close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
....."Shledal jsem, že není nic lepšího, než když se člověk raduje z toho, co koná..." (Kaz 3:22)

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Mana - leden 2010 - "O mně"

25. ledna 2010 v 22:56 | jas |  Články
Do Many člověk píše nejenom své výklady na zadané biblické texty, nýbrž i něco o sobě. Tady znělo zadání opačně - ať to není moc stručné. Chudák zadavatel snad netušil, co činí... Ne, měl ode mne všechna práva to upravit a ořezat podle potřeby - nevyužil, naopak ještě pár řádek (a hloupých chyb:-( )přidal... Tady je to, co šlo od mne:


Jaromír Strádal ml., farář ČCE v Praze 3 - Žižkově

Je to těžké, psát o sobě. Vlastně bych mohl snad nejlépe vystihnout sám sebe obrázkem,

třeba tím, kterým jsem zval k instalačnímu shromáždění ve 2.sboru ČCE na Žižkově, kde od září 2004 působím :

Moudrý Šalomoun mne však provází již dlouho. V Praze jsem vlastně již podruhé. A již tehdy, když jsem v roce 1981 začínal svá vysokoškolská studia na tehdejší Komenského evangelické bohoslovecké fakultě v Jung-mannově ulici, měli jsme při přijímacím pohovoru označit svou oblíbenou biblickou knihu.
Nezaváhal jsem ani na chvíli: "Marnost nad marnostmi, řekl kazatel, marnost nad marnostmi, a všecko marnost…Jaký užitek má člověk ze všelijaké práce své, kterouž vede pod sluncem?" (Kaz 1:2-3) A neznal jsem již tehdy jen ten začátek, nýbrž i konec: "Dělání knih mnohých žádného konce není a čísti mnoho jest zemdlení těla."(Kaz 12:12) Svou velkou zálibu ve čtení jsem totiž již tehdy hojně kompenzoval zejména všelikým dostupným pohybem, sportováním, jsa milovníkem a náruživým hráčem her všeho druhu. Věnoval jsem všemu tomu pohybu a hraní si jistě nejvíce svého času i sil v prvním čtvrtstoletí svého života. A nejen, že jsem měl vskutku šalomounovské sklony k všestrannosti a hleděl tedy vyzkoušet si vše, co jsem potkal, a aspoň trochu se to naučit, nýbrž chtěl jsem vždy dotáhnout to co nejdále. Za předpokladu, že den měl již tehdy pouze 24 hodin, to však mělo své hranice. Čímž jsem byl přirozeně uchráněn před vrcholovými podobami sportu, které daly nejednomu dítěti zahořknout. Takže jen v jednom odvětví jsem se dostal až na republikovou úroveň, jinak jsem se pohyboval maximálně v krajských přeborech. Každopádně však nuda neměla u mne šanci.
A kdyby snad sportu a pohybu z nějakého důvodu měl dojít dech, stála hned vedle vždy hudba. Ta mi byla a je velkou radostí a potěšením, byť jsem díky výše již zmíněné časové "dotaci" pohybovým aktivitám zůstal vcelku ryzím amatérem - zato však nadšeným. Dvě historky mohou, myslím, dobře orámovat mou polohu:
Opakovaný scénář hodiny klavíru žáka 5.ročníku LŠU : Učitelka: "Járo, Járo, ty jsi zase necvičil…Že mám pravdu? - No, samozřejmě, že mám pravdu. - Tak hele, já si na čtvrt hoďky odskočím, ty se to tu zatím nauč, jo?" Dlužno dodat, že rok poté, co jsem přestal chodit na klavír do hudebky, trávil jsem u klavíru minimálně hodinu denně - většinou bez not, v "rozhovoru" s klávesnicí, která uměla kupodivu tak skvěle vyjádřit to, čeho jsem jako teenager byl plný, na co slova nestačila. Mým velkým vzorem byl v tom smyslu emeritní farář B.Potměšil, předchůdce mého tatínka na sboru v Hronově. Vydržel bych hodiny poslouchat jeho hru na varhany, mimochodem výborné, na nichž vyrostla i jeho dcera, později vynikající varhanice Jaroslava Potměšilová. Hrál většinou zpaměti a uměl výborně improvizovat. On to také byl, kdo nás, děti načaté klavírem, zasvěcoval do umění doprovázet zpěv při bohoslužbách. Jsem mu za mnohé velmi vděčný.
Druhá historka je také z Hronova, kde působil můj tatínek jako farář od roku 1970 celých 26 let. Bylo mi tehdy asi 9 let. Zvonek…Mirčo, to je pro tebe…spolužáci, myslel jsem si. Jaké však bylo moje překvapení. Na ten moment nelze zapomenout. Ve dveřích stála sestra Máslová. Jedna z hronovským babiček. Maličká, sehnutá, v šátku. V ruce - tak nějak nemotorně - držela - kytaru. A povídá. Podívej, mám na tebe velkou prosbu: Tuhle kytaru si koupil nedávno můj vnuk - před měsícem se mi zabil na motorce. Vezmi si ji a nauč se na ni hrát, ať může posloužit Pánu Bohu k chvále a vděčnosti za něj…" - Stala se mou velkou láskou a věrnou průvodkyní. Za těch bezmála 40 let už toho hodně zažila a je to na ní vidět i slyšet, ale nedám na ni dopustit.
Podobných výzev, nasměrování i napomenutí, stejně jako ujištění o Boží neskonalé trpělivosti a shovívání jsem směl za dosavadních téměř 48 let svého života přijmout celou řadu. Bylo by to na knihu.

Jistě bych však nechtěl vynechat tyto tři:

První: Nepamatuji si to, přirozeně, avšak od svědků svého KŘTU vím, že mým křtitelem byl v roce 1962 v Bruntále proslulý pracovník s mládeží Kája Trusina. Stačí nalistovat některou z jeho písní v Evangelickém zpěvníku, aby bylo jasné, proč si to považuji. Pro ty, kdo nemají Evangelický zpěvník aspoň jednu za všechny:
"Ozvi se, Pane můj! Já toužím znát tvou vůli. K službě mě připravuj, ať vydám se ti rád.
Ozvi se, Pane můj, po přímé cestě jdu-li, i kdybych tápal snad.
Ozvi se, Pane můj! Co dělat mám, chci znáti. A moudrost mi daruj, abych cíl neztratil.
Ozvi se, Pane můj, ať způsobí Duch svatý, že budu mít dost sil.
Ozvi se, Pane můj! A soustřeď moje smysly na pravdivý hlas svůj a svoje rozkazy.
Ozvi se, Pane můj, ať na to jenom myslím, co z pravdy přichází.
Ozvi se, Pane můj! Má duše neklidná je, ty sám ji proměňuj, ať uslyší tvůj vzkaz.
Ozvi se, Pane můj! Veď lidstvo k branám ráje a oslav se ty v nás."

Druhé: Říkávám žertem, že jsem "oboustranně postižený". Myslím tím fakt, ne zcela běžný, že oba moji rodiče jsou faráři a celý svůj život, s výjimkou dvou let na vojně, žiji na farách a aktivně v centru sborového a církevního dění. Nejenom na vojně na mne čas od času lidé hledí jako na exota a někdy tak i se mnou jednají. Zejména v diskusích o životě jsem již nesčetněkrát slyšel: "Ty nám nic neříkej, ty vůbec nic nevíš o životě… žiješ si celý život v kostele…" Dříve jsem to vnímal jako podpásovku, s přibývajícími lety jsem však stále víc vděčný za vše, co jsem právě takto směl příjímat a zažívat. A to především od rodičů. Jakkoli jsou každý jiný, žijí svůj život společně ve službě Pánu a lidem jim svěřeným. Ve vzácné shodě, co se cíle a zdrojů týče, jakkoli nejednou i diametrálně odlišnými cestami a postupy. Ne nadarmo jsou luterán a "kalvínka". Až v konfrontaci s bídou a utrpením světa umím stále více ocenit to, co jsem dlouho považoval za samozřejmost - třeba to, že se spolu pravidelně modlí a zpívají a největší radostí jim je, být ve společenství a sdílet Boží dary a společně hledat Jeho vůli a Jeho pomoc. Hodnotu vzájemné podpory a úcty, v pokoře před nebeským Otcem člověk docení také až v kontrastu se sobeckým sebeprosazováním, bezohledností až nenávistí, osočováním, ostouzením, ponižováním lidí všelijak nešťastných, pyšných, sevřených, nesmířených, jen na sebe odkázaných.
Pod tatínkovou kazatelnou a maminčinou vařečkou jsem vyrůstal, dalo by se říci bonmotem. Možná však stejně času jako s Biblí v ruce, prožili jsme spolu na lešeních, v montérkách či na hřištích. Tím víc si pak mohu vážit slov, která nejsou jen akademická. (A zase bych mohl sypat historky….třeba z mládežnických brigád na opravách far, kostelů a sborových domů.)
Mířím však k druhému milníku života víry běžného evangelíka - konfirmaci. I na mně se prokázalo, že konfirmace jako přiznání se ke křtu vlastním vyznáním víry, bývá ve 14 letech zpravidla předčasná. Nicméně zároveň platí, že zase až tak důležitý asi ten soulad časový nemusí být - neboť to, co jsem v blažené nevědomosti vyznával a sliboval při konfirmaci, mi došlo, či mě dohnalo o několik let později. (Ne vždy se to však tak podaří a pak zůstává nad takovou konfirmací otazník.) Biblický konfirmační verš - již tehdy potvrzoval již kdysi dávno mně plánovanou cestu:
"Zvedni se, povstaň. Neboť proto jsem se ti zjevil,abych tě učinil svým služebníkem a svědkem toho, co jsi a spatřil a co ti ještě dám poznat." (Sk 26:16) Aniž bych ho měl nějak zvlášť před očima, jistě sehrálo toto předznamenání významnou roli o několik let později, když jsem se kolem maturity měl rozhodnout, zda se dát na profesní dráhu sportovce, pedagoga, či něčeho podobného (že budu nadále žít a aktivně se podílet na dění v církvi jako laik, o tom nebylo pochyb, neboť jsem ani jiný život neznal a nechtěl znát.), či zda - tehdy PŘESTOŽE jsem vyrůstal na faře a znal tedy farářské řemeslo i z těch odvrácených stran - vstoupím do této řehole a půjdu ve stopách svých rodičů.

Třetí - léto 1985 bylo pro mne velmi významné. Jako by se mé přiznání ke Kristu v konfirmaci, stvrzující křestní zaslíbení mých rodičů, nesoucí již i viditelné ovoce v nastoupené cestě studia směřující v našich letech mnohem výrazněji ke službě kazatelské a pastýřské, než je tomu u dnešních studentů mělo ještě pročistit zkouškou ohněm. A nemyslím nyní na svatbu s dívkou, s níž jsme tehdy již 5 let spolu chodili a patřili k sobě. V tom jsem naopak zakoušel Boží milost a pokoj, když jsme se mohli přijímat již tak mladí jako sobě určení. (Pořádné zkoušky náš vztah teprve čekaly..) Měsíc před svatbou jsem měl těžkou havárii na motocyklu. - V novinách tehdy v černé kronice napsali: "V obci…v nočních hodinách nevěnoval řidič motocyklu pozornost řízení a narazil do nákladního auta, které zastavilo." - Mám ten výstřižek z krajských novin ještě schovaný. Z mého pohledu to však vypadalo poněkud jinak. Vracel jsem se domů cestou, kterou jsem znal nazpaměť, jezdil jsem tudy několikrát denně. Zahnu za zatáčku - a přede mnou stěna - nešikovný řidič se tam právě otáčel s dlouhou Avií a ve chvíli, kdy jsem tam "nakoukl" já, byl právě přesně napříč vozovky…
Jak se to stalo, že jsem se mu trefili do jedného relativně měkkého místa na celém autě - do dveří řidičovy kabiny - nevím. Probral jsem se až na chirurgii v okresní nemocnici - bolestí zlomenin, když si mě rovnali na rentgenu…Zpětně vidím, že jsem se měl naučit, že skutečně žijeme z milosti. A mnohokrát si to znovu a znovu vděčně připomínám a připomínám to i lidem kolem sebe. Měl jsem zřejmě i lépe pochopit vyznání dalšího z farářů, kteří výrazně ovlivnili náš vývoj v letech dospívání - bratra Jaroslava Adámka. Když po letech aktivní laické služby, kdy byl kurátorem a horlivým písmákem a evangelizátorem, kurátorem, nastoupil do důchodu - řekl si, jak nám vyprávěl, hle, dostal jsem léta přidaná. Jak lépe je využít, než vděčnou službou Pánu. Dostudoval, zdárně složil zkoušky, oprášil i řidičské oprávnění a ještě celých deset let sloužil na sboru. Podobně vnímám roky svého života i já, od té chvíle, co jsem se, vlastně i fyzicky, znovu narodil. Nedělám si žádné nároky na to, co bych všechno chtěl anebo nechtěl zažít - vždyť vím, že to, že vůbec jsem, není vůbec samozřejmé. Vlastně jsem tu podle všeho již měl nebýt…

Nekonečná zvídavost a neuhasitelná touha pokořit vrcholy a mety, které se staví do cesty jsou mi přitom hnacím motorem v nových a nových vizích snech, plánech. Chápal jsem je vždy mnohem víc jako vzrušující výzvy, než jako nepříjemnosti, či překážky. Tehdy jsme ještě rostli na kralickém překladu, takže mi ještě nemohlo ladit úvodní slovo Jakubovy epištoly tak, jako nyní v ekumenickém překladu: "Mějte z toho jen radost, moji bratří, když na vás přicházejí rozličné zkoušky…"(Jk 1:2) Zatímco kralických "Za největší radost mějte, bratří moji, kdyžkoli v rozličná pokušení upadáte…" evokuje spíš nepříjemná ohrožení, než radostné, napínavé soutěžení. Před pokušením a hříchem jsme měli vždy spíš větší respekt. To byly ty skutečné překážky. Tu zvláštní jistotu pramenící z odevzdanosti do Boží moci, zároveň spojenou s vědomím vlastní nedostatečnosti a nestatečnosti, jsem celkem jistě přijímal, jak se říká, již s mateřským mlékem. Kdyby ne obrázkem, mohl bych asi vydávat počet ze své víry v písních. Neskonalý a nedoceňovaný poklad v nich máme. Fandím všem žalmistům, všem Davidovsky muzikálním a upřímným modlitebníkům. Děkuji Bohu za všechny obdarované nadané skladatele a básníky. Vždyť není lepších katechismů, lepších komentářů, modlitebních knih, než jsou písně. Z nich smíme čerpat - jak pro chvíle radosti a potěšení, tak pro ty opačné, temné, zoufalé, plné pochybností. V tom smyslu hraje v mém životě významnou roli kromě již zmiňovaného a citovaného Evangelického zpěvníku zejména zpěvník (nejen) pro mládež "Svítá" a Luďka Rejchrta "Buď tobě sláva" pro děti. V poslední době pak vděčně objevuji i poklady v tzv. Dodatku k Evangelickému zpěvníku. Je však i řada dalších podobných zdrojů, písní, chval, vesměs modlitebních, z nichž žiji a které mě nesou.
Domnívám se, že nám současným lidem nejvíce chybí VDĚČNOST. Jako bychom vážně neměli čas na to, se pravidelně zastavit a ohlížet se za tím, co jsme již prožili, děkovat za to dobré a prosit o odpuštění a smíření v tom, co jsme pokazili, kde jsme selhali, zklamali. Kdo zná mou pracovnu, ví, že je plná - stále mám víc plánů a vizí a "chtění hotové mám, tělo však slabé". Takže se mi hromadí nedokončené, připravované, zamýšlené materiály. Mám však plné i všechny zdi. Plné obrázků, dokumentů, vzpomínek, citátů - ohromné bohatství. Kdykoli sem přijdu, musím znovu jen pokorně děkovat za to všechno, co jsem již směl prožít, za všechny ty vzácné lidi, s nimiž jsem se mohl setkat, za to vše, co jsem s nimi směl prožít… Nejde to prostě neděkovat a zároveň se nepřimlouvat. Prázdnota, zoufalství z aktuálních nezdarů, nestíhání se tak vždy znovu rozředí a smím se nechat znovu nasměrovat a znovu vděčně vstupovat do oné řehole - s radostí a překvapením, že ještě znovu smím. I já - PŘESTOŽE jsem, jaký jsem. A PROTOŽE takovou vzácnou možnost mám, rád si zpívám "Co máme je od Pána, všechno dobré…" (Svítá 32) A proto i třeba "Z tvé ruky, Pane můj, co dáváš, chci vzít. Ty líp nežli já, víš co mi prospívá, co přebývá a schází. Z tvé ruky, Pane můj, co dáváš, chci vzít. Ty líp než já víš, co vede k Tobě blíž. Haleluja." (EZ 636)

Začal jsem se Šalomounem, měl bych jím i skončit: Kromě řady jiných osobností na mne ze zdi v jednom sloupci hledí také Hus, Komenský, Masaryk, Matka Tereza a Jan Pavel II. Citát od Jana Amose, jehož velkým ctitelem je mimochodem i můj otec, je z jeho knihy "Unum necessarium" : "Dědictví jiného vám nezanechávám než to jedno potřebné, abyste se Boha báli a přikázání jeho ostříhali. Neboť na tom vše u člověka záleží." - Písmáci dobře vědí, že právě těmi slovy končí Šalomounova kniha Kazatel. Pravda, je tam ještě jeden verš, který tomu všemu dává smysl. A nám naději i varování - podle toho, na co se v životě spoléháme. Že nás to však v žádném případě nemine, je nepochybné. Na setkání s Nejvyšším se proto můžeme a máme stále připravovat a navíc, nenechat si to pro sebe.
"Poněvadž všeliký skutek Bůh přivede na soud, i každou věc tajnou, buďto dobrou, buďto zlou."(Kaz 12:14)

Mgr.Jaromír Strádal, ml.
· *12.6.1962 v Bruntále
· syn Jarmily Strádalové, farářky ČCE v Krnově, Letohradě, Bohuslavicích a Broumově a Jaromíra Strádala, faráře a seniora v Českém Těšíně, Bruntále a Hronově
· od roku 1968 ZDŠ v Bruntále, od března 1970 v Hronově
· maturita na Jiráskově gymnáziu v Náchodě 1981
· Komenského evangelická bohoslovecká fakulta v Praze 1981-1986
· seniorátní vikář ústeckého seniorátu v Chomutově 1986-1989
· základní prezenční vojenská služba 1987-1989
· seniorátní vikář, později vikář ve Vrchlabí 1989-2004
· farář 2.sboru ČCE v Praze 3-Žižkově 2004-dosud
· od r.1995 členem POEM (Poradní odbor synodní rady ČCE pro evangelizaci a misii)
· od r.1985 ženatý s Marcelou roz. Sochorovou, čtyři děti 1987, 1989, 1993, 1999
· v letech 1991, 1993, 1995 spoluorganizátor křesťanské ekumenické ekologické akce Projekt Labe (se sbory a křesť. spolky z Německa)
· spoluzakladatel, kazatel a řidič ve středisku Diakonie ČCE "Světlo" Vrchlabí pro mentálně a kombinovaně postižené děti a mládež
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Katka Rybáriková Katka Rybáriková | E-mail | 5. dubna 2011 v 3:00 | Reagovat

máš to pěkné, Jaromíre! Pozdravuj svého jáhna Staňu. Katka R.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama