Vstup : Gal 6:2 (Hesla JB)
"Berte na sebe břemena jedni druhých, tak naplníte zákon Kristův."
MODLITBA :
Pane, nejsme hodni, abys vstoupil pod naši střechu, ale řekni jen slovo a naše duše budou uzdraveny.
S pohanským setníkem, který přijal od Tebe milost i dar uzdravení, po kterém toužil, voláme dnes k Tobě, Pane. Víme, že k víře a k pokoře tohoto muže míváme daleko. Uvědomujeme si to vždycky, když otvíráme Tvé Slovo, Tvé Písmo, vždycky, když Ty nás zasahuješ a zastavuješ, aby sis nás obrátil k sobě. I to, že jsme dnes tady, vnímáme podobně. A děkujeme Ti za to, že sis nás zavolal, abychom čas, který jsi nám svěřil, obraceli k Tobě. Děkujeme Ti za tu vzácnou možnost společenství rodiny Tvých dětí, že smíme vědět i prožívat, zakoušet, že jsme v Tobě spojeni se všemi, kdo slaví den Tvůj. A se všemi, kdo se k Tobě s vírou a nadějí obracejí. Děkujeme, že smíme vědět, že smíme věřit a smíme očekávat, že Tvé mocné navštívení je připraveno i pro nás. Amen.
Čtení : 1.Královská 17:17-24
"Po těchto událostech onemocněl syn té ženy, paní domu. V nemoci se mu přitížilo, ba, již přestal dýchat. Tu řekla Eliášovi : Co ti bylo do mých věcí, muži Boží ? Přišel jsi ke mně, abys mi připomněl mou nepravost a mému synovi přivodil smrt ?
On jí řekl : Dej mi svého syna ! - Vzal jí ho z klína, vynesl ho do pokojíka na střeše, kde bydlel, a tam ho položil na své lože. A pak volal k Hospodinu :
Hospodine, můj Bože, cožpak i té vdově, u které jsem hostem, způsobíš zlo a přivodíš jejímu synu smrt? - Třikrát se nad dítětem sklonil a volal k Hospodinu : Hospodine, můj Bože, ať se, prosím, vrátí do tohoto dítěte život.
Hospodin Eliášův hlas vyslyšel. Do dítěte se navrátil život a ono ožilo. Eliáš dítě vzal, snesl je z pokojíka na střeše do domu a dal je jeho matce a řekl : Pohleď, tvůj syn je živ !
Ta žena Eliášovi odpověděla : Nyní jsem poznala, že jsi muž Boží a že slovo Hospodinovo v tvých ústech je pravdivé."
Jan 14:12-14
"Amen, amen, pravím vám, kdo věří ve mne, i on bude činit skutky, které já činím. A ještě větší. Neboť já jdu k Otci. A začkoli budete prosit ve jménu mém, učiním to, aby byl Otec oslaven v Synu. Budete-li mne o něco prosit ve jménu mém, já to učiním."
K á z á n í Jakub 5:16
"Vyznávejte své hříchy jeden druhému a modlete se jeden za druhého, abyste byli uzdraveni. Velkou moc má vroucí modlitba spravedlivého."
Dovolím si, milé sestry a milí bratří, pro lepší srozumitelnost přečíst ještě širší kontext tohoto verše : Jakub 5:13-18
"Vede se někomu z vás zle ? - Ať se modlí !
Je někdo z vás dobré mysli ? - Ať zpívá Pánu !
Je někdo z vás nemocen ? - Ať zavolá starší církve, ti ať se nad ním modlí a potírají ho olejem ve jménu Páně. Modlitba víry zachrání nemocného. Pán jej pozdvihne. A dopustil-li se hříchů, bude mu odpuštěno. Vyznávejte hříchy jeden druhému a modlete se jeden za druhého, abyste byli uzdraveni. Velkou moc má vroucí modlitba spravedlivého.
Eliáš byl člověk jako my, a když se naléhavě modlil, aby nepršelo, nezapršelo v zemi po tři roky a šest měsíců. A opět se modlil, a nebe dalo déšť a země přinesla úrodu."
Velkou moc má modlitba spravedlivého. - A jsme nahraní. Spravedlivý - kdo z nás může říci o sobě, že je spravedlivý ? A tím více ten, který zná a čte Písmo. Víme, že Písmo vyznává o člověku, že není nikoho spravedlivého, není, kdo by byl bez hříchu. - Jen jeden. Jeden jediný. Možná proto někteří vykládají toto jakubovské vyznání, jako by tam bylo napsáno "modlitba Spravedlivého" - s velkým "S". Tak jako se to píše na jiných místech. A je tím míněn sám Boží Syn. On jediný je spravedlivý.
To platí. Přesto se však smíme dál prát s tím, že v tom našem textu to tak není zvýrazněno. A mluví se tu tedy o "spravedlivém", který je spíš podobný nám lidem - "Eliáš byl člověk, jako my..." - a přece, když se modlil, dály se věci.
Proč se tím vlastně zabývat ? - Zní to lákavě. Vždy, když člověk slyší o velké moci, o tom, že by mohl něčím manipulovat, nakládat, něco ovládat, probudí to jeho zájem a je hned na koni. Ono už i samotné SEBEOVLÁDÁNÍ je samo o sobě zajímavá věc. Kdyby se nám to tak jen dařilo...
I sem však míří tento text. Zapojíme-li do našeho uvažování i apoštola Pavla, víme, že sebeovládání je jeden z darů Ducha svatého nebo jedno z ovocí Ducha svatého. Tak kdybychom šli slovo po slově v tomto textu, zjistíme, že nemůžeme odpárat svobodné, svrchované působení Boží, tak jak jej Písmo inscenuje jako působení svatého Ducha, od situací, kdy chceme hovořit, přemýšlet, zakoušet vyslyšené modlitby nebo naopak nevyslyšené modlitby. Od situací, kdy chceme přinášet Bohu svou úzkost ve chvíli, kdy na nás samotné doléhá nemoc. Anebo ještě spíše ve chvíli, kdy jsme zkroušeni a zoufalí nad nemocí, trápením a bolestí někoho druhého, někoho, kdo žije vedle nás. Tak, jak to ještě více odpovídá tomuto textu.
Celý ten oddíl je předznamenán tóninou společenství. Braním břemen jednoho na druhého. Proto je tam napsáno : "Vyznávejte hříchy jeden druhému." - Ne : Vyznávejte se - sami - ze svých hříchů. To, že vyznání hříchů Bohu musí předcházet, tím není smazáno. Ale je tam nezastupitelně nepřehlédnutelně zvýrazněno místo, význam, role společenství. Společenství, o němž Ježíš hovoří : "Všude tam, kde se dva nebo tři sejdou ve jménu mém, tam jsem já uprostřed nich." Společenství, které zároveň je předznamenáno svojí pokorou a touhou přijímat a vnímat věci, které jdou od Boha a zase k Němu. Tak, jak jsme to minulou neděli připomínali nad tím žalmovým vyhlášením : "Bůh je blízko každému, kdo se k Němu modlí, kdo k Němu volá - opravdově a upřímně." Ta opravdovost a upřímnost je v tomto textu jakubovském postižena tím zvláštním důrazem na očistné pochody, činy, skutky, mechanismy, které jsou s modlitbou neodmyslitelně spojeny.
Nepřehlédněme také, že v tom textu je slůvko, které jsem teď již dvakrát vynechal, VROUCÍ - velkou moc má VROUCÍ modlitba spravedlivého. Smíme tedy z toho slyšet, že dokonce ani ne každá modlitba spravedlivého má takovou velkou moc. Co může být míněno tou vroucností ? Co to je "vroucí" ?
Překladatelé nového ekumenického překladu, myslím, velmi šikovně zde užili tohoto slova. Pro popsání jeho výpovědi můžeme zůstat třeba u jeho fyzikálního významu : Var znamená změnu skupenství. Očišťující změnu skupenství. Víte, že když chceme mít zdravou vodu, zbavenou všech nežádoucích elementů a nečistých zárodků, necháme ji projít varem. Podobné obrazy Písmo používá o tavení kovů. Jestli má být něco ryzí, čisté, pak to prochází výhní, pecí. A už jsme blízko k tomu, co apoštolové zdůrazňují o ohni zkoušek. A už jsme u křtu, který je vodou - na odpuštění hříchů (na znamená pokání), Duchem svatým - na vyzbrojení ke službě a poslání k novému životu - a ohněm - ke zprubování a očištění. Taková očišťující změna skupenství, přetavení ve výhni, obnovení - je tu předkládána jako součást oné modlitby spravedlivého, která má velkou moc.
Spravedlivý smí být ten, kdo je ospravedlněn. Celé učení apoštola Pavla se stále znovu točí kolem tohoto tématu. Zřetelně ukazuje, že to není v žádném případě možnost našeho lidského výkonu, něčeho, co sami dosáhneme. Ospravedlnění musí přicházet odjinud, zvenčí. Tak jako je nad odsouzeným pravomocně vyhlášen rozsudek nebo milost nad ním, tak také ospravedlnění musí přijít od toho soudce. Nic mně nepomůže, když mi všichni v sále budou říkat - "...ale my ti věříme, jsi nevinen", když soudce prohlásí - "vinen". Nic nepomůže všem v sále říkat : "Ale on to určitě udělal, my mu nevěříme ani slovo", když soudce prohlásí : "Nevinen." - Anebo ještě přesněji tu naši možnost : "Vinen, ale jest mu dána milost ! Je vykoupen."
Nemluvím náhodou o vykoupení a milosti, protože v tomto textu, který se týká modlitby a modlitby za nemocné a nad nemocnými a pro nemocné těla i duše, jsou tak úzce a tak hustě propleteny se slovy a s vyznáváním o odpuštění hříchů a o vině a smazání viny, že na to musíme pomyslet vždycky, když se chceme zabývat modlitbou, že souvisí s hříchem a očištěním. Uzdravení samo o sobě, fyzikální, chemické, či jiné, nebude mít ten dopad.
Může nás k tomu vést třeba i ten příběh Ježíšův, jak k němu přinesli ochrnutého (u Marka ve 2.kapitole) - proloupali střechu, spustili ho tam. A víte - první, co Ježíš řekne, je : "Synu, odpouštějí se ti hříchy." = Velké překvapení, rána pro ty ostatní, protože oni chtěli, aby byl uzdraven. A Ježíš mu odpustí hříchy. Je z toho zřejmé, že jedno bez druhého není možné. Může se stát náprava křivého údu, ale nestane se náprava životní. Je zřetelné, že to, co Ježíš přináší, to, co ten jediný spravedlivý, ten obětovaný Beránek přináší do světa, je uzdravení ve smyslu celkovém. Ve smyslu obnovení života, napravení vztahů člověka - k Bohu i k druhým lidem, i k sobě samému.
Otázkou, otazníkem zůstává, když čteme takovéto texty, které můžeme podpořit řadou dalších v Písmu, o tom, jak máme jakoby nabízené možnosti, jsou tu možnosti, jak právě modlitba, jak právě víra má úžasnou sílu, úžasnou moc - jestli toužíme, jestli vnímáme přijímat to, co Kristus nabízí. Tedy obnovu života - propalující, proměňující, která míří k věčnosti. A nebo jestli k Bohu voláme a chceme nacházet sílu, kterou bychom mohli Jej manipulovat, aby nám bylo splněno to, po čem právě toužíme.
A ještě dále jde tento motiv. Při biblických hodinách jsme teď probírali proroka Izajáše. A zejména v tom tzv.Druhém Izajášovi jsme opakovaně naráželi na výpověď, kterou zejména moderní člověk jen těžko přijímá, těžko se s ní vyrovnává. Když Hospodin skrze proroka zaslibuje zajatému Izraeli v Babylóně, že je vysvobodí, že je zachrání, že je znovu přivede na Sión a všechno to obnoví - zdůvodňuje to tím : To ne kvůli vám - ale kvůli sobě. Aby mé jméno bylo znovu oslaveno, aby všichni poznali, že já jsem Stvořitel a Pán a Soudce. A aby tak i oni všichni mohli přicházet k dobrému. Tedy - Ne kvůli vám !! Tento starozákonní motiv se promítá i do Ježíšových příběhů a do všech jeho zázračných činů, uzdravení, mocných činů. Když půjdeme pečlivě po tom, najdeme tam vždycky znovu : Tyto konkrétní činy, zasahující do konkrétního životaběhu člověka, zpravidla napravující, obnovující, očišťující, ale také - u prokletí fíkovníku třeba - zničující - nebo při rozmetání stánků prodavačů a penězoměnců v chrámu - zničující - vždy znovu jsou to ZNAMENÍ. Znamení odkazující k něčemu, co je za nimi, nad nimi, dál. K něčemu, co je podstatné.
Tahle logika funguje i o samotném životě Božího lidu. Pán Bůh si vybral, vyvolil svůj lid, aby s ním mohl být v kontaktu, aby měl někoho jako partnera komunikace, někoho, koho by měl "k obrazu svému." - "K obrazu svému" by možná stálo za to vykládat ani ne tak, "aby vypadal tak, jako já..", jako spíš "k odrazu svému" = abych měl někoho jako svůj protějšek. Právě proto je tam dáno člověku, aby měl vposledu možnost svobodné volby. Právě proto Hospodin, i kdyby mohl, nezasahuje. I když může, nezasahuje a nejedná s člověkem jako s loutkou. Až na nějaké výjimky. Ale dává mu možnost svobodného rozhodnutí a nechává ho v téhle svrchovanosti žít. Aby mohl být jeho obrazem - odrazem.
A právě tak, když se mluví o životě člověka - vezměme si třeba příklad učedníků a jejich povolání - jak to člověku vysvitne jinak, když si to domyslí natvrdo : Ježíš přijde a řekne jim : Pojďte za mnou ! Já vás učiním rybáři lidí. = Kdybychom to chtěli natvrdo domýšlet, tak musíme říct : No, oni se živili rybolovem, tak teď se budou živit tím, že budou požírat ty lidi, co ulovili, nebo je budou prodávat...budou to tedy nějací otrokáři, či co...?? - Ne, ten nový úkol = budete mi rybáři lidí - přetavuje také smysl jejich života. A znovu jim ukazuje, že i ta práce, kterou dělali předtím, a v jejichž mechanismech nebo rozměrech mohou nacházet podobnost k tomu novému úkolu, který dostávají, že ta není pro ně a pro jejich obživu. Ale je pro Něj. Je proto, aby všichni poznali, je proto, aby Jeho jméno bylo oslaveno. (pokračování)