V Písmu je nám předkládán - nazval bych to - Boží absolutismus. Označeno slovem SVATOST, BOŽÍ VLÁDA, BOŽÍ KRÁLOVSTVÍ. Přinejmenším, chceme-li si sami číst Písmo s užitkem, musíme se alespoň snažit pochopit, co to znamenalo tehdy. Pak to třeba zkusit přeložit do našich současných rozměrů, struktur, ale nejprve musíme poznat a pochopit a uchopit, co to bylo tehdy. Přiznávám se, že čím víc poznávám, čím dál víc pochybuji o tom, že se nám to vůbec může podařit. Bez proměny, bez celkové zásadní, bytostné proměny našeho myšlení, vnímání sebe sama, tedy řečeno biblicky - našeho srdce - Bez proměny pochopení svého místa a své role v celku božího stvoření, o němž píše Písmo jako O NOVÉM NAROZENÍ, to přinejmenším bude vždycky nesmírně těžké, ale ještě spíš myslím, že to vůbec nebude možné.
Ale takové proměně se právě blíží REFORMACE. Už jsem vyprávěl na začátku o té počítačové anabázi, když se formátuje. A už jsem naznačil, že tam jde o nové přijetí těch původních dat. Může jít. Neznamená to tedy, když přijde RE-FORMACE do mého života, že bych měl ztratit a zapomenout všechno, co bylo. Ale že to umožňuje nový přístup, nové uchopení. Vidět to již ne očima vlastních sil a vlastních schopností nebo naopak slabostí a neschopností a pádů. Obojí nás pronásleduje a kroutí... Ale vidět to očima víry. Vidět to očima Boží moci a filtrem jeho milosti. A tak v novém světle.
Když se rozhlížím po tom, zdali vůbec jsme ještě někdy schopni vnímat se jako poddaní, pak zjišťuji, že jenom VELKÁ LÁSKA se skutečně těší z toho, že smí být někomu oddána a poddána, že smí někoho poslouchat, že smí někomu sloužit, že umí toužit splnit mu, co mu na očích uvidí. A jako by ji netíží to, co zejména zvenčí je vidět, ta poníženost, poddanost a zotročenost. A teď si to srovnejme s tím, co proniká do našich myslí ze všech stran : Ty, člověče, svrchovaný, svobodný, jen se nevázat, jen se nedat spoutat, jen se neupsat, přece bys někomu nedal své slovo a nechtěl ho držet za každou cenu, až do smrti..? Když se vám to nějak porouchá, tak přece máš právo na to, abys žil šťastný život a ne se trápil s někým, kdo přece zřetelně porušil tu smlouvu - on ti přece také říkal, že vydží, a nevydržel ! - Tak ty jsi přece volný...
To je jenom jeden z mála příkladů, který se nás ale bytostně dotýká. Na každém kroku doslova. Málem není týden, abych se nedoslechl o dalších lidech, kteří řeší své vztahové problémy. A kriticky a krizově řeší... Zoufalý z toho bývám...
Zůstává tedy pro nás stále ta otázka: Jaká je moje poloha ? Jaký je můj pocit ? A to i tehdy, když (SOLA SCRIPTURA), když otevírám Písmo. Jsme vůbec schopni ještě číst Písmo očima víry ? Nejsme příliš velkými autoritami sami sobě ? Nebo nemáme po ruce mnoho těch autorit, které prostě umí vnutit Písmu to, co tam chceme mít, a umí tam zatlačit do kouta a nechat tam to, co se nám prostě nehodí, nebo nelíbí ? Nehájíme si tu svoji svobodu, tu svoji svrchovanost, to mé rozhodování - já přece určuji, co budu dělat a co je dobré - až příliš ?
Trošku zkouškou mohla být ta první píseň dnes. Uvědomujete si také, jak je to pro nás těžké po někom něco opakovat ? Jak potřebujeme mít sami tu předlohu, abychom si to mohli rozhodnout, jestli tedy k tomu řeknu ano nebo ne ? Takhle bychom rádi viděli do karet i Bohu. Takhle bychom rádi od něj vždycky dostali naplánováno, co se bude dít a mohli posoudit sami : Tohle beru, tohle neberu, to se mi nehodí, to se mi nelíbí - pardon, tak tohle - já jsem tedy s tím nepočítal nebo to jsem nevěděl - A přece svědectví Písma je jiné. Tam je - a zkuste mně to zbourat, že tam není - je tam prostě závislost člověka, který vydán na milost a nemilost svému Pánu, žije svůj život.
A do těch trpkých zkušeností zneužití téhle vazby, toho vztahu najednou se rozsvěcuje světlo - že mohu najít Pána, kterému ale mohu s láskou a s radostí a s oddaností svěřovat svůj život se vším všudy. - Co řekneš, Pane, to udělám nebo - ať se stane, protože vím, že ty to se mnou vždycky budeš myslet dobře. A že ty vší svou mocí a schopností budeš chtít prosadit to, aby se mnou nebylo zle. Mnohdy to pro mne může být těžké. Mnohdy tomu vůbec nemusím rozumět. A přece moje láska a důvěra k tobě je mnohem větší. A já sám, ve své pokoře, já, negramotný rolník, vyznávám, že těm spisům a knihám nerozumím, to panstvo učené může se v tom šťárat... Takhle to dřív bylo. A S POSVÁTNOU ÚCTOU brali do rukou Písmo, když znali pár písmenek a uměli si přeslabikovat aspoň něco. Ale kdepak by se odvážili si troufat - "to já rozumím, to sem čet, to znám..."
S jakou vážností bereme Písmo ? A jak se nám do něj promítá Boží Slovo ?
Reformace - SOLA SCRIPTURA - přišla s velkým důrazem na Písmo. Až se některým zdálo, že velmi oslabili svátosti. Dřív bylo, že bohoslužba spočívala zejména v čarovném, mystickém, v cizí řeči pronášeném a prováděném (nezlobte se za to ošklivé slovo) čarování se svátostmi, které jsme směli sledovat. Směli jsme sledovat, jak ten vyvolený za nás přijímá. A od něj jsme pak milostivě směli přijímat usypáno také trochu, když jsme se snažili, když jsme plnili - teď otázka, čí vůli ? - Do toho vtrhne reformace jako ledoborec a řekne: Každý člověk, každý jedinec přímo !!! Od Hospodina. Žádný prostředník - kromě jediného - Kromě Jeho Syna. Každý člověk potřebuje zakoušet a přijímat. A každý člověk potřebuje přístup k prameni - k Božímu slovu. Proto začnou zejména v té třetí reformaci tolik dávat na vzdělání, proto se chasníci a hospodyně a služky učí číst, aby mohli číst sami Písmo !!!
Do bohoslužeb, do liturgie se dostane najednou obrovský blok zvaný kázání. My jsme po dvaceti minutách velmi unaveni a už nestíháme sledovat. Reformátoři kázávali řádově v hodinách !! Pro jejich tehdejší posluchače to znamenalo něco velmi zvláštního. Něco velmi cenného, nového, že jim někdo najednou otvírá Písma a to v jejich jazyce, srozumitelně, příklady z jejich života, snaží se je přivést k pochopení toho, co sám Hospodin v Písmu zvěstuje nebo mluví. S obrovskou pokorou to dělali. Oproti všelijak nabubřelým a svévolným povídačkám (nezlobte se zase za to slovo), ke kterým se využívala kazatelna od pradávna - to není nic nového pod sluncem, že volební boje a jiné boje se vedou z kazatelen...
Reformace přišla s tím, že ústřední místo má mít to, co Hospodin sám říká. Ve velké pokoře, s velkým úsilím, s velkým nasazením všech schopností překladatelů, vykladačů, kazatelů snaží se dát zaznít Božímu slovu. Když zpíváme ty písně reformační, zjišťujeme, jak s velkou pokorou a s modlitbou předkládali Hospodinu to, co sami byli schopni, v očekávání, aby On sám promluvil tak, jak zaslíbil.
Nebudu reformačně kázat hodiny, proto končím.
"Jsme přece jeho dílo, v Ježíši Kristu stvořeni k tomu, abychom konali dobré skutky, které nám Bůh připravil." - Zase tu jsou znovu ty skutky. Spasení ale není ze skutků. Nové stvoření v Kristu, nově narozené lze rozpoznávat i podle toho, že již nemá ten dosud tak silný pocit potřeby zachraňovat se sám, dokazovat Bohu nebo druhým lidem (to je ještě horší) svou čistotu, svou víru, svou výkonnost v konání dobra, svou schopnost odčinit či napravit či aspoň šikovně zaretušovat svá pochybení, své viny. Ale naopak - Nové stvoření v překvapivém, mnohdy nepochopitelném až dráždivém pokoji hledí si konání dobrých skutků, které pro něj Bůh připravil. A to beze stopy po záslužnictví jakéhokoliv druhu. S apoštolem vyznávající: "Služebníci neužiteční jsme. Vykonali jsme jenom to, co pro nás Pán Bůh připravil. To, co bylo dáno - nemohli jsme jinak. Bohu buď sláva !"
SHRNUTÍ :
These : Všemohoucí, svrchovaný, svatý Bůh NEMUSÍ ! Nemusí nic, ale chce a koná, miluje a odpouští. A to vždycky z lásky, nikdy z povinnosti.
Nemůžeme na něm nic nárokovat.
Druhé : Být stvořeni k obrazu Božímu znamená asi také právě toto: Být v tom podobní Stvořiteli. Konat věci z lásky a nikoli z povinnosti. Oproti tomu stojí to staré ERITIS SICUT DEUS = budete jako bůh. Ty stále nově odívané ďábelské polopravdy a lži. Jenom to sledujme, kam se to dostalo, když člověk sám sobě chce vládnout. Přitom je to tak podobné. Tolik dobra se dá vykonat. A přece to vede k zoufalství.
Prakticky, abychom nakonec vzpomněli dalšího z reformátorů - Jana Kalvína - budeme zpívat za chvíli píseň v jeho notě - myslím vyznavačské notě - "Samému Bohu sláva čest budiž za milost jeho = SOLI DEO GLORIA. Ty písně, to je bohatství...
Kéž by všechno mohlo v našem životě být formováno právě tak, aby nebyl jiný cíl a jiná sláva, než aby všechno, co děláme bylo v touze, že to oslaví Pána uprostřed nás, uprostřed světa, ve kterém žijeme, všude tam, kam jsme postaveni.
Modleme se :
Chválíme Tě, Pane Ježíši Kriste za Tvé evangelium. Za radostnou zprávu o Tvé oběti, která dává možnost nového narození a nového života v Tobě. Toužíme po tom, abychom mohli být Tvými nástroji a uměli vysvětlovat a překládat z té naší kananejštiny, které někdy i my sami sotva rozumíme, zejména když se nám do toho plete svět a to množství informací, tvrzení, jimiž se den co den musíme zabývat. (Musíme ?) Tobě samému se chceme svěřovat.
A chceme se přimlouvat za všechny, kdo vykládají Písmo a káží evangelium. Na všech frontách a tolika různými způsoby.
Přimlouváme se za překladatele a misionáře, za lidi hledající pravdu a hledající smysl a cíl svého života.
Přimlouváme se za povolání služebníků.- Za utvrzení těch, kdo již léta slouží a za nové povolání pro ty, kdo ještě nekývli. = Přimlouváme se za studenty, za mládež, za děti. Prosíme o Tvé požehnání a vedení pro ty, kdo se dali pokřtít a vyznali svou víru. Prosíme tak i sami za sebe. Aby tak všechno mohlo být při nás ke Tvé slávě a podle Tvé svaté vůle. AMEN.
-----------------------------------