Zjevení Páně 6.ledna 2008 Lukáš 15:11-13a
Dva bratři řeší svůj život, svou budoucnost. I pro nás platí, že dobrou budoucnost můžeme mít jenom tehdy, dokážeme-li se mezi sebou dohodnout. A to zejména jako ti docela nejbližší, kteří se nejčastěji potkáváme. Mysleme proto nyní na své sourozence, na své rodiče, prarodiče, potom sousedy, spolupracovníky, spolužáky… A tak dále, jak se nám rozšiřují ty kruhy našich známých a blízkých, s nimiž žijeme.
Týdny modliteb jsou vždy na začátku kalendářního roku připomínkou toho, co je již po staletí a po generace vyzkoušeno, že nám lidem se to nedaří a asi nepodaří, abychom sami dali do pořádku své vztahy. A když už se nám to i třeba podaří, abychom to pak ustáli a vydrželi. Aby se po smíření zase nenašlo něco, co jednoho nebo druhého naštve a zase udělá zlobu a zlost, zase udělá schválnosti…A pak už zase neumíme, nejsme schopni vděčně využívat možností, které nám jsou svěřeny, abychom dobře žili jedni s druhými.
Tři osoby vystupují v tomto Ježíšově podobenství : Otec a jeho dva synové.
Přičemž nezamlčme a nepřehlédněme, že tento oddíl, toto podobenství, je především O OTCI.
Někteří i navrhovali, aby se mu tak říkalo - ne "O marnotratném synovi", nýbrž "O marnotratném otci", či "O otci s otevřenou náručí", nebo "O otci vybíhajícím a vyhlížejícím ztraceného syna" apod.
Otec je tu SVRCHOVANÝ. Jeho svrchovaná přejícnost a otevřenost, schopnost znovu přijmout i zbloudilého syna, znovu mu dát šanci - ta není marnotratná. To nejsou investice, které by přišly vniveč. Naopak vytváří, v pravém slova smyslu, až i stvoří, novou , dobrou skutečnost. Člověk neumí skutečně vychutnat jídlo, dokud nezakusí hlad. Neumí si vážit druhých, dokud nezůstane sám. (Srv. Film "Sám doma" - co všechno musel hlavní hrdina Kevin zažít, aby znovu vděčně a toužebně říkal - "Kéž by tady zase byli…ti, co mně předtím byli protivní a už jsem je nechtěl ani vidět." )
Příběh o otci, který umí s otevřenou náručí přivítat i ztraceného syna, a těší se na něj dává velkou naději, že je to stále možné. I tam, kde se nám zdá, že už jsme to natolik pokazili. A někdy třeba nechtěně, či nevědomky, jako ten Kevin. I tam, kde se nám zdá, že se to již nijak nedá napravit, že je vše ztraceno.
Problém je, že se obvykle spíš snažíme domýšlet to, a zabývat se tím, co ten otec v podobenství NEUDĚLAL. Proč třeba vyhověl té pošetilé žádosti mladšího syna ? Proč mu to nezakázal ? Proč mu to nerozmluvil ? - Ale o tom ten příběh není. Podíváme-li se do kontextu Lukášova evangelia, vidíme zřetelně, že mu jde o to, jak s námi nebeský Otec jedná, ne naopak. Proto potřebujeme vědět, že i to se může stát, (nikoliv nutně musí - Otec je svrchovaný) že naše pošetilé prosby dojdou naplnění, vyslyšení. A přece, když nám to pak třeba dojde, ukáže se, co to bylo za hloupost, co jsme si přáli, není ještě všechno ztraceno. Že ani to, když jsme hodně šlápli vedle, či hodně zabloudili, hodně toho pokazili, neznamená ještě, že už by to Pán Bůh neměl ve své ruce. Že by neměl možnost a prostředky, jak to ještě proměnit k dobrému. To je velmi důležitá informace. Zejména pro ty, kdo se třeba krutě pohádali. (Srov. Sám doma - pamatujete na toho souseda ? - My jsme kdysi se synem udělali velkou nerozvážnost. On mě vytočil, naštval a já jsem ho vyhnal a řekl jsem mu, že už nepřekročí práh mého domu. Že už ho nechci vidět. A potom žil a chřadl. A lidé si o něm říkali, že je podivín a že je zvláštní…. - Mnohokrát se NÁM to stává, že jsme podobně zvláštní a děláme věci, které nechceme dělat, za které se vlastně stydíme, nebo které nás nakonec mrzí. Ale nedokážeme jinak, protože jsme natolik sevřeni tím, co jsme provedli, nebo si rozhodli. A nedá nám to, abychom to vzali zpátky, odvolali, abychom se nějakým způsobem, hlavně ve svých očích, snížili. Ten mladší bratr měl vlastně velké štěstí, že se dostal až na dno. A že ještě na tom dně dokázal jít do sebe, jak tam je psáno. Zatoužit : Já bych chtěl jít zase domů… A vidím, že doma je to pořád ještě lepší - i kdybych tam byl tím nejposlednějším, tak je to pořád lepší, než kdekoliv jinde. Kdybych to převedl na ty naše sourozenecké a osobní vztahy : Je pořád lepší mít zlobivého bráchu, než žádného….
Znovu to říkám - je třeba sledovat, co ten svrchovaný Otec v podobenství dělal, ne domýšlet to, co nedělal a proč asi. A ještě jedno varování : Rádi přeháníme. Proto se nám stává, že když zjistíme, že otec přijal ztraceného syna, který rozházel majetek, domýšlíme si, a také to pak tvrdíme, že on PRÁVĚ ty ztracené, ty, co prohráli, vítá a pozvedá. Či dokonce JENOM je. A ti, co se nikdy neztratili, ti kteří nikdy nic nezpronevěřili, nespáchali - ti to mají těžké a zlé. - Ale tak to přece není!
Podívejme se znovu na ten začátek příběhu : Jeden člověk měl dva syny. Ten mladší řekl otci : Otče, dej mi díl majetku, který na mne připadá. On jim rozdělil své jmění. Ten mladší po nemnoha dnech šel a to, co dostal, ZPĚNĚŽIL. Podle svědectví misionáře - ve všech kulturách, které poznal to bylo cosi nemyslitelného, ba odsouzeníhodného, co udělal ten mladší syn. Prakticky to totiž znamenalo, že si přeje otcovu smrt. Otec totiž předával svůj majetek synovi až tehdy, když už se sám dál o něj nemohl starat. To rozhodnutí záleželo jenom na něm. Kdyby však přišel jeho syn, tak jako v našem podobenství, a řekl mu: Už to udělej, otče - tak mu vlastně do očí říká : Už mně tady překážíš. Už zemři. Už jsi tady navíc, už nám do toho nemluv.
A i když nám tato situace může velmi připomínat docela konkrétní, podobné výjevy i z naší současnosti, toto podobenství je především o našem vztahu k nebeskému Otci, k Bohu. V tom smyslu jsme na tom všichni stejně, všichni stejně ztraceni. Všechno to naše moderní zpeněžování, prodávání, zdánlivě tak praktické a výhodné - všechno jsme schopni a ochotni proměnit na peníze…majetek, dědictví, tradice, službu, lásku, dokonce i vinu, umíme už prodávat i dluhy… - všechno to zpeněžování je ve skutečnosti velmi nešťastné. Znamená totiž, že se chceme zbavit své závislosti na rodině, širším společenství, na minulosti, své sounáležitosti a odpovědnosti. Nějak se tak odříznout od toho, z čeho jsem vyrostl, kam patřím, co však chtě-nechtě s sebou potáhneme přinejmenším do třetího i čtvrtého pokolení, jak dosvědčuje třeba Desatero. A to nám Písmo dosvědčuje i v tomto Ježíšově podobenství.
Potřebujeme promýšlet a sledovat, do jaké míry podléháme tomu našeptávání a pokušení dělat si věci sami, bez Boha, podle svého. Otče - tak už mi dej to, co mi chceš dát : příležitosti, možnosti, setkání - a už mě nech, já už si s nimi poradím….
Jak na tom byl ten starší bratr ? Ten se přece neprovinil ? Ten to nechtěl ? On přece věrně pracoval dál v otcovském domě, jak se dozvídáme z dalšího pokračování podobenství. Vykladači však upozorňují na to, že ten starší bratr měl možnost, ba povinnost zabránit tomu pošetilému přání a jednání mladšího bratra. On prý měl odmítnout tuhle možnost a tak zastavit ten další vývoj. Měl toho mladšího vzít a zpracovat ho, otevřít mu oči. Říkat mu : Ale podívej, co tím děláš, jak to dopadne… A ještě není čas…A podívej se, jak je dobře, že tady žijeme v otcovském domě a že to takto funguje a že se takto dá žít…
Ten starší bratr sice zůstal doma, dál žije a pracuje v otcovském domě - ale jakoby se skřípajícími zuby. Otec tu stále ještě je a on mu je podřízen a na něj odkázán… (nemůže si sám vzít ani kůzle, aby se poveselil s přáteli…) Je stále odkázán na to, co mu otec dovolí nebo dá. Je to k vzteku…asi by to i on raději udělal tak, jako ten mladší bratr. Ale přece jenom je ještě vázán příslibem dědictví - že to jednou přece jenom bude on, kdo tu bude rozhodovat, a komu to vše bude patřit…
A příběhu svého mladšího bratra mohl ten starší dobře pochopit, jak je dobře, že (ještě) mohou žít v otcovském domě. Sám otec mu to tam vlastně říká : "Synu, ty jsi stále se mnou a všechno, co mám, je tvé." On se však místo toho vzteká a nechce jít dovnitř, když se dozví, že otec přijal a přivítal a oslavuje návrat ztraceného syna. - Znovu připomínám, že to podobenství je především o nás a o Bohu a o naší víře. Blaze tomu, kdo chápe a porozuměl a vidí to a raduje se, že smí (ještě) žít a pracovat v Otcově domě. A je jedno na jakém postě. Jak to došlo tomu mladšímu synovi v cizině, když už byl docela na dně : Být posledním, ale v otcově domě, je lepší, než být kdoví kým v cizině. A už mu nevadí ani to, že bude podle zvyklostí navždy hrát jenom "druhé housle". Dědicem, nástupcem hospodáře se stával prvorozený syn. Je však jistě lepší zůstat zapojen do toho rodinného domu, moci pracovat na společném díle, než být sám pro sebe - žebrákem. Ono je to trochu pochopitelné, že ten mladší měl spíš sklon k tomu odejít a "zkusit štěstí", jak se říká, někde jinde, udělat se sám pro sebe. Zejména v dnešní době jsme velmi vydatně a cíleně masírováni z mnoha stran, abychom všichni usilovali o to být hvězdy, být nejlepší, mít největší výhody. Na tom stojí podstatná část reklamy. Hrát druhé housle - jako by byla prohra. Jenže ono to je ve skutečnosti jinak - jenom si to představte a zkuste to domyslet. Prohra je, když cokoliv ošidím, když cokoliv neudělám pořádně. A konečně, ani ten výborný sólista se při koncertě často neobejde bez poctivě a čistě zahraných doprovodů. Podobně třeba na divadle nemohou hrát všichni hlavní roli. Ta pravá sláva je v tom, jestli to, co dělám - byť bych hrál třeba i čtvrté housle, či jenom držel kulisy- jestli to dělám se zaujetím a co nejlépe. A jestli mi záleží na tom, aby celý ten kus dopadl dobře. Ne jenom na tom, abych já sám se zviditelnil a proslavil, či si to užil. A dobře víte, že v takových případech docela stačí jeden, kterého to přestalo bavit a začne vyrušovat ostatní a dokáže zkazit celou práci. Znemožnit přípravu.
A tak nějak můžeme vnímat i svůj život a svou polohu. Jako velké divadlo. Není tak podstatné, jakou v něm mám roli. Důležitější je, jestli to celé nekazím - a to třeba již svou otráveností, či lajdáctvím. A přiznejme si, je to pro nás těžké, neumíme to, nechce se nám - žít tak, jako to měl ten starší bratr - pod dohledem, vedením, či velením - stále znovu odkázán na to, co mu otec dovolí a dopřeje.
Shrnuto : Toto podobenství nám dosvědčuje, že nikdy není pozdě. Že svrchovaný Otec má vždycky ještě nějakou možnost, jak věci zvrátit, zastavit, proměnit k dobrému.
Za druhé nás uvědomuje o tom, že nejlepší je, když mohu být s Otcem, když jsem Jím nalezen, když mohu být doma. Je lepší být nádeníkem "doma", než samostatným vlastníkem v cizině. Je lepší hrát druhé housle v Otcově domě, ale poctivě a dobře, než být chatrným a falešným sólistou někde jinde. Blaze tomu, kdo smí žít v Otcově domě !
Blaze tomu, kdo si začne zpívat, jako ten v té naší písničce : "Já domů chci zas jít, Otec mne má přece rád. Vím, že mi odpustí, nenechá mne venku stát…" Amen.