Otázka zní, jestli vliv rozdílnosti pohlaví je tak silný vliv, že nutně převáží nad soudností těch dvou a dříve nebo později jejich vztah přeroste v něco víc než přátelství a ti dva se řítí do průšvihu.
Až o nějakých dvacet let později mi došlo, že odpověď není v kategorii "buď - anebo". Jestliže totiž vztah muže a ženy přeroste v něco víc, než prosté přátelství, nemusí se to nutně řítit do průšvihu. Přesvědčil mne o tom jeden z příběhů Medvídka Pú, který bych Vám teď na dobrou noc rád přečetl.
Podobnost s osobami živými či zemřelými není vůbec náhodná - jde přeci o Medvídka Pú, Klokanici Kryštůfka Robina a další…
*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*
Medvídek Pú pod vlivem…
… vztahu nenaplněného a nenaplnitelného …
… a přeci plného a krásného.
Možná si uvědomíte příběh ze Stokorcového lesa, který popisuje Králíčkovu snahu vystrnadit Klokanici. Důvod byl jednoduchý, ocituji zde Králíčka: "Tak si tady žijeme, my všichni, a tu najednou jednoho rána se probudíme a co shledáme? Tvora, o kterém jsme dosud nikdy ani neslyšeli…!" Příběh si přečtěte někdy za dlouhých zimních večerů. To, co bych Vám chtěl přečíst já, je příběh, který se odehrál krátce předtím. Medvídek Pú ho nikdy nevyprávěl a i Klokanice si dala velký pozor, aby její setkání s Medvídkem Pú, při kterém Pú recitoval svoji báseň o gramatice a Prasátko skákalo do kapsičky místo Klokánka, tedy aby toto setkání působilo dojmem skutečně ryze náhodným a nikoho nenapadlo, že Ti dva se vlastně znají.
Klokánek byl tehdy ještě příliš malý, než aby vůbec chápal, co se děje a ostatní zvířátka znala jen útržky informací a žádné z nich nemělo šanci poskládat si z těchto zlomků mozaiku celého příběhu dohromady tak, aby jim dával smysl. Proto to byl asi jen Kryštůfek Robin, kdo věděl celou pravdu, protože Kryštůfek Robin ví o všem, co se ve Stokorcovém lese děje. Je to on, kdo stanovil pravidla a řády Stokorcového lesa, je to on, kdo se stará o všechny jeho obyvatele a proto mu nikdy nic neunikne. Pravda - mnohé z toho, co tak dobře chápe, si také nechává pro sebe a tak jsou někdy cesty Kryštůfka Robina poněkud nevyzpytatelné. Je spousta cest a obyvatelé Stokorcového Lesa neví, kam vedou.
Začalo to za jednoho pondělního letního dopoledne. Medvídek Pú se procházel po Stokorcovém lese a v posledku mu nechybělo ke štěstí vůbec nic. Po návštěvě u Králíčka měl v bříšku med a kondenzované mléko (nechtěl vypadat tak chamtivě, tak s chlebem Králíčka neobtěžoval!), v hlavě se mu rodil nápěv na novou písničku a tak není divu, že ho nenapadlo vůbec nic, co by mohl ještě chtít. Jistě, je to Medvěd, který nemá kouska rozumu, ale ani s hodně rozumem by v takovém případě asi nikoho nic dalšího nenapadlo. Měla to být dlouhá písnička a tak Pú pomalým krokem procházel mezi stromy až na druhý konec Stokorcového Lesa.
A pak Medvídek Pú potkal Klokanici…
Byla hnědá a chlupatá jako Pú, ale tím asi veškerá podobnost končila. První dojem, který v Púovi zanechala, nebyl nijak výrazný. Byla to vlastně pouhá zvědavost, co Púa vedlo k tomu, aby Klokanici oslovil. Nikdy se mu nestalo, že by sám od sebe potkal tvora, kterého by neznal!
Do tak vzdálených končin Stokorcového Lesa chodil jen zřídka, ale přeci jen tu čas od času byl. Pravda - pokaždé sám. V těchto končinách potkal vlastně jen jednou Sovu, jinak sem nikdo nechodil. A najednou je tu tento divný tvor, který vypadá trochu jako medvěd, ale mnohem víc vypadá úplně jinak než medvěd. Klokanice s sebou měla ještě Klokánka, ale toho si Medvídek Pú v první chvíli ani nevšiml, protože Klokánek byl v kapse a spal.
Pú nikdy neměl problém bavit se s kýmkoliv. Klokanice byla mnohem ostýchavější, ale po chvíli už Pú věděl, že Klokanice v tomto konci Stokorcového Lesa bydlí jen pár dní. Nikam nechodila, protože se jiným zvířátkům vyhýbala a Sova, která jediná čas od času zalétávala do těchto končin, sem létala jen v noci, kdy už Klokanice spala v hlubokém houští.
Pú na oplátku Klokanici vyprávěl o Stokorcovém Lese, o jeho obyvatelích. Klokanice naslouchala, ale v jednu chvíli s překvapením trhla hlavou - totiž, když Pú začal mluvit o Kryštůfku Robinovi. Pú s překvapením zjistil, že Klokanice Kryštůfka Robina zná, ale pak si uvědomil, že v Lese se neděje nic, o čem by Kryštůfek Robin nevěděl a že to je vlastně normální. Každý by měl znát Kryštůfka Robina!
Snad to byl právě tento společný známý, co byl první výrazný impuls, který Púa a Klokanici sblížil. Nic moc jiného, než fakt, že oba dva znají a mají rádi Kryštůfka Robina, Púa a Klokanici nespojovalo, ale na stranu druhou - právě Kryštůfek Robin bylo jedno z nejpevnějších pout, které obyvatele Stokorcového lesa spojovalo, a tak není divu, že i v tomto případě nemohlo být jiného jména pod nebem, než jméno Kryštůfka Robina, co by mohlo bořit hradby dělící na různo a vést tak rozdílné tvory k přátelskému vztahu.
Z toho prvního setkání si Pú odnesl jen zmatenou směsici dojmů. Na jedné straně poznal, že Klokanice poslouchala, co říkal. S tímhle měl Pú špatnou zkušenost, zvláště když někomu recitoval své básně. Prasátko si velmi často najednou vzpomnělo, že má nějakou důležitou dopolední práci, kterou nelze udělat odpoledne - a odběhlo. Sova ve dne většinou spala a když Pú přišel jen kvůli básni, bývala trochu nerudná. Králíček Púa zastavil hned po pár verších a začal rozebírat problematiku rytmu a gramatického rýmu, asonance a dalších věcí, které se mu na básničce nelíbily. Pú se tak dozvěděl mnoho zajímavých věcí, rozhodně užitečných - ale nebylo to přesně to, o čem by si chtěl povídat. Asi jediný, kdo byl ochoten poslouchat jeho básně pokaždé až do konce, byl Íjáček. Ale z toho, co potom Íjáček Púovi řekl, byl Pú jen málokdy moudrý.
Pravda - Klokanici žádnou básničku Pú zatím neřekl, ale přesto měl pocit, že i v tom případě by Klokanice pozorně poslouchala, co Pú říká. Proto by rád představil Klokanici všem ostatním obyvatelům - ale tušil, že by z toho Klokanice neměla radost. Nemohl se ale zbavit dojmu, že z jeho přítomnosti Klokanice radost měla, protože není dobré být ani Klokanici samotné. Byl z toho docela zmatený a když pak večer seděl u stolu s prázdnou skleničkou od medu, uvědomil si, že ho snědl, aniž by si vůbec uvědomil, že jí - a to je u Púa co říct.
Když se Pú hned druhý den, to bylo úterý, chystal za Klokanicí, sám sobě říkal, že prostě chce jen vyzkoušet, jestli Klokanice bude se stejným zájmem poslouchat i jeho básničky. Někde na pozadí ale bylo skryto, že mu prostě s Klokanicí bylo dobře. Celou cestu do toho zapadlého kouta Lesa ho trápila vlastně jediná myšlenka - totiž, že Klokanice tam z nějakého důvodu nebude. Že odejde tak, jak přišla - bez jakéhokoliv ohlášení, bez varování. Snad i kdyby řekla: "Promiň, Pú, ale teď nemám čas, přijď jindy!", byla by tam Klokanice a bylo by tam to "přijď jindy" a tak by bylo všechno v pořádku. Kdyby tam nebyla, zbylo by po ní jen smutné prázdno… Ale Klokanice tam byla a velmi přátelsky se na Medvídka usmála.
Ten druhý den se Pú poprvé potkal s Klokánkem, ale ten byl v té době skutečně velmi malý. Sama existence malého Klokánka Púa překvapila. Ne proto, že by to bylo dítě. Králíček měl dokonce sedmnáct dětí, takže v tom by problém nebyl. To se jen Púovi mihlo hlavou, že Klokanice bude asi o dost starší než on. Že asi prožila věci, o kterých on nemá valnou představu. Prostý fakt, že je s Klokanicí, ale tohle všechno odvál kamsi do pryč. Byli spolu a bylo jim dobře. Tedy Púovi docela určitě a Klokanici - no té taky.
Klokanice v těch několika okamžicích s Púem prožila něco, co znala z vyprávění, znala to z chytrých knih a znala to i ze svého života. Jen ji ani ve snu nenapadlo, že by se jí to mohlo ještě někdy týkat: že jí bude dobře už v okamžiku, když si uvědomí, že tam někde na druhém konci Stokorcového Lesa je Pú. A že jí bude ještě lépe, až Pú přijde za ní a budou spolu. Že se bude těšit na cokoliv, co uslyší. Možná by to tak Pú nechtěl, ale ona prostě měla ráda zvuk jeho hlasu. Kdyby jí odříkával abecedu nebo malou násobilku, nebyla by šťastná ani o ždibíček méně.
Ani Klokanice nemohla tu první noc z pondělí na úterý pořádně usnout a ráno se její myšlenky vlastně dost podobaly těm Púovým myšlenkám - směsice zmateného nadějného očekávání, jestli se tu Medvídek objeví a obav, že tomu tak nebude. A ještě něco. Něco, co by Medvídka Pú nenapadlo, ale Klokanice skutečně byla starší a prožila věci, o kterých Pú nemá valnou představu - totiž, jestli je to všechno v pořádku. Jestli by se neměla starat o Klokánka, jestli by se neměla tak nějak vytratit z Púova života a jestli by se Pú neměl vytratit z jejího života.
Tehdy jí poprvé a zdaleka ne naposledy vytanula na mysli tvář Kryštůfka Robina. "Co by si o tom asi pomyslel on?" Nebo spíš - "Co si o tom myslí on?", protože Kryštůfek Robin ví o všem, co se jen ve Stokorcovém Lese šustne. Klokanice byla ještě zmatenější. Myslela si, že dobře rozumí tomu, co Kryštůfek Robin považuje za dobré a co za špatné a skutečně jí to po léta vycházelo. Jenže v tuhle chvíli si uvědomovala, že tomu ani zdaleka tak není. Kryštůfek Robin sám dělal všechno proto, aby se všem obyvatelům Stokorcového Lesa žilo dobře a podporoval každého, kdo se o to snažil. Klokanici bylo s Medvídkem Pú moc dobře - a přeci si nebyla jista, jestli je tohle přesně to, co by se líbilo Kryštůfku Robinovi.
Když přišel Pú, tak všechny tyto myšlenky byly rázem pryč. Púovi i Klokanici bylo rázem naprosto a zcela jasné, že je naprosto a zcela v pořádku, že jsou věci tak, jak jsou, totiž že jsou oni dva spolu a mají před sebou spoustu času na to, aby si to užili. Pú zkusmo odříkal Klokanici jednu ze svých básniček. Byla to hodně stará básnička - napadla ho, když jednou takhle slyšel bzučení. Bzučení vždycky něco znamená, protože když slyšíte bzučení, musí někdo bzučet. A pokud Pú věděl, tak bzučí jedině včely. A včely jsou na světe proto, aby dělaly med. A med je na světě proto, aby ho Pú snědl.
To vám přece každý poví,
že med chutná medvědovi.
Včely bzučí: "Bzum, bzum, bzum!"
Chystáme med medvědům.
Ne, že by na celou tu událost měl Pú dobré vzpomínky, ale básničku měl rád, protože byla o medu a o medvědech a takové básničky jsou vždycky dobré. Když ji odříkal, uvědomil si, že ta básnička není o Klokanici a že vlastně vůbec neví, jestli Klokanice má ráda med. S Klokanicemi je to jako s včelami - jeden se v nich nevyzná.
Klokanice seděla opřená o strom a zprvu neodpovídala. Pú se až lekl, že ta básnička asi nebyla úplně ono. Navíc pak Klokanice začala vyprávět o tom, jak jedna její známá sháněla sladový výtažek pro svého malého Klokánka. Pú si řekl, že to tak tedy je, že Klokanice má svoje starosti a on svoje, že on může recitovat básničky a Klokanice bude vyprávět o malých Klokáncích. Protože Klokanice vyposlechla jeho básničku, tak i Pú poslouchal, co Klokanice říká. Nebylo to dlouhé vyprávění. Bylo to o malém Klokánkovi, který miloval sladový výtažek a jeho maminka ho musela před Klokánkem skovávat. Jakmile totiž Klokánek lahvičku se sladovým výtažkem našel, hned ji celou vypil. Kdyby to tak pokračovalo dál, byl by z něj velký tlustý Klokan, který by ani nemohl skákat, jak by byl tlustý. Čas od času ale sladový výtažek potřeboval, aby nebyl zase moc slabý a neduživý. A tak Klokanice vymýšlela stále rafinovanější skrývačky, jenže Klokánek každou velmi brzy objevil. V prádelníku, za knížkami, ba i na záchodě. Ale Klokánek byl vždycky úspěšný. Nenechal se obelstít ani tak rafinovaným úskokem, jako když maminka přelila sladový výtažek do lahve od octa! Nakonec ale maminka vyhrála. Svěřila se svému tatínkovi a ten jí popsal, jak to řešila zase jeho maminka. Dávala sladový výtažek do včelníku. Zavřené lahvičky si včely nevšímaly, ale Klokánka, který se přehraboval v jejich úlu, toho okamžitě štíply. I když velice rychle zjistil, že maminka chodí pro lahvičku do včelníku, musel se tenkrát smířit s tím, že bude dostávat sladový výtažek jen tehdy, když mu ho maminka ze včelníku přinese. Od té doby neměl včely rád a pokaždé, když bzučely, tak i po letech měl na ně zlost. "Když včely bzučí: ,Bzum, bzum, bzum!´" řekla Klokanice, "tak třeba zrovna hlídají sladový výtažek Klokánkům."
Pú byl šťastný jako nikdy. Klokanice nejen, že poslouchala jeho básničku. Ona ji vzala vážně! Ona jí rozuměla! Seděl u Klokanice celé dopoledne a na oplátku si vyprávěli příběhy. Pú je doprovázel básničkami, Klokanice zůstávala tak říkajíc "v próze". Vzpomínali na všechno krásné, co kdy, kdo, s kým prožil. Klokanice všude možně, Pú ve Stokorcovém Lese. Pak už byl čas na něco menšího, tak společně připravovali jídlo pro Klokánka.
Čas letěl jako vítr. Byl čas se rozejít. Klokanice se také musela věnovat Klokánkovi, protože takový malý Klokánek se musí naučit spoustu věcí. Pú zase slíbil Prasátku, že s ním půjde odpoledne hledat fialky na výzdobu Prasátkova domu a že mu s tou výzdobou potom ještě pomůže… Když tak dumali nad tím, co všechno musí udělat, zjistili, že mají šanci potkat se tak jednou za dva tři dni, možná i méně. Zvlášť Pú z toho byl hodně mrzutý, ale Klokanice ho uklidňovala. "Víme o sobě, Medvídku Pú. Jenom vědět, že na tom druhém konci Lesa jsi, mi stačí k tomu, aby mi bylo hezky." Ne, že by to Púa úplně uklidnilo, ale alespoň mu bylo jasné, že Klokanice se netrápí a to bylo v tuto chvíli pro něj moc důležité.
Zvedl se, aby odešel a podal Klokanici tlapku. Tak jako vždycky podával tlapku každému, s kým se loučil. Podíval se jí do očí, protože se vždycky díval do očí tomu, komu podával tlapku. Takhle ho to naučil Kryštůfek Robin a Pú věděl, že to tak tedy je správné. Když ale podal tlapku Klokanici, projelo mu tělem zvláštní zachvění a Klokanici se zahleděl do očí s překvapeným výrazem. V tu chvíli to bylo něco, jako když otevíral skleničku medu. Nebylo to, jako když jí med - byla to ta chvilka těsně předtím, protože ta je ještě krásnější. Když víte, že budete mít med, když se v hlavě proženou všechny vzpomínky, na ten který dobrý med, který jste kde jedli nebo o kterém vám někdo vyprávěl, že on ho jedl - a teď držíte ten svůj med a sundáváte víčko ze skleničky… To byl ten pocit. Pocit, kdy se vám hlavou proženou jako uragán samé krásné myšlenky. Je jich tolik a letí tak zprudka, že zanechají jen zmatek a je to všechno hrozně divoké a přeci to je krásné.
Klokanice dál držela Púovu tlapku a dívala se do očí zase jemu. Pú přitiskl svoji druhou tlapku na tu tlapku, kterou Klokanice držela tu první a cítil, že se Klokanice chvěje. Vzápětí si uvědomil, že se chvěje právě tak i on. Klokanice ho pohladila po hlavě. Byl dobře o hlavu menší, než ona… Přitiskl se k ní a cítil, jak jí buší srdce. Bušilo hrozně rychle - alespoň Medvídkovi to tak připadalo. Ale kdo ví, v Klokanicích se jeden nevyzná, kdo ví, jak rychle buší Klokanicím srdce?! A Pú se teď nevyznal vůbec v ničem. Co v Klokanicích - Pú se nevyznal sám v sobě. Vždyť přeci jen podal Klokanici tlapku, jak ho to učil Kryštůfek Robin, že se na rozloučenou podává tlapka a jen se přitom díval Klokanici do očí, jak ho to Kryštůfek Robin učil, že se má dívat do očí tomu, komu se podává tlapka. O tom, co teď Pú prožíval, Kryštůfek Robin nikdy nemluvil, nebo o tom alespoň Pú od něj nikdy neslyšel. Tehdy i jeho poprvé napadlo to, co Klokanici už dříve - co by si asi o tom Kryštůfek Robin pomyslel? Nevadilo by mu to, že teď Pú poslouchá, jak Klokanici tluče srdce? A nebo ještě hůř - nebyl by z toho Kryštůfek Robin smutný?! Pú měl Kryštůfka Robina rád. Moc rád. Představa, že by Kryštůfka Robina nějak zarmoutil, ho vylekala. Je snad to, co se teď děje, něco, co se nemělo stát?! Ale v tu samou chvíli si uvědomil, že jsou věci, které se stávají a které by se možná neměly stát, ale byly příliš krásné na to, aby jeden litoval toho, že se staly.
Klokanice ještě chvilku hladila Púa po hlavě a Pú se k ní tiskl. Pak Klokanice řekla, že už je opravdu čas se rozejít. Ne, že by neprožívala něco velmi podobného, jako Pú. Ale byla přeci jen starší a tak si rychleji dávala věci do širších souvislostí. Věděla, že Klokánek se každou chvilku probudí a ona se mu bude muset věnovat. Věděla, že na Púa bude čekat Prasátko, protože zdobit dům samotné a samo pro sebe není nic veselého. "Musíme jít, Medvídku Pú!" řekla tiše, "Krásné věci přestávají být krásné, když víme, že ubližují druhým - a Klokánek ani Prasátko si nezaslouží, aby jim někdo ubližoval."
Pú měl pocit, že mluvila tak trochu jako Kryštůfek Robin a tak jen přikývl. Věděl, že Klokanice má pravdu a tak jen ještě vyhrkl: "Ale uvidíme se co nejdříve, viď?!" "Jak jen to brzy bude možné, Medvídku Pú", řekla Klokanice, vzala Púovu hlavu do svých tlapek a zadívala se mu do očí. A Pú s překvapením viděl, že její oči se lesknou o trochu víc, než obvykle.
Když se vracel domů, myslel si, že se bude zlobit na Prasátko, ale nebyl toho schopen. Přes všechnu logiku, která by říkala, že nebýt Prasátkových fialek a domečku, mohl být s Klokanicí, tak se na Prasátko zlobit nedokázal. Naopak! Nadšeně hledal s Prasátkem ty nejkrásnější fialky a Prasátko bylo skoro u vytržení. Prasátko je malé zvířátko a tak nemá moc radostí na světě. Fialky patřily mezi ně a Prasátko se v podvečer s pýchou dívalo na svůj malý byteček, který se podobal jednomu velikému fialovému moři naplněnému fialkami a jejich sladkou vůní, kterou Prasátko tak milovalo. Pú šel domů docela pozdě. Rozhodně příliš pozdě na to, aby ještě zašel za Klokanicí, jak si to myslel, že to určitě udělá, když šel za Prasátkem. Šel spát. Ještě než usnul, honila se mu hlavou slova nové básničky: Hřeje více nežli svíce - Tvoje srdce, Klokanice. Jenže čím víc si ta slova obracel v hlavě, tím víc věděl, jak málo vystihují jeho pocity. A tak se jen podíval na kytičku fialek, které natrhal pro Klokanici a s tímto pohledem skrytým za zavřenými víčky usnul.
Klokanice dlouho usnout nemohla. Klokánek už dávno spal, ale Klokanice seděla opřená o strom a dívala se na hvězdy. Líbilo se jí, jak se skrývají za mraky a zase se objevují. Myslela na Kryštůfka Robina a na řády, které stanovil pro Stokorcový Les. Stejně jako Pú, tak i ona měla Kryštůfka Robina moc ráda a nechtěla ho zarmoutit. Hlavou se jí honily bláznivé myšlenky:
- že by nechala Klokánka u někoho ve Stokorcovém lese a s Púem se odstěhovali na druhý konec světa,
- že by se alespoň Pú přestěhoval k ní na konec lesa,
- nebo že by se ona nastěhovala k Púovi…
Jenže ať si to v hlavě převalovala jakkoliv, pořád jí z toho vycházelo, že takhle to Kryštůfek Robin pro Stokorcový les nechtěl. Možná pro jiný Les ano - ale ona a Medvídek Pú patří do tohoto Stokorcového Lesa. Proto se musí podřídit řádům, které platí v Stokorcovém Lese. Vztahy mezi jednotlivými obyvateli Stokorcového lesa jsou vymezeny řády stanovenými Kryštůfkem Robinem a je jen správné se těmito řády řídit, protože když se bude ve Stokorcovém Lese žít podle těchto řádů, budou všichni žít spokojeně. Když někdo tyto řády poruší, dříve nebo později - ale spíš dřív, než později - to někomu ublíží.
Když se někomu ubližuje, tak chybí láska - a o té Kryštůfek Robin mluvil často. Láska neubližuje. Když někoho milujeme, jde jen o to nezapomenout milovat ostatní, abychom pro lásku k jednomu neubližovali těm druhým. Bolelo to, když si to Klokanice uvědomovala a možná proto nemohla usnout. Cítila k Medvídkovi něco úplně jiného, než k ostatním ve Stokorcovém lese či kdekoliv jinde ve světě, ale zároveň jí bylo jasné, že udělá-li cokoliv, za čím ji povede tento cit, bude balancovat na ostří nože. Nespadnout sem a nespadnout tam … kde lásku vzít a nekrást. Jak poslouchat vlastní srdce a přitom neudělat něco, čím by ublížila - Kryštůfku Robinovi, malému Klokánkovi, Púovi, ostatním obyvatelům Stokorcového Lesa a nakonec asi i sobě. Úterý se už dávnou přehouplo do středy, když Klokanice konečně usínala. Usínala v posledku velmi klidně, protože konečně pochopila, kterou cestou se má dát. Je spousta cest a jeden vždycky neví, kam vedou. Když už to ale jeden ví, kam vedou a ví, že vedou dobrým směrem, je potřeba se po té cestě vydat. Klokanice pochopila, že je potřeba odkrýt karty. Mluvit s Púem, i když to bude bolet. Láska někdy bolí, ale nikdy neubližuje. Láska a ubližování - to jsou dvě různé věci, které spolu prostě nejdou dohromady
Pú se ráno probudil a jeho první pohled padl na fialky na stole. Najednou byl ještě víc rád, že s Prasátkem zdobil jeho dům, protože jinak by ho nejspíš ani nenapadlo nějaké květiny Klokanici natrhat. S kytičkou fialek si to pak rázoval přes Stokorcový Les a cestou si říkal, že když "Jehly, špičky, sochory a kůly / stesal / skoval / zostřil / sebral / kvůli/ vojně s hloupostí a zlobou místo šavel, / Borovský Havel", tak proč by to nemohlo být tak, že "Kytičku fial / trhal / vázal / Medvěd Michal"! Bylo to kratší, než ten Havlíčkův epigram a připadlo mu to stejně hloupé, protože "Michal Medvěd" mu nikdo ve Stokorcovém lese neříkal. Vlastně si to říkal jen, aby mu cesta lépe uběhla. Věděl o sobě, že je Medvěd s malým rozumem, který nestačí na to, aby napsal báseň vyjadřující to, co cítil.
Když přišel ke Klokanici, měla Klokanice zrovna v ruce nějaké Klokánkovy věci, které potřebovala uklidit. Pozdravili se přátelsky, ale Klokanice měla najednou pocit, že chodí okolo horké kaše. Sladké kaše, dobré kaše, ale bojí se do ní zabořit lžíci, protože by si mohli setsakramentsky spálit čumáček. Klokanice trochu zmateně přendávala věci z místa na místo. Najednou si vůbec nebyla jistá tím, co chce udělat. Tedy přesněji - byla si naprosto jistá tím, co chce udělat. Tím, čím si byla nejistá, bylo, co by měla udělat. A už vůbec netušila, co doopravdy v příštích vteřinách udělá.
Její nervozita se přenesla i na Medvídka Pú. Najednou nevěděl, kam s očima. Podíval se rozpačitě na své tlapky a uvědomil si, že má pro Klokanici dárek - kytičku fialek. Usmál se, protože si vzpomněl na Prasátko a na to, jak zdobili domeček a s tímto úsměvem podal fialky Klokanici. Nervozita z Klokanice spadla. Měj upřímně rád a dělej co chceš… Klokanice objala Púa a Pú se šťastně vmáčkl Klokanici mezi tlapky. Neříkali vůbec nic. Prostě si užívali té chvíle, kdy jim bylo dobře. Klokanice si pak dala za každé ucho jednu fialku a Púovi se to k zbláznění líbilo. Sedli si pod strom, drželi se za jednu tlapku a čas od času po sobě pokukovali. Najednou bylo vlastně docela snadné, aby Klokanice řekla, co měla na srdci.
Že se plácá v něčem, čemu moc dobře rozumí, ale vůbec se s tím neumí vypořádat.
Že moc dobře ví, co by měla dělat, ale vůbec se jí to dělat nechce.
Že má k zbláznění ráda Medvídka Pú, ale že se prostě nesmí zbláznit, protože kdyby udělala to, co by tak ráda udělala, tak by nadělala moc velkou paseku ve světě Stokorcového Lesa.
Pú dál držel Klokanici za tlapku a nevěděl, co na to říct. Důvěřoval Klokanici a tak nepochyboval o tom, že má pravdu. Jen nevěděl, co s tím. Nevěděl, co teď a co potom. "Ty můj hloupoučký Medvěde!" říkával v takovýchto chvílích Kryštůfek Robin. Medvídek Pú najednou před sebou viděl tvář Kryštůfka Robina. Tvářil se ale jinak, než když říkal "Ty můj hloupoučký Medvěde!" Nezlobil se. Pú si nepamatoval, že by kdy viděl Kryštůfka Robina, aby se na někoho zlobil. Ale byl takový utrápený - asi, jako když velká voda odřízla Prasátko v jeho domečku a on nevěděl, jak ho zachránit. Tehdy mu pomohl Pú s nápadem plout na Kryštůfkově deštníku. Pú hladil Klokanici tlapku a přemýšlel. Tohle bylo na jeho malou hlavu moc složité. Potřeboval by Sovu nebo Králíčka, protože ti jsou chytří. Jich by se pak zeptal, co se to vlastně děje. Opakoval si, co Klokanice řekla a nebyl z toho moudrý. Nevěděl, čemu Klokanice rozumí nebo nerozumí, nechápal, proč prostě neudělá to, co chce udělat. Slyšel, že ho má ráda, ale že to tak nějak nepatří do Stokorcového Lesa.
"Klokanice", začal Pú váhavě, "já tomu nerozumím. Rozumím tomu, že je mi s Tebou dobře, že Tě mám rád úplně jinak, než mám rád kohokoliv jiného ve Stokorcovém Lese. Možná až na Kryštůfka Robina…" A najednou se Pú zarazil. Najednou ho napadlo, co myslí Klokanice tou pasekou ve světě Stokorcového Lesa a proč má on sám před očima obraz starostlivého Kryštůfka Robina. Tohle bylo něco, co ve Stokorcovém Lese ještě nikdy nebylo a asi nemělo být. Klokanice to věděla a Pú to cítil. Chtěl to tam mít, ale teď už viděl, že by to nebylo správné. Už mu bylo jasné, co by Klokanice chtěla dělat a nemůže a co by měla dělat a nechce. Pořád ještě držel Klokanici za tlapku, podíval se jí do očí a zeptal se jí: "Ale co s tím uděláme?! Můžeme s tím vůbec něco dělat?"
Klokanice se malinkou chvilku dívala Púovi do očí a pak řekla: "Protože jsi řekl, můžeme a ne můžeš, tak s tím určitě něco udělat můžeme. Ani jeden z nás s tím sám nic nenadělá a kdyby nadělal, k dobrému by to nebylo. Ale jsme dva a ve dvou to zvládneme. Co myslíš, Medvídku Pú?" A Medvídek Pú se dál díval Klokanici do očí a věděl, že ať to bude cokoliv, tak s Klokanicí to určitě zvládne. Neřekl nic, jen se usmál a přikývl hlavou. Klokanice přitiskla Medvídka Pú k sobě a Pú opět slyšel, jak Klokanici tluče srdce. Tlouklo mnohem pomaleji, než včera - v Klokanicích se jeden opravdu nevyzná! - ale co, hlavně najednou zase viděl před sebou Kryštůfka Robina. Vůbec nebyl utrápený, naopak se velice spokojeně usmíval.
Klokanice i Pú věděli, že je čeká dlouhá cesta. Že to dá hodně přemýšlení a hodně ostražitosti. A hlavně hodně přemýšlení nad řády, které stanovil pro Stokorcový Les Kryštůfek Robin, protože jsou to dobré řády. Stanovují cesty Stokorcovým Lesem tak, aby člověk sám nezabloudil a aby ani nesvedl k bloudění druhé. Protože je spousta cest a zdaleka ne vždycky jeden ví, kam vedou. Ale cesty, které stanovil Kryštůfek Robin - ať už vedou kamkoliv - nemůžou vést špatně.
Dobrou noc.
To je opravdu nejkouzelnější pohádka na dobrou noc:)Hlavně je také dobře zamýšlecí, tak jsem ráda, že jsem si jí tu mohla znovu přečíst...dík:)