T e x t :Marek 5:1-20
1 Přijeli na protější břeh moře do krajiny gerasenské.
2 Sotva vystoupil z lodi, vyšel proti němu z hrobů člověk nečistého ducha.
3 Ten bydlel v hrobech a nikdo ho nedokázal spoutat už ani řetězy.
4 Často totiž byl už spoután okovy a řetězy, ale řetězy se sebe strhal a okovy rozlámal. Nikdo neměl sílu ho zkrotit.
5 A stále v noci i ve dne křičel mezi hroby a na horách a bil do sebe kamením.
6 Když spatřil z dálky Ježíše, přiběhl, padl před ním na zem
7 a hrozně křičel: "Co je ti po mně, Ježíši, synu Boha nejvyššího? Při Bohu tě zapřísahám, netrap mě!"
8 Ježíš mu totiž řekl: "Duchu nečistý, vyjdi z toho člověka!"
9 A zeptal se ho: "Jaké je tvé jméno?" Odpověděl: "Mé jméno je `legie´, poněvadž je nás mnoho."
10 A velmi ho prosil, aby je neposílal pryč z té krajiny.
11 Páslo se tam na svahu hory velké stádo vepřů.
12 I prosili ho ti zlí duchové: "Pošli nás, ať vejdeme do těch vepřů!"
13 On jim to dovolil. Tu nečistí duchové vyšli z posedlého a vešli do vepřů. Stádo pak - bylo jich na dva tisíce - hnalo se střemhlav po srázu do moře a v moři se utopilo.
14 Pasáci utekli a donesli o tom zprávu do města i vesnic. Lidé se šli podívat, co se stalo.
15 Přišli k Ježíšovi a spatřili toho posedlého, který míval množství zlých duchů, jak sedí oblečen a chová se rozumně; a zděsili se.
16 Ti, kteří to viděli, vyprávěli o posedlém a také o vepřích, co se s nimi stalo.
17 Tu počali Ježíše prosit, aby odešel z jejich končin.
18 Když vstupoval na loď, prosil ho ten člověk dříve posedlý, aby směl s ním.
19 Ale nedovolil mu to a řekl: "Jdi domů k svým a pověz jim, jak veliké věci ti učinil Pán, když se nad tebou smiloval."
20 Tehdy odešel a začal zvěstovat v Dekapoli, jak veliké věci mu učinil Ježíš; a všichni se divili."
K á z á n í
1. (Motto : Mk 5:19) = "Jdi domů k svým a pověz jim, jak veliké věci ti učinil Pán, když se nad tebou smiloval."
2. Běží misionář po poušti a pronásleduje ho lev…Když už ho skoro dostihuje, misionář padne na kolena a prosí Boha : "Bože, prosím Tě, vnukni tomu lvovi nějakou zbožnou myšlenku !" - Lev před posledním skokem rovněž zastaví, sepne tlapky a dí : "Žehnej, Pane, toho daru…."
3. = Začínám vtipem, aby to nebylo tak vážné. Možná právě proto, abychom si uvědomili, jak zkreslené máme představy o tom, co to znamená být misionář. Nejsem misionář - nebo jsem misionář ? Jsem misionářka ? Nebo nejsem misionářka ? - Možná o tom hodně mluvím, hodně čtu, ale jsem misionář ? - Může být vůbec círev bez misionářů ? - Může být vůbec církev Církví ? Jistě máme mnoho různých způsobů, jak organizovat naše lidské společenství, různě je nazýváme, dáváme si do vývěsních štítů své programy. A mnozí, mnohá ta společenství hlásíme se k tomu, že chceme, že toužíme, či přímo říkáme, že jsme Církví Kristovou.
4. Jsme-li Církví Kristovou a nasloucháme-li Jeho Slovu, pak nemůžeme přeslechnout, že Jeho Církev je společenství vyvolených, povolaných a poslaných. - Tak jako tomu bylo kolem něj. Když sám Ježíš chodil, učil, uzdravoval, působil, měl kolem sebe od počátku ty, které oslovil tou svou základní zvěstí : "Čiňte pokání, neboť se přiblížilo království nebeské !"
5. U mnoha z nich se neřeší, jak to bylo s jejich životy předtím. U řady z nich víme, že jejich povolání předcházelo setkání s Kristovou mocí, s tou Jeho zvláštní svrchovaností. Projevovalo se to někdy tak demonstrativně jako u posedlého v Gerase, jindy to bylo docela nenápadně, jako u těch učedníků - Ježíš jde kolem a řekně jim : Pojďte za mnou ! - nenápadně, snad potichu, nemusí křičet - a oni nechají všeho a jdou za ním, přemoženi Jeho povoláním.
6. Tomu však vždycky předcházelo Ježíšovo vyvolení. On sám byl tím, kdo se rozhodl, kdo za ním půjde. Vždyť známe další řadu příběhů těch, kteří chtěli a toužili, byli již třeba i dlouhý čas v tom zástupu kolem Ježíše kázajícího…a tak si dodali odvahy a vystoupili a řekli : Já za tebou půjdu, kamkoli půjdeš. - Tu se Ježíš obrátí a řekne : "Lišky mají svá doupata a ptáci hnízda, ale Syn člověka nemá, kde by hlavu složil…" - Bereš ? - Není to tam dopsáno, ale z toho kontextu vyplývá, že byla zřejmě řada těch, kteří právě tuto podmínku neunesli. - Nebo jinému řekne, když mu slibuje : Půjdu za tebou, jen mi dovol, ať se ještě rozloučím se svou rodinou, ať pochovám svého otce - řekne mu Ježíš překvapivě tvrdě : "Nech mrtvé, ať pochovávají své mrtvé, a ty pojď za mnou !" - A zase tam slyšíme ten stín toho, že se ten člověk patrně otočil a šel se rozloučit se svým otcem…a tak nebyl hoden, nemohl jít za Ježíšem. = Zvláštní napětí těchto situací, v nichž se setkáváme s Ježíšovou svrchovaností, s tím, co smíme nazývat dnes tím, bohužel, tak zprofanovaným slovem "vyvolení".
7. A do třetice ještě - známe bohatého mladíka. Ten snad ještě ani netouží přímo po tom, aby Krista následoval - ptá se : "Pane, co mám dělat, abych došel spásy ?" Všechno jsem plnil, Zákon jsem plnil…. Ježíš mu řekne : Ještě se musíš oprostit od toho svého majetku, na kterém příliš lpíš. Od toho, co máš. A za tím majetkem smíme vidět také všechno, čeho užíváme - své zdraví a své pozice, svou krásu a svou krásu, své schopnosti a své dovednosti a já nevím, co ještě. = Ten člověk odešel smuten jsa…, neboť měl majetku mnoho. Jako bychom viděli : Čím více jen nám dopřáno toho, čím můžeme vládnout, čeho můžeme užívat, tím těžší je přijmout, že to nezáleží na nás. Že to nezáleží na naší kráse, na našich schopnostech, na našich výkonech, na našich zásluhách, ale že je to docela, docela svrchované rozhodnutí Toho, který vyvoluje a který povolává.
8. To je církev. Církev, která právem ponese název "Kristova". Jinak máme řadu různých funkcí a způsobů, jak také mezi sebou vyvolujeme, vybíráme, oddělujeme, ordinujeme, ustanovujeme, posvěcujeme ke službě. To všechno je asi v pořádku, když nám to smí být znamením, potvrzením toho, co sám Pán dělá. A víte, že ve všech těch formulářích církví najdeme (pokud se to úmyslně nevynechává a neopomíjí…) že tak činíme ve víře, že sám Kristus nejprve povolává a nejprve odděluje ke službě.
9. Ono to má svůj dopad, který známe ze křtu a z konfirmace a ze svatby a z dalších církevních úkonů, kterým říkáme "svátosti". Totiž, když to není jenom na nás, ať člověk nerozlučuje to, co sám Bůj spojil. Tam pak jsme jaksi krátcí na to, abychom řekli : Ale to jsme se třeba zmýlili, nebo to jsme nějak nedomysleli …nemohli jsme vědět, co bude dál. To, co věříme a vyznáváme, že sám Bůh ustanovuje, sám On stvrzuje, pak na to jsme krátcí, abychom zase rozvazovali. Toto jsou zřetelné atributy Církve Kristovy, které probleskují tu a tam i do naší současnosti. A probleskovaly tak celou historií církve.
(Pokračování)