XII. SYNOD - listopad 1981 // Tisk č. 13
MISIJNÍ POSLÁNÍ CÍRKVE
(Elaboráty PO ve smyslu usnesení 21.synodu č. II/14)
I. Elaborát PO teologického:
Úvodem
Ježíš Kristus přichází jako živý Pán ke svému lidu, pozvedá nás z naší skleslosti (Iz 40,29-31), připomíná nám svá zaslíbení (Ř 15,21) a volá nás, abychom se spolu s ním vydali na nové cesty (Mk 1,36-38).
Jedním z úkolů, jimiž se naše církev v posledních generacích zaměstnávala, byla péče o velmi značnou část těch pokřtěných členů, kteří ztratili víru a církvi se odcizili. Tato péče o okrajové členy se u nás obvykle nazývá evangelizace, zatímco misií se dosud rozumělo získávání nových údů církve z oblasti neevangelických a zvláště zvěstování evangelia nepokřtěných ve vzdálených pohanských národech (tzv. zámořská misie). Hledat ztracené a zahynulé zůstává ovšem trvalým úkolem všech našich sborů i nadále (Mt 18,12n a Zj 3,2).
Dnes však jsme postaveni před zcela nový úkol: V druhé polovině našeho století došlo v samotných evropských národech, jež dosud platily za křesťanské, ke změně, kterou mnozí dosud odmítají vzít na vědomí a pro jiné je překvapením, z něhož se dosud nevzpamatovali: církve - dosud národní - se staly uprostřed společnosti menšinou a jsou obklopeny stále vzrůstajícím počtem těch, kteří ještě evangelium neslyšeli, neuvěřili a nebyli pokřtěni. A tak si sbory, jednotlivci i skupiny naší církve postupně uvědomují, že se jim uprostřed všeho umenšování i vnitřního chřadnutí počíná otvírat nadějný pohled pro zcela novou službu: "Kažte evangelium všemu stvoření" (Mk 16,15). Přitom však nemůžeme přehlédnout a musíme vyznávat, že současný stav naší církve nese stopy Božího soudu a tak se s tává výzvou k hlubokému pokání tam, kde jsme zúžili své nejvlastnější povolání na práci uvnitř církve bez trvalého zájmu o všechny mimo ni. Kristův lid nemůže mít dobré svědomí před Bohem i před lidmi, jestliže žije uprostřed společnosti, která zůstává bez zvěsti o lásce, odpuštění a smíření Božím. Pokání zde docela prakticky znamená začít bez průtahů nově promýšlet a uskutečňovat Kristův misijní příklad. To, co tu našim sborům předkládáme, je jedním z prvních pokusů zamyslet se nad misijní službou církve dnes.
Boží misie
Od samého začátku spasitelného díla Hospodin připravoval vysvobození a nový život pro všechny lidi a národy. I když zprvu ze všech vyvolil jen jednoho jediného, Abrahama, myslel už při jeho vyvolení na všechny: "V tobě dojde požehnání všechno člověčenstvo." (Gn 12,3). Tento svůj původní záměr Hospodin nikdy nevzdal a žádnou vzpourou svého vyvoleného lidu ani odporem pohanských národů se od něj nedal odradit. Ani ve chvílích, kdy jeho dosavadnímu dílu hrozilo ztroskotání, nepouští Hospodin ze zřetele nejvzdálenější končiny. Ba právě zde, v babylonském zajetí, nejde Bohu jen o zachování Izraele, nýbrž o naději pro všechny lidi a národy (Iz 49,6; 51,4-5). Čteme-li celou sbírku tzv. druhého Izajáše, která pochází z doby zajetí, žasneme nad tím, jak právě ve chvíli a na místě, kde bychom to nejméně čekali, zaznívají nová a nová zaslíbení Boží pomoci pro všechny. Právě zde se otevírají nové výhledy až k těm nejzazším a od Hospodina nejvzdálenějším. V okamžiku, který vyvolený lid pokládá za konečnou katastrofu, kde pochybuje o sobě i o svém Bohu, Hospodin vztahuje ruku k záchraně všech, kteří dosud trpí pod vládou svých vin a pohanského tmářství (Iz 53). Je-li tomu tak i ve Starém zákoně, pak nepřekvapí, že Nový zákon, když mluví o dovršení díla Božího milosrdenství, potvrzuje, že toto dílo bylo dokonáno a platí pro všechny: "Ježíš Kristus je smírčí oběť za naše hříchy, ale ne jenom za naše, ale za hříchy celého světa (1J 2,2). Tak je Ježíš Kristus ztělesněním a dovršením Boží misie: "Jako mne poslal Otec…" (Jan 20,21). V něm je odstraněna hradba dělící dosud vyvolený lid izraelský od pohanských národů (Ef 2,11-19). Bůh si nyní přeje, aby se o tom všichni pohané bezodkladně dověděli, tomu uvěřili a za to jej chválili (Řím 15,7-12).
Misie církve
Boží misie není posláním Ježíše Krista ukončena. Vzkříšený a na nebe vstupující Kristus se ujímá vlády nad celým světem. Tuto svou vládu uskutečňuje tak, že své učedníky zmocňuje Duchem svatým a posílá je zvěstovat své evangelium všem lidem a všem národům, aby z nich činili nové Kristovy učedníky (Mt 28,18-20;
Mk 16,15-16;
Jan 20,21;
Sk 1 8). Tato misijní služba apoštolů se pak stává trvalým úkolem všech dalších generací církve a je jediným důvodem její existence na světě.
Mk 16,15-16;
Jan 20,21;
Sk 1 8). Tato misijní služba apoštolů se pak stává trvalým úkolem všech dalších generací církve a je jediným důvodem její existence na světě.
Misijní naděje
Svého misijního poslání se má církev ujmout a má je konat radostně a nadějně. Smí a má mít naději pro každého člověka. Naděje je trpělivá, dovede čekat, není s nikým hned hotová, má dlouhý dech. Po prvních neúspěších žádného neodepisuje. Nedá se odradit ani dlouho trvající uzavřeností. Bojuje s předsudky vlastními i cizími. Všichni dnes velice potřebujeme dát se povzbuzovat k této živé misijní naději.
To však naprosto neznamená, že nám je uloženo prosazovat evangelium všemi prostředky. Evangelium je Božím pozváním k svobodnému rozhodnutí víry a nesnáší se s žádnými formami nátlaku. V tom je jeho krása a sláva! Tam, kde evangelium narazí na zásadní a trvalý odpor, má misijní svědectví umlknout (Mt 10,14n).
Misijnost našich sborů
Při budování našich sborů jsme dosud mysleli převážně na jejich zachování pro ty, kdo v nich žijí a vyrůstají. Jestliže vážně přijímáme Kristovo misijní pověření, dojde i v našich sborech k závažným změnám. Ve sboru se všechno bude muset podrobit tomu našemu nejpřednějšímu poslání. Každé bohoslužby budou odpovědně a promyšleně utvářeny s ohledem na člověka - třeba toho jediného - , který je tu s námi poprvé. Písně, modlitby a kázání mají být pro něho srozumitelné. Čteme-li pozorně 14. kapitolu 1. epištoly Korintským, vidíme, jak důrazně apoštol vyžaduje, aby bylo ve shromáždění všechno určováno ohledem na "nezasvěcené a nevěřící" (v.23). nejde však pouze o srozumitelnost řeči: celý život sboru má být přitažlivou ukázkou nového života, jehož cílem je Boží oslavení a jehož náplní je vzájemná láska, důvěr, úcta a svoboda. Stěží se nám podaří člověka oslovit a získat jej misijním zvěstováním, jestliže za tímto zvěstováním nebude vidět společenství těch, kteří byli evangeliem podmaněni a mezi nimiž smí najít svůj nový duchovní domov.
Tak dochází k misijní službě celého sboru, za níž mají účast všichni jeho členi. Při vší své zásadní otevřenosti vůči světu (1Kor 5,10;
Jan 17,14-18) se sbor důsledně a nekompromisně spravuje řády Božího království. Sbor plní své misijní poslání také tak, že je na něm vidět jasně konturovaná odlišnost nového Božího lidu. Uprostřed starého věku staví proti nenávisti lásku, křivdy přemáhá odpuštěním, do lhostejnosti, která se už se vším smířila, vnáší novou naději, konsumentský životní styl překonává citlivým ohledem na druhého a vzájemným sdílením; proti ustrašenosti, která se pohodlně všemu přizpůsobuje, nabízí svobodu a odvahu, která je zakotvena v jistotě Kristova vítězství; uprostraňuje slabým, nepodléhá duchu doby a celou existenci staví do služby Ukřižovaného a Vzkříšeného Pána. Tak v prorockém činu (jednání) prozařuje do světa sláva nového života.
Jan 17,14-18) se sbor důsledně a nekompromisně spravuje řády Božího království. Sbor plní své misijní poslání také tak, že je na něm vidět jasně konturovaná odlišnost nového Božího lidu. Uprostřed starého věku staví proti nenávisti lásku, křivdy přemáhá odpuštěním, do lhostejnosti, která se už se vším smířila, vnáší novou naději, konsumentský životní styl překonává citlivým ohledem na druhého a vzájemným sdílením; proti ustrašenosti, která se pohodlně všemu přizpůsobuje, nabízí svobodu a odvahu, která je zakotvena v jistotě Kristova vítězství; uprostraňuje slabým, nepodléhá duchu doby a celou existenci staví do služby Ukřižovaného a Vzkříšeného Pána. Tak v prorockém činu (jednání) prozařuje do světa sláva nového života.
Misie prakticky
V bibli se mluví o tom, že církev rozpoznávala u některých svých služebníků zvláštní obdarování (charisma) pro misii a že je na přímý příkaz Ducha svatého k misijní službě oddělovala, ordinovala (Sk 13,1-5). Duch svatý si přeje, aby v církvi vždy byli takoví, kteří jsou ze všech ostatních služeb vyvázáni a plně se věnují jen misijnímu kázání evangelia (1Kor 1,17). Vedle toho má každý sbor v obvodu svého působení k misijnímu zvěstování pověřovat své - k tomuto úkolu obdařené - členy ("zvěstovatele evangelia" Ef 4,11). I potom zůstane každému pokřtěnému úkol vydat svědectví všem hledajícím (1Pt 1,9).
Všem, kteří jsou k misijní službě mimořádně obdařeni, pokládáme za užitečné povědět toto: Duchy svatému nemůže církev určovat cesty a prostředky. Každý, Duchem svatým k misijní službě obdařený, smí uplatňovat svou originalitu. Jakkoli samostatně však charismatik v misijní službě pracuje, nebude nikdy moci přistupující trvale vázat na svou osobu a skupinu, ale povede je ke Kristu, a proto do obecenství sboru, kterým byl ke své službě pověřen. Sborům pak budiž naléhavě připomenuto, že jsou zavázány otevírat své společenství všem nově přicházejícím a celým životem jim dosvědčovat pravdu evangelia, kterou právě poznali. Naše sbory budou muset stále více překonávat svou tradičnost a strnulost a osvědčovat kristovskou svobodu v ohleduplnosti, pohyblivosti a vynalézavosti vůči všem (Gal 2,11nn; Řím 14,15-23). Vždyť evangelium, které jim bylo svěřeno, neznamená jen obohacení přirozeného života; na jeho přijetí závisí věčný život.
Cíl misie
Cílem misijního zvěstování s působení je křest toho, kdo dospěl k rozhodnutí víry. Ten, kdo uvěřil, je křtem zapojen do těla Kristova a jako jeho živý úd přijímá svou zvláštní funkci podle obdarování, které je mu svěřeno (Ef 4,11-32). V žádném případě však nesmí církev misií sledovat "své" cíle: např. získání vnějšího vlivu, zajištění svého postavení ve společnosti atp. Přidá-li Pán k našemu společenství ty, které povolá k spáse (Sk 2,47), bude to zajisté důvod k vděčné radosti, nikoli k pocitu sebeuspokojení či nadřazenosti. V této souvislosti pokládáme za nutné povědět našim sborům také toto: misijně sloužící církev si má být v střízlivosti víry vědoma i toho, že toto její dílo je velmi často provázeno nesením kříže (Sk 5,41 a hned za tím první mučedník Štěpán).
Misie a ekumena
Pro sbor, jehož pohled je obrácen k misii, je zvláště bolestné, že se obecná církev rozštěpila do celé řady církví a denominací, které spolu často nežijí v lásce a tak se stávají překážkou účinné misijní služby. Věříme, že Kristus je silnější než toto naše rozdělení a s nadějí vyhlížíme doby, kdy dojde k sblížení a sjednocení všech, kteří Krista vyznávají. Dokud k tomu nedojde, chceme vidět v jednotlivých typech křesťanských církví rozmanitě obdarovaná společenství, která z Kristova evangelia vyposlechla zvláštní důrazy a vzájemně si svým poznáním slouží. Jednotě církve - s ohledem na naše misijní poslání - chceme napomáhat vzájemnou úctou a respektem k službě druhých, spoluprací k lepšímu vyrozumívání biblického svědectví a misijní služby. Proto odmítáme všechny formy církevní konkurence a proselytismu. Svůj bezprostřední cíl vidíme - opět s ohledem na misijní poslání nám všem dané - ve společném slavení stolu Páně.
Misie a konec
Svědkové Nového zákona byli přesvědčeni, že čas vyměřený jednotlivcům i národům trvá a jde dál jen proto, že milosrdný Bůh chce každému dopřát, aby se dověděl o záchraně a životě, který mu je v Božím království připraven. Smrt a vzkříšení Kristovo se nestaly nadarmo! Bůh miluje všechny lidi, dobré i zlé, věřící i nevěřící, náboženské i nenáboženské. V nich ve všech hledá a nepřestane hledat své ztracené děti. Proto nemá církev žádné vyšší poslání než poslání misijní: všemu světu, všem lidem a národům doručit Kristovo evangelium, všechny lidi pozvat k víře v Spasitele světa, Ježíše Krista. Čím horlivěji a pilněji církev toto poslání plní, tím více se blíží vítězství a naplnění Božího království, vlády pravdy a spravedlnosti, lásky a pokoje pro všechny lidi a národy, které už Ježíš Kristus smířil v Bohem (Mt 14,14;
Řím 11,11-15;
2Pt 3,9).
Řím 11,11-15;
2Pt 3,9).
Úkoly pro staršovstva a sbory:
Staršovstva v našich sborech nesou s ohledem na misijní poslání Kristovy církve odpovědnost za to:
1) že v každém kázání bude jasně a srozumitelně vyjádřen střed evangelia:
a) Vyhlášení vlády Ježíše Krista nad světem. Této vlády se Kristus ujal svým nanebevstoupením a uskutečňuje ji sesláním Ducha svatého.
b) Výzva k přijetí Božího smíření a k poslušnému následování Ježíše Krista.
Každé kázání má mít na zřeteli jak oslovení těch, kdo se s evangeliem setkávají poprvé, tak i trvalou přípravu všech členů sboru k jejich vlastnímu misijnímu zvěstování. Staršovstva mají soustavně pečovat o to, aby všichni posluchači kázání rostli tak, aby sami mohli druhým posloužit zvěstí evangelia.
("Za takovou dobu už byste měli být sami učiteli, a zatím opět potřebujete, aby vás někdo učil abecedě Boží řeči." Žd 5,12)
2) že trápení a otázky lidí žijících za hranicemi církve i problémy celého světa budou v každých bohoslužbách předmětem přímluvných modliteb celého sboru. Jen tak může docházet k obnově bohoslužeb, které se stávají místem zápasu o svět, jemuž platí Kristova oběť.
3) že slavení večeře Páně se stane místem, kde je celý sbor pověřován "diakonií" a posílán sloužit všem potřebným" dětem, nemocným, starým, opuštěným a jakkoli strádajícím.
4) že sbor bude překonávat sobecké soustředění na svůj vlastní život a ponese odpovědnost za poslání církve celé. Proto bude ochoten uvolňovat své pracovníky pro službu v jiných sborech a k úkolům, které přesahují jeho hranice.
5) že ti, jejichž zájem bude probuzen misijní službou církve, najdou ve společenství bratry a sestry, kteří je v lásce přijmou a spolu s kazatelem je budou připravovat k přijetí křtu.
6) Staršovstva budou usilovat o to, aby učení a vyznání církve pro misijní službu bylo v době co nejkratší přiměřeně a srozumitelně vyjádřeno v novém katechismu.