nemusíme plakat, aby nás někdo začal utěšovat a ptát se, co vlastně chceme, proč pláčeme, nebo už ani nemusíme říkat si - prosím tě, můžeš mi podat támhle to máslo, protože já na něj nedosáhnu. Už jako bychom byli dokonalejší a stačili na všechno sami. A úměrně k tomu se ztrácí naše schopnost jednat jeden s druhým. A tito odborníci, kteří se to snaží napravovat, říkám jim inženýři komunikace, ti předně zdůrazňují takovou zvláštní poučku, která je dobře známá: Vždycky, když se s někým setkáš, dřív než po něm něco budeš chtít, dřív než ho budeš napomínat, dřív než ho budeš varovat, dřív než mu budeš cokoliv říkat, tak se na něj podívej a nejdřív ho pochval, nebo nejdřív mu poděkuj. Když to vidíte od lidí odborníků, tak vám možná přeběhne mráz po zádech, protože oni to umí tak dokonale, že to přijde někdy už naprosto nevěrohodné. Děti mně to připomněly. Byli jsme na táboře. Chtěly se naučit, aby uměly lépe používat komunikačních nástrojů, tak na výletě daly za úkol: Vždycky, než řekneš nějakou otázku, nebo nějaký rozkaz, prostě tam, kde není tečka na konci, tak musíš začít slovíčkem "prosím". No, nejdřív to bylo legrační, jak všude bylo prosím, prosím, ale za chvíli to začínalo být obtížné a naprosto nepřirozené, protože jsme zjišťovali, že to tak prostě nemáme, že mluvíme, ptáme se, dožadujeme se a ta poloha slova prosím je nám cizí. Ono to slovíčko to velmi zvýrazní.
Přesto chci asi pochválit inženýry komunikace, nebo lépe ještě toho, kdo jim to nakukal, aby zrovna odtud začali, protože …"čtěte Bibli, tam to všechno je". Když se začne už se starým Izraelem, jako s Božím lidem, copak on má jako nejdůležitější odpověď na to, proč tady vůbec je a zároveň jako nejdůležitější odpověď na to, co má dělat, jak má jednat, jak má mluvit, jak má myslet? To první nejprve: "Vzdej Bohu chválu a dík!"
Komenský to pak zdůrazní a vyvýší: "Sotva oči proloupneš, první myšlenka nechť patří tomu, že Hospodin milostivý, dobrotivý dává ti zase nový den. A potom se hned ptej, co máš dělat, jaký plán On pro tebe má."
Někdy nám to bývalo protivné a říkali jsme si: No, to je takový strojený režim a do toho se musíš člověče vnutit, jenomže to jsem zase vděčný inženýrům komunikace, že oni můžou velmi dobře dokládat na svých pacientech, klientech, jak ono to velmi dobře funguje. Jak skutečně, když se nám podaří odbourat pokušení té zapšklosti, hořkosti, ukřivděnosti, kterou člověk v sobě má, nebo pokušení, strachu, ten tlak, kdy v sobě člověk má, že teď se to nepovedlo a já už nevím, jak to bude a co se mnou bude. A nebo naopak pokušení pýchy: já, já, já, já už vím a já už znám a můžu a jenom to počasíčko a zdravíčko kdyby ještě bylo.
Když se tohle podaří odbourat a nasměrovat člověka tak aby se nejprve rozhlédl jako ten, který ví, že sám nemůže nic, ale že je úžasně obdarovaným Božím stvořením. Pak se ten život skutečně úžasně proměňuje. A i z těch lidí, kteří byli po lidsku nenapravitelní, tak se z nich najednou stanou taková sluníčka a lidé si jich najednou váží a jsou rádi v jejich přítomnosti, protože i těm ostatním oni posvítí na to, jak je to úžasné, jak je krásná modrá obloha, jaký je to zázrak pod ní žít. A jak neskonale jsme obdarováni tím, co máme za sebou.
Když si proberete tu cestu Božího lidu do Zaslíbené země, oni tam neměli jen samý med a samou růžovou zahradu. Oni šli velmi těžkými podmínkami a rozumíme jim, že se začali bát, že si začali stýskat, že je přemohlo pokušení. Známe to sami u sebe. Rozumíme jim. Ale když chceme ta biblická vyznání, vyjádření o tom, když se jim otevřou oči víry a oni to teď najednou vidí, jak je to úžasné, že v tom všem byl Hospodin s nimi a že vlastně tolikrát to bylo skončeno a že stačilo jen zaklapnout ty desky a bylo s nimi hotovo. Ale stačil modlitebník Mojžíš, který se za ně postaví a nasadí sám sebe za ten lid, který ho již tolikrát podrazil, a stačí to a Hospodin se slituje a znovu začíná. Tohle je cosi, co potřebujeme do svých životů, do svých příběhů, abychom jeden druhého v tom také povzbuzovali. Možná zase nejdřív ho pochválili, jak je prima, že můžeme být jako členové jednoho sboru, jednoho společenství, jako příslušníci jedné rodiny, jako obyvatelé jedné ulice, jako zaměstnanci jednoho podniku, atd. - že se z toho mohu radovat, že ti lidé, s kterými se potkávám jsou mi vlastně dáni. Pak začít jeden druhému ukazovat, co všechno jsme vlastně dostali, a k tomu se společně radovat. A pak se najednou objeví, že lidé začnou říkat, ale to je zvláštní, tady jste pořád vděční, to nevím jestli bych dokázal.
Tehdy v pokoře smí člověk říct - to já ne, to ten největší dar, který od Boha máme, dar víry, dar nového vidění. Dar víry, která ukazuje člověku, že tenhleten svět je v Božích rukách, že i já jsem v Božích rukách a že to, proč tady jsem, je vlastně Jeho vůle a ta je napsána v Písmu docela jednoduše: "Proto, abych s Vámi mohl žít ve vztahu", říká Hospodin. A už přece i mezi sebou inženýry komunikace jsme napomínáni, že nejprve pochválit, poděkovat a pak teprve vznášet prosby nebo napomenutí.
Možná zažijeme to, co Boží lid také zažil a zapsal, že ani nedořekneme tu pochvalu a už dostaneme to, o co jsme vlastně chtěli žádat. A zjistíme, že to bylo pro nás už dávno připravené a že to je to, když Ježíš říká, nemusíte být jako pohané a drtit svými obřady a modlitebními soutěžemi Hospodina, abyste Ho přemluvili k tomu, aby vám dal, co vy si myslíte, že je dobré. On dávno ví, co si myslíte a co potřebujete a co je dobré. Jde jenom o to, abyste napravili s Ním komunikaci, abyste k Němu přicházeli jako ti, kdo se radují z toho, že smějí být Jeho lidem, Jeho dětmi, a kteří to umějí a rádi dávají najevo. Konec konců, o čem je to Ježíšovo základní: "Milovati budeš Hospodina Boha svého, z celého srdce svého, ze vší síly své a ze vší mysli své."? Vždyť co je milovat? Mít rád v blízkosti toho druhého, cenit si ho, vážit si ho, být s ním v komunikaci. A jak tedy? Nejprve - "buďte vděčni" - a k tomu jsme dostali úžasný dar, den odpočinku. "Pane, dnešek je den chvály" - asi bychom tuto píseň měli zpívat jen v neděli, abychom se to naučili rozpoznávat. My právem můžeme říkat: Ale každý den v tomto smyslu může být neděle. Ale kéž bychom to aspoň v tu neděli nevynechávali a nezapomínali a nejvíc času, sil věnovali tomu, že je to den vděčnosti a tím se vlastně připravovali, zavírali skončený týden a připravovali se na začátek nového. Abychom tam mohli být v blízkosti svého Pána, toho, kterého milujeme, toho, který nás nade všecko miluje a touží, abychom byli s ním. Podaří-li se nám k tomu vytvořit si praktické pomůcky, věci, zvyky, které nám to budou připomínat, určená místa, vyhrazené časy - o tom by se dalo asi potom v kuolárech hovořit, říkat nejrůznější finty a fígle, co lidé víry už vymysleli a rádi používají. Jak se jim pak projasňuje život, protože krok za krokem, jak jdou svým bytem třeba, se jim to vrací a ozývá ozvěnou: buď vděčný, buď vděčný, buď vděčný, vždyť tohle, tohle, tohle jsi už přijal.
Troufnu si vás, dříve než řekneme amen k tomuto kázání, pozvat k písni, kterou má mládež ve svém zpěvníku Svítá pod číslem 290 :
Děkovná
1. Říkají lidé častokrát, že není za co děkovat,
prý jsi nám, Pane, všechno vzal a za to příliš málo dal…
/: Dej, abych vždycky najít znal, za co bych Tobě děkoval. :/
2. Za tmavou noc i slunce jas, i že má každá věc svůj čas,
za ptačí chorál v alejích, za úsměv lidí přátelský,
/: za vše, co mám i nemám rád, není dost slov ti děkovat. :/
3. Za první sníh i první květ, i za moudrost, za celý svět,
za hukot měst i tichost skal, za schopnosti, jež jsi mi dal,
/: za to, co smím i nesmím znát, není dost slov ti děkovat. :/
Amen.